Dnešní svět je úžasný. Téměř na každém kroku můžete potkat lidi různých národností a kultur, a když tomu okolnosti přejí, nejdete si mezi nimi i přátele. To se poštěstilo nám, myšleno mně a mé ženě. V pohodlí českých luhů a hájů nás náhoda svedla dohromady s úžasnou dívčinou s vizáží elfky a rodným listem na jméno Tara a potvrzujícím rodiště Dublin, Ireland.

V době, kdy pracovala v české kotlině, jsme společně strávili mnoho pěkných chvil a tak nakonec slovo dalo slovo a bylo z toho pozvání do její ostrovní říše. Tvrdou, sebeobětující a úmornou prací se nám se ženuškou podařilo nahromadit nějaké peňauze, s Tarou jsme dohodli termín a jelo se.

Příjezd byl stanoven na 17.3., což je pro Iry velký den. Slaví se svátek svatého Patrika (český překlad), všude vládne zelené šílenství a bujará veselost většinou až do rána, respektive do konce týdne. Vstávali jsme ve 3 ráno, ale i tak jsme se do Dublinu dostali až kolem druhé hodiny odpolední. Přeci jen cesta z Krpole na hlavák, pak z Brna do Prahy na letiště, letadlo do irského velkoměta, čekání na chronicky nedochvilnou Taru a nakonec cesta k ní domů na předměstí je pořádný flák.

Po vydatném obědě a krátkém spočinutí nás naše průvodkyně vzala na pobřeží. Bohužel jsme propásli průvod a vlastně většinu hromadného veselení. Navíc se kouzelně zatáhlo, takže holky zamířili rovnou do PUBu (místního restauračního zařízení, pozn. překlad)...

...a já? Být v Irsku a neudělat ani jeden snímek jen kvůli nepřejícímu počasí? To bych si musel useknout ruce.

Tentokrát jsem neměl s sebou stativ, takže jsem byl nucen vše fotit z ruky. Chvíli jsem se potácel po pláži, ale pak mne zaujala jedna z atrakcí, kterou jsem pracovně nazval řetízkáč. Pravidelní návštěvníci fotorádcovské galerie určitě postřehli jednu s fotek této věcičky pro jedince se sebevražednými sklony. Dnes přidávám další dvě verze.

No a co bych to byl za pijana whisky, kdybych se nestavil u Jamesonů? A s prázdnou jsme samozřejmě neodešli..

Mihli jsme se kolem dublinského hradu, ale to už poprchávalo, takže jsem sbalil nádobíčko a raději se vrhnul na fish & chips (fiš end čips, pozn. překlad) z nejstarší chipsárny v Irsku.

Následující snímek je pořízen z auta jedoucího po dálnici a skrze sklo. Kvalita tomu odpovídá, ale to prostě nešlo nevyfotit, no řekněte sami..

Abych doplnil, proč jsme se ocitli na dálnici. Tařiny rodiče totiž mají na opačné straně Irska (než je Dublin, tj. na západní, tj. na mapě vlevo, tj. strana vidličky) malou chajdu. Nachází se v oblasti Killarney, v čemsi jako národním parku plném hor, jezer a polodivokých nepřátelských ovcí.

Na místo určení jsme dorazili po setmění, takže jsme jen rozběsnili topení, zapálili v krbu a užívali si neuvěřitelnou atmosféru kamenných zdí, hučení řeky za okny a plápolání ohně. K tomu sklenička neuvěřitelně lahodné dvanáctileté pálenky od Jamesona, společnost dvou okouzlujících dam a knížka skvostných reportážních fotek, kterou jsem objevil na stolku v rohu. Není ten život nakonec krásný?

Druhý den jsme strávili pochodováním po nádherné okolní krajině. Možná by bylo přesnější napsat, že jsme ho strávili středně rychlým letem v extrémě nízké výškové hladině, protože holky naprosto ignorovaly mou potřebu se každých pět metrů zastavit, rozmyslet záběr, upevnit stativ, nastavit foťák, nedejbože vyměnit objektivy a pak trpělivě počkat, než doběhne samospoušť. Jediné co dobíhalo, jsem byl já. Nu což, snad se mi na následujících obrázcích podařilo zachytit aspoň trochu kouzla irské přírody.

 Co dodat na závěr. Nemůžu říci, že bychom si tam odpočinuli, jak se od dnů volna očekává, ale díky Taře jsme mohli zakusit pořádnou porci Irska. A to je věc, na kterou se nezapomíná.

Komentáře