Po loňském úspěchu fotorádcovské výpravy na Stvořidla se letos v květnu „upekla“ další výprava, tentokrát do CHKO Železné hory na Vysočině, konkrétně do údolí řeky Doubravy. Tomáš načrtl na webu v článku trasu, čas i program dne, takže jsme mohli s Martinem doma na mapě okukovat, kudyže to půjdeme a jak to tam vypadá. Už na mapě a souvisejících fotkách to vypadalo úžasně, trasa měla podle toho plus minus šest kilometrů, okolí malebné. Začala jsem se strašně těšit. Nejen na výlet, ale i na lidi, které jsem znala z minula a na ty, které poznám nově. Počasí sice nebylo nic moc a čím blíže výlet byl, tím bylo horší. Martinovi to trochu zchladilo nadšení, ale i tak jsme se těšili, i kdyby to měla být jen hospůdka s fajn partou lidí.

A propó, honem rezervovat penzion! Přece jen je to od Brna kus cesty a my nemáme auto, takže jedině s přespáním. Nebyl problém a během chvilky jsem měla ve schránce potvrzující mejl s rezervací ve stejném penzionu jako loni, Brixen přímo na havlíčkobrodském náměstí.

Ve čtvrtek jsme se sbalili, zkontrolovali foto-výbavu, nabili baterky, Martin po váhání nechal doma stativ a šli jsme studovat počasí na všech dostupných webech. No nic moc, všude jen déšť, 15 stupňů, oblačno, přeháňky. Ještě kouknout, jak jede vlak, no a samozřejmě nějakou tu svačinku – sušenky, hrozny, ředkvičky, jablka, suchý rohlík, zkrátka všechno, co od čtvrtka do soboty vydrží bez ledničky.

Pak se na nás usmálo štěstí, protože moje kolegyně jela s partnerem na chalupu kousíček od Havlíčkova Brodu, takže nás vzali v pátek autem. Věděli jsme, že i Vojta jede z Brna na motorce a tak když nás cestou předjely postupně dva silné stroje, tipovali jsme, který z nich byl Vojta. Jak se později ukázalo, ani jeden.

Na náměstí jsme přijeli ve tři čtvrtě na pět, sraz byl v šest u kašny, takže akorát tak v pohodě hodinka na ubytování. Venku zima a pošmourno. Slečna na recepci v prvním patře byla velmi příjemná i profesionální. Jen jedinkrát mě zaskočila otázkou, zda chceme pokoj s manželskou postelí nebo oddělenými lůžky (že bychom vypadali jako sourozenci?). No samozřejmě manželské lůžko a už třímáme v ruce kartu jako klíč k pokoji a klíč od zadního vchodu, protože přední je trvale zamčený. Zdá se, že v tomto penzionu je jen jeden dvoulůžkový pokoj s manželskou postelí, protože je to ten samý pokoj, co loni. Ale je čistý, příjemný a je v něm teplo, což se nedalo říct o zamračeném počasí venku. Už konečně si musím pro příště pamatovat, že tu dávají ručníky a mýdélko a netahat ručníky z domova. Podnikla jsem pokus, zabrat si postel na opačné straně než loni, čili dál od okna a zdi, ale neúspěšně. Stačily dvě psí oči a už jsem se soukala podél zdi na svou půlku (postel byla přístupná jen z jedné strany, z té mé byla přiražená ke zdi a pod střešním oknem).

A je tak akorát čas odejít na sraz, teda podle mě a mé údajně „úchylky“ být všude včas nebo ještě lépe o chvíli dřív. Martin tvrdil, že tam ještě nikdo nebude a že si jde koupit zmrzlinu. V tomhle počasí – blázen. To abych našla lékárnu s pastilkami na bolení v krku.

Ke kašně jsme přišli 18:01 a skutečně nikde nikdo. Ale támhle už mává Tomáš, za chvilinku dorazil Lukáš Adamec a posléze s malinkým zpožděním Petr se svou ženou Jitkou, kteří napoprvé pro jistotu přišli rovnou do hospody a kašnu vynechali. A támhle už jde Soptík. Na koho že ještě čekáme? Už jen na Vojtu, zbytek se ohlásil až později do hospůdky a další zbytek až příští den přímo u Doubravy. Vojta nikde. 18:20 ho necháváme jeho osudu, koneckonců spojení na Tomáše má nebo aspoň měl tu možnost si ho z webu opsat a vyrážíme směr pizzerie pod náměstím.

Všichni s sebou neseme foťáky, ale náměstí už máme obfocené z minula (přikládám pár fotek právě z loňska, i sochu Karla Havlíčka Borovského z městského parku), tak uvidíme, co se vyvrbí v pizzerii, třeba bude zas nějaký ten starožitný budík. Pizzerie byla příjemná, obsadili jsme půlku míst a koukali, kde co vyfotíme. Žádný fotogenický objekt tam nebyl, objevili jsme jen keramické zvíře na okně, tuším, že to byl šnek. Nebo želva? Nakonec nikdo z nás nefotil nic, ani lidi u stolu. Postupem času přišla Lucie, která ve stejné budově byla na cvičení (mimochodem, shora se místy opravdu linuly zajímavé zvuky, velký řev a hecování – Lucie nám pak prozradila, že to bylo z hodiny spinningu - a čas od času kolem dveří prošli dorostenci v nějakých cvičebních ohozech), Lukáš Konvička (Tomáš: Až se Lukáš objeví, nezapomeňte se ho všichni zeptat na to, jak daleko je s blogem! Petr taktně po objevení se Lukáše: Máme se tě prý všichni zeptat, jak daleko jsi na tom s blogem.), Janetka s Bobem a někdy v sedm se zjevil Vojta. Prý se tak kochal krajinou, že zabloudil a vracel se zpátky. Nu, spořádali jsme pizzu, někteří i jiné jídlo, popovídali si a hodně se nasmáli, i zpočátku celkem mlčenlivý Vojta nakonec vtipně rozvázal, a pak už zpátky do penzionu do hajan. První se asi v půl deváté odporoučel Lukáš Adamec s tím, že jede ještě na prase a hasičské závody a po něm jsme odešli my s Martinem, kolem půl desáté. Sraz je zítra 7:45 na náměstí. Poslední pohled na oblohu nevěstí nic dobrého, ale ráno se uvidí.

Komentáře