Hodnotit fotografie je vcelku nesnadný úkol.  Už jen proto, že nelze mluvit o sebemenší objektivitě. Kvalitu fotografie nelze měřit na centimetry, na sekundy, na body či góly, jako ve sportu. Vždy se do hodnocení promítne osobní  vkus a pohled komentujícího.

Co se dá na fotografii hodnotit:

1) technická kvalita.

2) kompozice

3) něco, co bychom mohli nazvat „umělecký dojem“

Možná by se zdálo, že hodnotit technickou kvalitu fotografií je jednoduchá záležitost. Každý přece poznáme špatně zaostřenou, nebo  příliš tmavou (či světlou) fotografii, nebo že šum je příliš silný. Jsou to parametry, které lze  (ovšem často jen zdánlivě) exaktně posoudit.  Kdy je fotka špatně zaostřená nebo příliš tmavá (světlá)?  Protože já to tak vidím? Protože mě se to tak zdá? (A teď se nezmiňuji o rozdílně nastavených monitorech, které mohou silně ovlivnit posouzení technické kvality) Už při posuzování technické kvality ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Stačí, když autor prohlásí, že „to tak chtěl“ a vyhlásí odlišný pohled na TK za umělecký záměr.

Ještě problematičtější je hodnotit kompozici.  Je fakt, že některá pravidla se vyplatí dodržovat. Přiblížení  prvků k okrajům obrazu, či k sobě navzájem a jejich doteky, bude téměř vždy působit rušivě. Naopak jiná, například pravidlo třetinové kompozice, nebo zlatého řezu versus  „středovka“, bude (měla by být) hodnocena podle motivu. 

Hodnotit „umělecký dojem“  je nejpocitovější záležitost. Záleží na náladě, na osobní filosofii, na vzdělání (myslím druh vzdělání, ne jeho „výšku“), na výchově, na vztahu k umění, na „citlivosti“ na povaze,  a na spoustě dalších věcí. O tomhle pohledu se tady nechci rozepisovat.

Samotné téma pravidel a pouček by vydalo na slušnou knihu.  Držet se pravidel a pouček (vždyť jsou  stanoveny na empirických základech a jako takové mají svou váhu, platnost a užitečnost), nebo se poučky ignorovat (kdo mi může nařizovat, abych se jimi řídil?)? Existují zastánci těchto pravidel, stejně jako jejich odpůrci.  Ovšem, kdo má pravdu? Podle mého názoru oba tábory. Nebo, chcete-li, ani  jeden. Podle mě je pravda někde mezi. Podle mě, dodržením všech pouček a pravidel lze vytvořit kvalitní fotografii, ovšem málokdy výjimečnou. Naproti tomu, záměrným,  uváženým a promyšleným „porušením pravidel“ lze vytvořit fotografii excelentní. Anebo také fotografii totálně „zabít“.  Volba je, samozřejmě jen a jen na autorovi.

Vezměme si za příklad tuto fotografii:

Svoji fotku jsem použil, ne snad z nějaké ješitnosti (i když, který chlap není ješitný, že dámy?), nebo sebestřednosti, ale raději budu poukazovat na chyby svoje a svých fotek.

Nuže, bylo mi vytýkáno, že ten kámen (byl to kus betonu) vlevo dole ruší a že bych měl udělat ořez, který by kámen odstranil. Může tak být. Tedy, jako autor (ač to já nemám ve zvyku) bych řekl, že jsem to tak chtěl, že to byl záměr. Pokud bych to pod fotografii napsal, tak by se mi možná dostalo odpovědi: „Pokud to byl záměr, tak to je něco jiného, to už mlčím“.  Ale to je přesně to, co bych (jako kritik a hodnotitel) říci neměl. Proč? Pokud mi tam ten kámen vadí, tak mi tam bude vadit stále, i kdyby to autor stokrát vyhlásil za umělecký záměr. Fotka se tímto prohlášením nijak nezmění a kámen bude rušit dál. Takže kde je pravda?

Jak se to mělo s tím kamenem ve skutečnosti, je problém právě v rozdílném nastavení monitorů. Já mám na svém monitoru nastavený takový jas (kvůli labu, který mi dělá fotky), který nechává ten kámen v hlubokém stínu, takže je problém ho tam vůbec objevit.

Nejdůležitější problém hodnocení fotografií bych viděl právě v přístupu ke kritice.

Kritiky mohou být různé. A tím nemyslím dělení jen na „ kladné a záporné“.

Hodnocení může být jak analytické tak emotivní.

Analytické hodnoceni bude posuzovat  technickou kvalitu, kompozici, světlo, softwarové úpravy a podobně. Tento způsob hodnocení bych až tak nezatracoval, protože může přinést  začátečníkovi cenné poznatky a rady pro další práci.

Naproti  tomu  emotivní hodnocení lépe zhodnotí výtvarnou hodnotu fotografie, ale málo napoví autorovi „v čem je problém“. Kladné emotivní hodnocení  je ovšem motorem pro další práci. Emotivní hodnocení, jak název napovídá, je založeno na pocitech a jako takové může být zavádějící.  Samozřejmě, jak pozitivní tak negativní.

Na další obsáhlou knihu by vydalo téma  „proč hodnotím, tak jak hodnotím“ Snad to zkusím rozebrat v některém dalším článku, napíšu-li ještě nějaký.

Spíš mi příjde důležitější, jak ke kritice a hodnocení přistupovat.

Mám tři možnosti:

1) urazím se a začnu protestovat, protože fotka je přesně taková, jakou jsem jí chtěl mít. (Sám za sebe se musím přiznat, pokud je můj záměr vyhodnocen většinou hodnotitelů jako chyba, tak zahanbeně mlčím. Raději snesu poukázání na chybu z opomenutí, než chybný záměr)

2) vyzkouším radu (doslova, nebo si změnu aspoň představím) Pokud doporučované rady neposunou fotku k mému záměru, jednoduše mávnu rukou. Jen já, totiž vím, jak má moje fotografie vypadat. Jak má působit na diváka. Případnou radu beru jako tip na zlepšení.

3) bezmyšlenkovitě poslechnu rady, protože mi je dal fotografický „guru“ serveru.  Nad tímhle bodem možná mnozí mávnete rukou, protože vás se to samozřejmě netýká. Ale skýtá to velké nebezpečí pro začátečníky. „Protože pan obdivovaný XY řekl, že to mám převést do černobílé, tak to tak udělám“. To je podle mě chyba, pokud mě k tomu kroku nepřivedl přístup z bodu 2.

Shrnutí je , aspoň podle mě, „jednoduché“ .

Já, jako autor mám právo udělat takovou fotku, jakou chci.(pokud tím neporušuji platné zákony, samozřejmě) Ale jako autor jsem také zodpovědný za její výslednou podobu. Jejím zveřejněním se vědomě vydávám všanc kritice ve všech možných podobách a nemohu nikoho nutit, aby se mu líbily fotky, které se líbí mně. Pokud je autor přesvědčený, že fotografie je dobrá, bez ohledu na nesouhlasné komenty, měl by si tenhle názor podržet. Kdo může rozhodnout, že se autor vrhá do slepé uličky?  Naproti tomu autor, pustí-li se po neprošlapané cestě, musí počítat  s nesouhlasnými názory (a také je umět přijmout).  Nikdo není oprávněn (krom autora samotného) rozhodovat, je-li ta cesta správná či nesprávná.  Ovšem, autor musí počítat na cestě s překážkami ve formě negativních komentů a hodnocení.

Tolik moje malé (spíš větší) zamyšlení nad hodnocením fotografií. Článek nemá ambice (ani jsem to neměl v úmyslu) na úplnost a vyčerpávající pohled na tuhle zapeklitou problematiku.

Komentáře