Tak jsem si řekla, že se s vámi fotografy podělím o pocity člověka, který dělá svému blízkému člověku modelku. Abyste věděli, jak se u toho vaše ženy, děti a přátelé (možná) cítí...

Řekla bych, že celá taková akce je dost zatěžkávací zkouška vašeho vztahu. První problém nastává už v čase focení. Já například hrozně ráda dlouho spím a o víkendu doháním spánkové dluhy z týdne. Jenže samozřejmě nejlepší sluneční měkké světlo je v ložnici mezi osmou a desátou ráno… Nebo naopak je potřeba venkovní tma, což je teď tak v půl desáté, a když jedno focení zabere i s přípravou scény tak hodinu a půl, na konci už se zase vidíte v posteli a usínáte při focení. Jindy váš fotograf zas připraví nějakou scénu třeba po obědě a přijde uprostřed nějakého filmu v televizi, na který jste se těšili celý týden. No, kupodivu se spolu nějak na čase domluvíte, přece jen už nějakou dobu spolu žijete, a pustíte se do toho.

A jsou tu další kameny, spíš balvany, přes které klopýtáte. Například póza. Pokud fotíte běžný portrét či skoromomentku, budiž. Ale když jde o náročnější scénu, například akt, a navíc ještě s nějakými rekvizitami, už jde do tuhého. Nejprve jste vmanipulováni do pozice podle představ fotografa. Zjišťujete, že vás do pěti minut bolí přeležená noha, ohnutá záda, opírající se ruka, přetočený trup a kdoví, co ještě. Navíc je vám do deseti minut hrozná zima. Fotograf vyfotí první fotku a zjistí, co všechno v nastavení foťáku má špatně. Vy (zatím) ještě trpělivě čekáte x minut, než si foťák nastaví. Druhá fotka, další nastavování. Po třetí fotce a asi 20 minutách se začínáte zahřívat rostoucím vztekem. Po půl hodině začnete brblat, nejdříve potichu, pak nahlas a fotograf se začne vztekat taky. Nejprve potichu, pak nahlas. Vy jste časem prostě nuceni změnit polohu, nebo přijdete o končetinu. Aranžmá je samozřejmě pryč a po chvíli se do něj pracně vracíte. Vydržíte ovšem kratší a kratší dobu. Když fotograf šťastně vykřikne, že tahle fotka se, vypadá to, povedla, je to nevýslovný pocit štěstí. Pak si fotku fotograf prohlédne blíže a praví, že je rozmazaná. V tu chvíli přemýšlíte, kolik let by bylo za ubití fotografa stativem. Ale stejně se pár fotek nakonec vždycky nějak povede. Vy oba toho pak máte už plné zuby, fotograf z vás a vy ze zimy a bolestí v těle. Sám fotograf zjistí, že už je čas skončit, když jste místo úsměvu schopni na obličeji vyloudit pouze jakousi útrpnou masku.

Což mě přivádí k dalšímu balvanu, a to jsou mimické výrazy. Z tohoto ohledu jsou nejlepší temné fotky, siluety a low-key, tam je to víceméně jedno. Fotky za denního nebo přímého světla jsou už problém. Nutí-li vás fotograf do obličejových výrazů typu zamyšlení, smutek, zasnění a pak vám pozorovatelé píší hromadně v komentářích o jednotně přísném výrazu, máte pocit, že se na to můžete zvysoka vykašlat. Když máte vyjádřit v emocionální fotce vztek a "řvát" na uschlou růži, po té hodince focení už vám tento výraz obličeje jde tak nějak zcela sám.

Někdy to není tak fyzicky náročné, jen máte pocit, že zabíjíte čas. Například, když hodinu relativně trpělivě pouštíte ovoce do sklenice s vodou. U toho vás celkem nic nebolí, až na ruku, a to se dá vydržet. Nicméně po té hodině se stejně neubráníte pocitu, že ten čas by se dal strávit jinak, zvlášť, nevyjde-li z toho ani jedna fotka. Fotografovi to samozřejmě nikdy neřeknete.

Vlastně se mu stejně stanete modelkou vždycky, i přes to všechno nepohodlí, protože když za vámi váš protějšek přiběhne s rozzářenýma očima, že dostal nápad na úúúžasnou fotku a vychrlí na vás svou představu, aranžmá, světlo a to všechno a tváří se tak nadšeně a šťastně, tak vy v tu chvíli prostě nemáte srdce mu říct, že nemáte náladu, nechce se vám a tak podobně. A když má pak výslednou fotku v počítači a je nadšený, vás to nadšení zachvátí taky a nemůžete se dočkat skoro víc než on, co na to budou ostatní říkat. Na nepohodlí zapomenete a příště do toho jdete zas, protože to za to zkrátka stojí ;-)

Komentáře