Ema | 18.03.2011, 12:51

četla jsem dvarát, protože mě zaujalo téma... patřím k těm, kteří byli na výstavě dekadence a nebyla jsem spokojená. vadila mi tam ta prvoplánovost (přijde mi zbytečné to specifikovat, kdo do rudolfina zašel, tak ji tam buď viděl, nebo neviděl...ve mně osobně to nechalo dojem, že někteří tvůrci přemýšleli takto - tohle je porno, porno je okázalé, okázalost je dekadence. To samé s hromadou žížal, exkrementů, nebo na cokoliv si vzpomeneme. to, že je to šokující a svým způsobem nekonvenční - to neznamená, že je to umění. Trošku jsem přemýšlela ještě nad výstavou anatomie lidského těla, která se konala už dávno. byl okolo toho humbuk - jestli je to správné (a morální) nebo jestli to nemá s uměním, co dělat. Faktem je, že ruka v lihu na lékařské fakultě, nebo na pitevně nikoho nevzruší. Ale teď je to ve výstavní síni. Tohle jsme ještě neviděli. Je to dobře, nebo ne? abych to vztáhla na fotky - dokumentární fotka z pitevny vs. fotka z toho samého prostředí alá umění. tak řekněte - je to moc? je to akorát? nebo je to to, co nám chybělo a co naše konzervativní společnost potřebovala? myslím, že styl můžu mít ještě dřív než foťák (v tom smyslu, že vím, co mě baví a s čím chci pracovat a v čem se chci zdokonalovat, popřípadě co zkusit). souhlasím s vaškem, že tohle samotné nestačí a musím se sakra snažit, aby to neslo své plody. ten samý styl se dá udělat (vyfotit, namalovat, napsat..) dobře, nebo špatně. Myslím, že mít styl a umět jsou dvě různé věci, které se však později protnou a mají vliv na výsledek. Pak jsou tací, co fotit umí, umí pracovat s photoshopem a vědí, jak postavit modelku, aby jí strom nelezl z hlavy a aby to bylo po teoretické stránce správně, vyfotí to, dají do rudolfina..a já pak jdu, vidím krásnou ostrou fotku přes celou zeď, správné rozložení, ale ptám se - tohle má být dekadence? a je to vůbec nějaký styl? (nemluvě o tom osobním...) abych to shrnula - nemyslím, že ke stylu se člověk musí nutně dopracovávat - je fajn mít svou představu již na začátku - a případně ji pak upravovat a dotvářet na základě toho, co se naučím...

vasek | 08.09.2010, 19:58

Marylo, vzdyt staci jenom o neco pozorneji cist: kdyz zacinam tak zacinam, ale neco jako umeni muzu delat teprve tehdy, kdyz to zacinam opravdu UMET, vzdyt to opakuju po nekolikate uz od sameho zacatku.

Stanislav Souček | 08.09.2010, 19:20

Marylo, jde o to, co nazýváme učením? Jestli dobu, kdy se učíme ovládat foťák a techniku fotografie, učí se základy kompozice atd., nebo kdy fotograf výtvarně a "umělecky" zraje? V prvním případě může stačit pár týdnů, v druhém nestačí celý život. To nám k rozlousknutí problému zvaného "osobitý rukopis" nepomůže. Snad jen, že můžeme první případ jako dobu vzniku vlastního rukopisu vyloučit. Po skončení tohoto "technického" učení nastává doba hledání vlastního rukopisu, který přijde, kdy se mu zachce, přijde-li vůbec.

Maryla | 08.09.2010, 19:05

no já mám dojem, že tady diskutujeme a přitom máme (skoro) stejný názor, jenom bereme jiný bod jako "začátek tvorby". Ty to vlastně bereš, pokud jsem to správně pochopila, že začátek tvorby je když poprve vezmu do ruky foťák (štětec atd.)což není začátek tvorby, ale učeni se. A někdo se učí celý život a někomu stači krátka doba. Tady na Fotorádci vystavuji nejmíň dva fotografove, kteří pokud vím fotí krátce, a u obou se myslím může mluvit o rozpoznatelnem rukopisu (nevím jestli můžu jmenovat, abych jim nějak neuškodila).

vasek | 08.09.2010, 18:34

Stando, asi jsem se spatne vyjadril ze sis myslel ze si myslim ze... :o) Ne, ja si myslim, ze mame na tohle nazor v podstate totozny.

vasek | 08.09.2010, 18:31

Maryla: jeste k tvemu prispevku- to ze nekdo foti (maluje, pise, ...) porad na jedno brdo vubec neznamena, ze bych mu mel mit neco za zle. Jenom to nebudu proste nikdy nazyvat stylem, pokud o styl proste nepujde, a to muze stejnou vec delat klidne cely zivot a byt zaslouzilym i narodnim umelcem dohromady. Pro me je umelec nekdo kdo UMI a ne ten, kdo dela od zacatku jedinou vec az do zblbnuti, protoze kdyz se pusti do cehokoli jineho tak to skonci fiaskem.

Tak to je

Stanislav Souček | 08.09.2010, 18:14

Vašku, já jsem s Tebou nikterak nepolemizoval. Jen jsem se to pokusil malinko rozvést. Ještě poznámka k Maryliině komentu: Těžko se bude definovat co je "na jedno brdo" a co osobitý rukopis. Při určitém úhlu pohledu bude i vlastní rukopis nahlížen jako "na jedno brdo"

Re: Tak jak to teda je?

vasek | 08.09.2010, 18:09

Stando, presne to jsem mel clankem na mysli, piseme o tom samem. Maryla tvrdi, ze vlastni styl muze mit clovek uz od zacatku tvorby. Jak proboha nekdo, kdo jeste nic neumi, muze uz mit svuj vlastni styl? Muze delat neco porad dokola a muze byt diky tomu rozpoznatelny, ale o neco podobneho rukopisu pujde tezko. Jisteze se muze najit prirodni genius, co bude hotovy uz od sameho zacatku, ale o techto pripadech se snad nebavime. Foceni je podle me naprosto stejne jako vsechny ostatni vytvarne obory predevsim o remesle a az po zvladnuti techniky a zakladu vseho ostatniho kolem to zacina byt o necem vic nez jenom o mackani spouste fotoaparatu a hrou na nahodu. Pokud tohle nezvladam a jsem treba od zacatku specialista na foceni hmyzu aniz bych zvladal neco jineho, muzu po nejake dobe dokonale fotit hmyz, ale tezko budu fotografem. Nebo dokonce fotografem s vlastnim stylem :o)

Tak jak to teda je?

Stanislav Souček | 08.09.2010, 16:19

Vašku, nanesl jsi opravdu zajímavé téma. Ovšem sama definice vlastního rukopisu, či osobitého stylu je asi tak obtížná, jako je obtížná definice toho "NĚČEHO" co dělá fotku dobrou fotkou. Máš pravdu v tom, že vlastní rukopis nedělá oblíbený rámeček, či stále používaná vinětace. To, že dokážu identifikovat autora jen podle fotky, ještě neznamená osobitý styl. Ani opakování téhož motivu neznamená vlastní rukopis, ale ani něco, zač by se měl fotograf stydět. Teď napíšu větu, s kterou budou mnozí jistě nesouhlasit: "Vlastní rukopis si sám vědomě nevybereš. Vlastní rukopis si vybere Tebe." Tím chci říct, že když udělám kolem fotky oblíbený rámeček a do fotky dám vinětaci a rozhodnu se, že to bude ode dneška můj rukopis, tak to fungovat nebude. Možná lidi po čase poznají, čí je to fotka, ale rukopis to nebude. Rukopis přijde sám. Bez ohledu na Tvoje rozhodnutí. Proto nemůžu souhlasit s Marylou. K vlastnímu rukopisu se musíš dopracovat, ale rozhodně ne jeho vymýšlením a tím pádem nelze mít(možná jsou výjímky) rukopis od začátku. Vlastní rukopis je něco jako osobitý styl chůze. Mnohé blízké poznáme již podle chůze, aniž bychom je viděli. Přitom oni sami si myslí, že jejich chůze je naprosto běžná, neidentifikovatelná. Chtít si uměle stvořit vlastní fotografický rukopis, je jako schválně měnit styl chůze. Tohle je samozřejmě jen můj názor, byť lety prověřený.

Maryla | 08.09.2010, 11:20

takže prvních pár let (desetiletí) člověk fotí (píše, maluje,) pořád na jedno brdo protože je brzo aby se to dalo nazvat, že má svůj rozpoznatelný rukopis. Jeho fotky (knihy, obrazy) jsou rozpoznatelné proto, že je to pořád to samé a až se s člověka nějakým nedopatřením nebo známostmi stane renomovaný umělec, tak to focení (psaní, malování) na jedno brdo je najednou typickým stylem? ;) Takže jinak řečeno nesouhlasím s tím co píšeš, ale spíš souhlasím s tím co napsal Tomáš pod fotkou, která tě k tomu článku vyprovokovala (nebo spíš asi můj komentář pod ní), že vlastní styl může mít člověk už na začátku tvorby. Nevím ale jestli můj názor není zatížen tím, že patřím k těm co fotí furt to samé.

rspitt | 08.09.2010, 10:17

Jestli oni Josefe, třeba nebudou mít pravdu. Zkus se nad tím někdy zamyslet. V souvislosti s příspěvkem od Bobe.hop a krásného příkladu se žebříkem bych řekl že ty závratě opravdu nemáš. Velmi hezky napsaný článek, naprosto souhlasím hlavně co se týče abstrakce je to velmi hezky popsáno!

co je to osobní styl...

Josef polášek | 08.09.2010, 01:52

já když dám někde fotku, tak každý už říká že jsem zase zmršil nějakou fotku... :)

Bobe.hop | 08.09.2010, 01:07

No jo, to je klasika. Moc hezky jsi to napsal. V každém směru a hlavně uměleckém, kde je možnost vlastního vyjádření se najdou lidé, kteří by rádi na celý žebřík nejraději lezli shora. Pak se svou neschopnost snaží maskovat za křiklounctví a umělým vdechnutím smyslu. Myslím, že se tato maska dá celkem rychle prokouknout, alespoň po nějaké době. Rád dávám za příklad karikatury, člověk, který je kreslí, musí mít naprosto perfektně zvládnutou kresbu portrétů a anatomii lidského těla. Jde o naprosto promyšlenou záležitost a nikoli o zmršenou kresbu nebo malbu. Tak je to i u focení, nejdřív by měl člověk zmáknout základy a pak pilovat vlastní styl.