Nejsem Karel Čapek a náš Ben není Dášeňka, proto tady nebudu popisovat žádné humorné historky ze života psího, ale neodpustím si pár slov o tom, jak jsem našeho rodinného psíka tohle léto několik týdnů otravovala neustálým strkáním objektivu před čumák.

Protože jsem si nedávno koupila oblíbenou (na Fotorádci určitě) portrétní padesátku, rozšířily se mi možnosti focení i o místa s horšími světelnými podmínkami, tj. hlavně uvnitř. Do té doby se moje fotky zvířat v interiéru omezovaly na rozmazané šmouhy nebo velmi zrnité fotky, protože bleskem zvířátka netýrám, to raději nemít fotky vůbec.

Ale protože obecně nějak nemám zábrany k týrání našich zvířat, tak jsem velkou část svého letního pobytu u rodiny trávila číháním na chudáčka Beníčka a jakmile vykouzlil nějaký obzvlášť krásný psí obličejový výraz, už jsem brala foťák do ruky a cvakala a cvakala.

Zpočátku to dobré zvíře poměrně ochotně za mnou chodilo a pózovalo a bralo to jako takovou legrační novou hru (zvlášť když následovala žvýkací odměna).

Taky když byl právě zabraný tou svojí psí dušičkou do hlazení a drbání maminkou, tak ani nemohl nic namítat, neměl na to čas.

Později to tak nějak prokoukl, začalo ho to nudit a už moc nepózoval, spíš se nechal uplácet kouskem sýra, nebo po dvacátém zavolání "Beni, Beni, Bení, BENÍÍÍÍ!" otočil na vteřinu hlavu.

Po pár dnech bylo vidět, že už mu se mnou dochází trpělivost a výraz jeho tváře hovořil jasně "Achjo, ten objektiv mě byl Fotorádce dlužnej!"

Jednoho dne pohár trpělivosti přetekl a Ben se mi začal schovávat. Do svého pelechu, na balkón, i za knihovničku.

Tak jsem na to šla jinak - když se schovává on, já se taky schovám a budu na něj někde ve tmě číhat (tak vzniklo pár dalších fotek) ....

... a nebo si počkám, až bude spát ...

... a nebo bude něčím hodně zaujatý (ruchem ulice).

No a zbytek fotek je pak zezadu nebo schovávacích nebo přede mnou prchajících.

A nakonec tady mám pár "bezproblémových" fotek z venkovních procházek :-)

Na závěr bych jen ráda dodala, že ty moje řádky je třeba brát trošku s nadsázkou, nedělala jsem mu to dvacetčtyři hodin denně a ten pejsek mě má pořád moc rád i s tím hrozným foťákem a tímto mu slibuju, že příště zase něco nacvakáme (a třeba bude i nějaká ta odměna!)  

Koneckonců, nebyl jediné týrané zvíře, "užívali" si mě i jiní!

Komentáře