Foto expedice Skotsko alias "EXTREME PHOTOGRAPHY"

Zajímá vás s jakými podmínkami se při focení krajiny v zimním Skotsku můžete setkat? Nebo jaké zkušenosti a zážitky na mě v první části expedice na ostrově Skye čekaly? Či proč jsem focení ve Skotsku nazval "extreme photography"? To vše a mnohem více se můžete dočíst v prvním díle této zatím nejúspěšnější expedice.

BEZ PLÁNOVÁNÍ PLÁNUJEME NEUSPĚT

Jako každá z mých předchozích expedic, začala i tato plánováním. Získat co nejvíce informací o lokalitách a expedici správně načasovat je v krajinářské fotografii základním předpokladem úspěchu. Původním plánem, který vzešel asi  před rokem a půl, bylo navštívit oblast okolo Glencoe ve Scottish Highlands. Expedice se měla uskutečnit minulou zimu, ale nakonec kvůli extrémním přívalům sněhu, které severní Anglii a Skotsko zaskočily, musela být zrušena.

Možná se teď někdo zeptá "Proč se tam ten blázen hrne v zimě?" Odpověď je jednoduchá.. v zimě jsou často vrcholky hor pokryté sněhem, což nádherně kontrastuje s hnědým údolím. Navíc v zimě jsou dny ve Skotsku dlouhé pouhých 6-7 hodin, tzn. na východ slunce si člověk může "přispat" a západ slunce přijde jen o pár hodin později. Navíc slunce se celý den pohupuje pouhý kousek nad horizontem, což znamená, že lze krajinu v těchto severních polohách fotit v podstatě celý den.

Uplynul rok a myšlenka vydat se do fotogenického Skotska tady byla zas. Když se v Anglii zeptáte jakéhokoliv landscape fotografa, kam jet do Skotska fotit, řekne vám buďto Glencoe nebo Skye. Když jsem zjistil, že se teploty na ostrově Skye v zimě pohybují většinou kolem nuly, tzn. riziko sněhové kalamity je nižší a že se navíc v okruhu 50 mil nachází mnoho fotograficky zajímavých lokalit, bylo rozhodnuto.

Vlastní plánování pak spočívalo v několika dnech strávených na internetu. Tentokrát muselo být opravdu detailní, protože jsem se vydával do poměrně odlehlé oblasti, s minimem místní dopravy, minimem ubytovacích možností a nepředvídatelným počasím.

Den první - HLAVNĚ SE TAM S TÍM NÁDOBÍČKEM DOSTAT

Předpověď počasí nevypadala na deštivé Skotsko úplně nejhůře a tak si říkám "teď a nebo nikdy", balím co je třeba a ráno vyrážím s Easyjet z Londýnského Lutonu do Skotského Inverness. První zádrhel nastal hned na letišti, jelikož mi odmítli vzít na palubu můj Induro stativ. Musel jsem tak svého 2,5kg těžkého fešáka přemístit do tašky k odbavení, která však i tak už měla 22kg. Koukám na mladou slečnu za přepážkou, jako co mám s těmi 4,5 kg nadváhy dělat a ona na mě mrkne a s úsměvem říká "nechte to bejt". Oddechnu si, nasedám do letadla a v duchu si šeptám "tak začíná to dobře" :o)

První zážitek nastal při samotném přeletu do Inverness. Když se letadlo doslalo nad Scottish Highlands, neprostupně šedá obloha několik dní zakrývající celou Anglii se roztrhala a mě se nabídnul neskutečně krásný výhled. Zasněžené vrcholky hor byly ozářeny mnoha kužely světla, které se draly přes v několika vrstvách roztroušené mraky. Hra světel to byla úžasná a já si říkám... "Uauu... so this is Scotland!"

Zbytek cesty byl poměrně nezajímavý, jen k němu dodám, že po příletu do Inverness jsem se musel dopravit autobusem nějakých 120 mil do městečka Portree, které se pro následující 4 dny stalo mojí "základnou".

Den druhý -  EUFORIE ŠTĚSTÍ

Tak je to tady!!! V 6 hodin ráno vstávám, po snídani sedám do taxíku a odjíždím k 7 mil vzdálenému Old Man of Storr. Tyto cca 50 metrů vysoké skalní věže jsou dominantou místní krajiny a jedním z nejfocenějších míst na Skye. Problémem ale může být výstup k nim, o čemž jsem se hned první ráno přesvědčil. Vyskočil jsem z taxíku a po zjištění, že jsou z části vidět hvězdy, což značilo polojasnou oblohu, jsem s čelovkou na hlavě radostně skočil do černého lesa, kterým se proplétá cestička do opravdu prudkého kopce až ke Starému Muži.

Výstup mi trval asi hodinu. S téměř 20-ti kilovým batohem na zádech to nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Kromě fotoaparátu, tří objektivů, VR panoramatické hlavy, stativu, externího blesku, filtrů a různého fotografického příslušenství jsem nesl navíc dvě litrové termosky s horkým čajem, oběd, několik muesli tyčinek a rezervní oblečení. Pohybovat se po takovýchto horách sám je riziko, takže jsem chtěl být připraven na vše alespoň po stránce vybavení.

Aby toho nebylo málo, tak celá cestička ke Starému Muži byla pokryta několika centimetry ledu. Proč já si nevzal ty mačky!  Po dosažení Starého Muže jsem se v honbě za lepší kompozicí začal drápat dál na jednu ze skalních stěn. Snažil jsem se do zmrzlého sněhu vykopávat "schody", ale šlo to opravdu těžce a nakonec jsem skončil na čtyřech, používajíc stativ jako cepín. Na stěně jsem se tímto neobvyklým horolezeckým stylem dostal k zhruba půl metrovému balvanu, na kterém jsem se rozhodl ukotvit.

Zas až tak nebezpečné to ale nebylo, jelikož kdyby mi přeci jen noha ujela, tak bych se nanejvýš svezl "skluzavkou" několik desítek metrů dolů.  Stativ  železnými hroty zasekávám do ledu, montuji VR panoramatickou hlavu a uvědomuji si, že kolem je absolutní bezvětří! Sakra to mám ale kliku! Rychle ať stihnu východ slunce! Nasazuji fotoaparát a začínám s panoramatickou fotografií. (viz foto níže, které doporučuji rozkliknout)

Po odfocení několika sérií panoramat a s pocitem, že mám splněno se rozhlížím kolem sebe.  Fantastická  scenérie, kterou jsem obklopen, ve mě vyvolává pocit euforie a absolutního štěstí. Pryč je moje Londýnská "ponorková nemoc" charakterizovaná zkaženou civilizací a umocněna nikdy nekončícím deštěm... teď je to jen já a paradise! Pro tento moment jsem si sem přišel :o)

Několik hodin později jsem ze stěny slezl a přesunul se na jiný vrcholek, ze kterého jsem dle mého slunečního kompasu byl v lepší pozici pro focení západu slunce. Užívám si ten výhled a v tom do mě vrazila tlaková vlna spojená s ohlušujícím rachotem. Lavina?  Kdepak! Ani ne dvacet metrů kolem mě profrčel armádní stíhací letoun!  Tryskáč takhle blízko skalní stěny? Neuvěřitelné! Málem mě z vrcholku "sundal".  Později jsem jich viděl víc a dozvěděl se, že v této oblasti Skotska je to běžné, jelikož zde armádní piloti nacvičují přelety těsně nad terénem.

Po obědě jsem se začal chystat pro focení západu slunce a v tom jsem si všimnul, že dole v údolí je maličká postavička pobíhající sem a tam se stativem... další fotograf. Ten si mě na vrcholku všimnul a zhruba za hodinku se vydrápal až ke mě. Dotyčný byl z Paříže, jmenoval se Cyril Abad (www.cyrilabad.com) a dozvěděl jsem se že pracuje jako editor fotografií pro francouzský magazín. Dali jsme řeč a zjistil jsem se, že se jedná o podobného blázna jako jsem já. Naše konverzace byla přerušena sněžnou bouří, která se přes nás přehnala a vytvořila úžasnou hru světel, kterou můžete vidět na fotografii níže (opět doporučuji rozkliknout).

Po bouři se počasí pokazilo a tak jsme se vydali zpět do údolí. Cyril tam měl auto, které si najal v Edinburgu a hned mi nabídnul, že potřebuje navigátora a tak můžeme jezdit spolu. Nabídku jsem přijal. Jednak z bezpečnostních důvodů a jednak proto, že jsem si byl vědom, že na Neist Point, který byl mým dalším cílem se bez auta prostě nedostanu.

Den třetí - A JDE SE DO EXTRÉMU

Jelikož jsem měl z internetu "nacucané" hromady informací o všech lokalitách v okolí, Cyril mě další den stanovil vůdcem expedice s tím, že mu vyhovuje funkce řidiče. Já se tomu moc nebránil a jelikož Cyril ještě nefotil Old Man of Storr za východu slunce a já tam měl vyhlídnutou jinou zajímavou kompozici, vydali jsme se ráno za tmy opět tímto směrem.

Musím zmínit, že Cyril celou expedici nahrával na jeho i-phone. Znáte ty týpky, co šplhají někam do hor za dobrodružstvím, celé to nahrávají a pak to sdílí na youtube? Tak tohle bylo něco obdobného, jen pro soukromé účely. Nezapomenu, jak jsme za tmy, jen s nasazenými čelovkami šplhali do svahu, vypadajíc jako dvě světlušky, přičemž se Cyril se mnou snažil nahrát rozhovor. Byla to docela sranda a napadlo mě, že takhle dokumentovat expedice by nemusel být úplně špatný nápad.

Po vydrápání se na skalní stěnu nad Starého Muže a čekání na východ slunce se paradoxně nejzajímavější scenérie začala odehrávat za našimi zády . Otočili jsme proto hlavy stativů o nějakých 120 stupňů a začali fotit hru neuvěřitelně černých bouřkových mraků a světla, která se odehrávala v údolí pod námi (viz fotografie výše). Smáli jsme se, že jsme pravděpodobně jediní fotografové co vylezou ke Starému Muži, jen proto, aby ho pak nechali za zády a fotili směrem do údolí. Skotské počasí je ale nevyzpytatelné a tak i to se někdy stává. Každopádně to bylo další skvělé ráno se spoustou fotografických příležitostí. (Na fotografii níže jsem zachytil Cyrila fotografujícího údolí.)

Vracíme se k autu abychom se přesunuli nějakých 30 mílí na západní pobřeží k místu zvaném Neist Point, když v tom Cyril zjistil, že celé ráno odfotil na ISO 600. Klasická chyba... přepnul na ISO 600 na začátku, když z ruky dokumentoval jak já fotím Old Man of Storr a pak zapomněl ISO vrátit na původních 100. Naštěstí Cyril fotil full-frame Canonem 5D Mark II, takže se mu šum neprojevil v takové míře jako kdyby měl aps-c.

Neist point je nejzápadnější část Skye. Jedná se o neobvykle tvarovaný výběžek do moře, na jehož konci jsou zajímavé skalní formace a neméně fotogenický maják. Prý jde také o nejlepší místo k pozorování velryb, delfínů a žraloků velikých, ale na wildlife jsme neměli ani objektivy, ani štěstí.

Cestou na Neist Point se přes nás přehnaly 4 bouře střídané sluníčkem, ale celá cesta se odehrála bez jakýchkoliv problémů. Hned po vyndání "nádobíčka" z auta a vyhlídnutí prvních kompozic se přihnala sněhová bouře, která nastolila neuvěřitelné světelné podmínky (viz foto vpravo a níže dole).

Sněhovou bouři vystřídalo sluníčko a hned za ním přišla další bouře, tentokrát déšť, který se později proměnil v kroupy velké jako fazole. Nemohli jsme tomu uvěřit. Nikdy jsme neviděli, aby se během jedné hodiny vystřídalo tolik druhů počasí a krajina zářila tolika barvami. Od příjezdu až do teď, kam jsem se pohnul, tam se příroda přímo předváděla. Říkal jsem svému francouzskému kolegovi: "Člověče, něco se musí pos... , toto není samo sebou, někde se to štěstí musí vykompenzovat".

To jsem ještě netušil, jak moc mám pravdu. Začali jsme se přesouvat na špici výběžku k majáku a přilehlým skalním formacím, kde jsme plánovali fotit západ slunce, když v tom přišla opravdu neuvěřitelně silná sněhová bouře. Chumelilo tak silně, že nebylo vidět víc než jen na pár metrů a vítr foukal takovou silou, že bylo obtížné stát. Koukl jsem na Cyrila jako co s tím uděláme, ale nakonec jsme si řekli, že to třeba přestane a hlavně... jsme přeci EXTREME PHOTOGRAPHERS a nic nás nemůže zastavit, takže... jdeme do toho :o)

Jak už to tak chodí, když přírodu podceníte, dostanete za uši. To se také stalo nám. Nejdříve jsme zkoušeli s větrem a sněhem bojovat, když se však začalo stmívat, nezbylo nic, než se vrátit k autu. Nejenom, že jsme od poslední bouře nepořídili žádnou fotografii, ale zabraní do focení jsme si neuvědomili, že silnice mezitím zmokla, pak zmrzla a nakonec na ní ještě napadlo 20 centimetrů sněhu.

To se projevilo chvíli po rozjetí hned v prvním kopečku, kde jsme s autem uvázli. Vyskočil jsem ven s tím, že zúročím roky v posilovně a že to autíčko prostě roztlačím, ale zjistil jsem, že na ledovém škraloupu sotva stojím. Asi po dvaceti minutách usilovného boje se zledovatělým a zasněženým kopcem jsme to prostě vzdali. Uvědomili jsme si, že sami se odtamtud nedostaneme. Co ale teď? Byli jsme uprostřed "ničeho" v opuštěné skotské krajině, tma jako v pytli a neustávající sněžení situaci jen zhoršovalo. Do první vesnice to bylo několik mílí a v telefonech "pro jistotu" nebyl žádný signál.

Zbyla jediná možnost... nechali jsme auto autem, nasadili čelovky a vydali se pěšky hledat pomoc. Asi po dvou kilometrech jsme jako v té pohádce uviděli domeček a v něm světýlko. Po zaklepání se dveře rozletěly a na mě vyskočilo něco obrovského černého. V první okamžik jsem se opravdu lekl, pak se ale světla rozsvítila a já si uvědomil, že se mě pouze pokusil oblíznout největší novofoundlandský pes, jakého jsem v životě viděl. Za ním se objevila paní domácí a její manžel Will Man.

Paní  nám hned oznámila, že už nás čekala. K našemu údivu nám pak u krbu vysvětlila, že ji volala známá, že tam viděla jet dva fotografy, kteří tam po bouři určitě uvázli. Její přibližně 65-ti letý manžel zatím neztrácel čas a šel zavolat známému, který vlastní pořádnou "čtyřkolku", která je prý v takovémto běsu jediná šance.

Bohužel známý nebyl doma a nebral telefon. Will nám tedy navrhl přespat a ráno jít do vesnice s tím, že by tam možná mohli jet s radlicí. Mohli bychom s nimi zkusit domluvit, aby zajeli až sem a vytáhli nás. Jenomže, aby toho nebylo málo, měl druhý den Cyril vrátit auto v půjčovně v Edinburgu a letět zpět do Paříže. Navíc sněhu pořád připadávalo a takže jsme museli jednat hned.

Starý Will si proto obul boty, vzal lopatu a vydal se k autu s námi.  Na místě šel Will najisto k pod sněhem schované hromadu štěrku. Ten jsme nasypali kde to šlo, starý Will sedl do auta a po našem roztlačení kopec vyjel hned na první pokus. Jásali jsme jako malí kluci, děkovali a oslavovali. Will nás ale varoval: "Kluci ještě není po všem, ještě musíte vyjet další kopec, větší než byl tento". Dal nám do auta pytel štěrku a řekl, že na kopec z okna vidí, a že když světla auta zastaví, přijde na pomoc.

Will měl samozřejmě pravdu. Druhý kopec byl mnohem větší a tak jsme i po pořádném rozjezdu v jeho polovině opět uvázli. Po vysypání pytle štěrku se nám podařilo posunout o 20 metrů, ale jakmile posyp skončil, uvázli jsme znovu. V rámci improvizace jsem nožem udělal z petláhve naběračku, našel další sněhem zakrytou hromadu štěrku a začal sypat celou cestu. Šlo to, ale velice pomalu. Asi po 30 minutách boje, když se nám podařilo posunout o pouhých 10 metrů, se ze tmy vynořila postava s lopatou. Nemusíte hádat dvakrát... byl to náš hrdina Will Man. Posypali jsme rychle dalších 20 metrů cesty, Will opět sedl do auta a po roztlačení na první pokus vyjel až na vrchol kopce, kde už z druhé strany přijížděl obrovský Jeep, který se Willovi nakonec podařilo zavolat.

Za dvojnásobné vytáhnutí z bryndy si Will dokonce odmítl vzít peníze, které jsem mu nabízeli. Vzali jsme si na něj alespoň adresu a s Cyrilem se shodli, že mu po návratu pošleme nějakou tu velkoformátovou fotografii s poděkováním.

Jeep nás doprovodil několik dalších kilometrů. Než nás opustil, upozornila nás jeho posádka, že nás cestou do Portree čeká ještě jeden kopec, který sice není tak prudký, ale i tak to chce pořádný rozjezd. Rozjeli jsme se co to v rámci bezpečnosti šlo a na kopec jsme se s jásotem opravdu dostali.

Jenže za vrcholkem čekal ten pravý průšvih... prudký sráz, na jehož konci číhala zatáčka do pravého úhlu. Jak jsme byli rozjetí, oslavujíc vyjetí kopce, tak jsme zapomněli zpomalit, ztratili kontrolu nad vozem a z kopce dolů se řítili ve skluzu, bez šance zatáčku vybrat... opravdu konec srandy.. už jsem nás viděl na střeše v příkopě za zatáčkou.

A jak to dopadlo?  Jelikož se jednalo o opravdu nebezpečné místo, které místní znají, tak přestože byla cesta neudržovaná, někdo posypal posledních 15 metrů před zatáčkou solí. Přední kola nám na tomto úseku opět zabrala a jakoby zázrakem nás vytáhla z téměř jasné havárie. Museli jsme zastavit auto, abychom to vydýchali.

Zpět do Portree jsme se nakonec dostali a v první hospodě symbolicky zapili přežití. Tam se pak Cyril chytil za hlavu se slovy: "Ježííííš, já to nenatočil!" Celou expedici dokumentoval a pak to největší "dobrodružství" zapomněl natočit  :o) Každopádně tento den to "extreme photographers" opravdu trošku přešvihli.

Den čtvrtý - ANGLICKÁ KLASIKA

Další den ráno jsme měli naplánováno jet fotit Sligachan Bridge, který je asi 8 mil jižně od Portree, ale jelikož nás navštívil prudký déšť, který dle předpovědi měl trval celý den, výjezd jsme vzdali. Cyril se se mnou později rozloučil a vyjel směr Edinburg, kde musel vrátit auto, nasednout do letadla a vydat se zpět do Paříže.

Opravdu propršelo celý den. Obloha byla tupě šedá od východu k západu, bez šance na zlepšení, což nazývám "anglickou klasikou". Já využil toho deště k odpočinku a snažil se dospat, co jsem předchozí dny zanedbal.

Na příští ráno byl naplánován přesun do Elgolu, kde měla proběhnout druhá část mojí expedice. O té se ale dozvíte více až v dalším pokračování tohoto článku.