FOTO-EXPEDICE "ZA VĚČNÝM SLUNCEM NA LOFOTY"

Dovedete si představit situaci, kdy jako fotograf krajinář nemusíte čekat na pár minut dokonalého světla, protože noc neexistuje a západy a východy slunce jsou téměř nekonečné? Dovedete si představit, že fotíte pětihodinový západ slunce, načež zjistíte, že už fotíte východ slunce? Je to jenom sen? Není. V červnu 2015 jsem zorganizoval foto-expedici za polární kruh, konkrétně do 3 tisíce kilometrů vzdálených Lofot. Toto období je na Lofotech známé jako období věčného slunce, tedy období, kdy sluníčko zcela nezapadne za horizont ani v noci. K tomu si přidejte fantastické moře, ze kterého k nebi stoupají několik stovek metrů vysoké skalní útvary a to vše nasvícené věčně zapadajícím / vycházejícím sluncem. Co víc si může fotograf přát?

O foto-expedici do Norska jsem uvažoval již několik let. Odrazovaly mě však extrémně vysoké ceny za ubytování, stravování a často deštivé počasí. Zatímco ve Skotsku jsem si běžně pronajímal celé baráčky už od 15 tisíc na týden (tato cena se dělila počtem účastníků), v Lofotech jsou ceny za ubytování přibližně čtyřikrát vyšší. K tomu přidejme vyšší ceny potravin a často nepříznivé počasí a z rovnice nám vyjde výlet za 60 tisíc na osobu, který pravděpodobně strávíme v dešti.

Ačkoliv rovnice úspěšnosti nevypadala moc dobře, krajina, kombinující to, co miluji ze všeho nejvíc, tedy moře a hory, mi nedávala spát. Po menší analýze srážek jsem proto zjistil, kdy máme na dobré počasí největší šanci. Toto jsem zkombinoval s dobou věčných západů a východů, volnem v práci a termín byl vyřešen.

Vyřešit náklady mi pak pomohla firma Vaude, která celou foto-expedici do Norska sponzorovala. Jelikož pronájem drahých domků nepřipadal v úvahu, byli jsem odkázání čistě na stanování. Firma Vaude k tomuto účelu dodala výborný stan Vaude Hogan Ultralight a špičkový spacák Vaude Serniga 800 (moji recenzi stanu můžete najít tady, na recenzi spacáku teprve pracuji).

Poznámka autora: Dokumentační fotografie stanů Vaude se zdají být foceny ve tmě. Ve skutečnosti jsme ale žádnou tmu neměli. Proto jsem musel fotografie extrémně podexponovat a stany nasvítit zevnitř dálkově odpalovaným bleskem. Jelikož blesk jsem měl pouze jeden a občas bylo potřeba nasvítit 3 stany, musel jsem vyfotit několik fotografií (v každé fotografii byl nasvícen jeden stan) a ty pak slepit do sebe (viz fotografie níže). V jiných případech jsem musel v rámci první fotografie nasvítit stan zevnitř a pak v rámci druhé fotografie nasvítit sebe. Spojením obou fotografií vznikla fotografie výše.

Přípravy

Jelikož se jednalo o průzkumnou výpravu, chtěl jsem jet v co nejmenší sestavě (čím méně lidí, tím méně organizačních problémů a více místa na foto-lokalitách). Oslovil jsem tedy tradičně několik absolventů mých workshopů a začal plánovat lokality, trasu, letenky a půjčení auta.

Levné letenky jsme sehnali pouze do Osla, z čehož automaticky vznikl plán Praha - Oslo letecky, Oslo - Lofoty autem z půjčovny a trajektem. Nakonec jsem pomocí internetu prozkoumal všechny známé foto-lokality na Lofotech a udělal detailní rozpis toho, co kdy fotit (některé lokality lze fotit jen za přílivu, jiné za odlivu, některé při západu slunce, jiné při východu, atd... více o plánování v krajinářské fotografii najdete v tomto článku).

Vše bylo tedy připravené a nezbývalo, než do země Vikingů vyrazit. Přílet do Osla a půjčení auta proběhlo hladce a už jsme se "řítili" norskou divočinou směrem k Lofotům. Ironicky píši "řítili", protože na Lofoty nevede žádná dálnice a na místních silničkách je maximální povolená rychlost většinou kolem 70km. Navíc Norové nejsou na předjíždění zvyklí a když je na ceduli maximálka 70, jede většina Norů pro jistotu šedesátkou :o)

To by ani Bear Grills nedal :o)

První dvě nezvyklosti jsme zažili již na těchto cestičkách. Teplota rychle klesla z 28°C na chladivých 6°C a první půlnoc nám sluníčko tak svítilo do auta, že jsme museli při řízení nasazovat sluneční brýle. Další šok přišel při vylodění z trajektu na Lofotách. Když se naše kola poprvé dotkla pevniny, zjistili jsme, že máme dvě gumy proražené. Je čtvrt na jednu v noci, volám tísňovou linku autopůjčovny a k našemu přikvapení o půl druhé v noci přijíždí odtahová služba.

Chlapík z odtahovky z jednoho kola vyndá hřebík, ale konstatuje, že jsou dvě gumy totálně rozpíchané a že nás tedy musí odvézt do autorizovaného servisu. Dalších xx kilometrů se tedy vezeme na korbě odtahovače, který nás vysype u neznámého kempu a na papírek naškrábne "Sortland  WV Auto". To je název servisu, ve kterém auto nechá a ve kterém si máme za dva dny domluvit opravu (protože teď je víkend a to nikdo nepracuje).

Paráda! Nevíme kde jsme, nevíme, kde máme auto, neustále prší, teplota těsně nad nulou a my jsme bez zásob, kdesi za polárním kruhem, odkázaní pouze na přístřeší našich stanů. Děláme si srandu, že to by ani Bear Grils nedal. Naštěstí celý víkend prší a tak stejně nemůžeme fotit. V pondělí ráno jsme našli servis, kde jsem personálu vysvětlil, že z prodejny neodejdu, dokud auto nedají dohromady. Po kompletní výměně dvou gum a hromadě telefonátů s pojišťovnou a půjčovnou se konečně vydáváme směrem k vesničce Reine, která se na několik dalších dnů stává naším "base-campem".

Utakleiv

Po příjezdu do vesničky Reine však zjišťujeme, že nízko ležící oblačnost, štíty nad fjordy Reinefjorden a Kjerkfjorden téměž zcela zakrývá a tak jsme se rozhodli přesunout 50 km severněji k pláži Utakleiv. Předpověď počasí tam byla o něco přívětivější a hlavně na západ slunce vycházel příliv, což je jediná doba, kdy lze tuto pláž rozumně fotit (při odlivu je voda moc daleko).

Na pláži se na nás štěstí konečně usmálo. Mraky nad Atlantickým oceánem se roztrhaly a my si poprvé užili trochu toho polárního sluníčka. Konečně fotíme!! A není to focení ledajaké... díky nekonečnému západu slunce fotíme od 22 hodiny večer do 2 hodiny ráno, tedy 4 hodiny v kuse!

S nasazeným Lee Big Stopperem jsem si užíval několikaminutové expozice, které jsem pak skládal do panoramatických snímků skládajících se někdy i z několika desítek fotografií (vyfotit jedno panorama tak trvalo například 30 minut). Tento luxus si v našich zeměpisných šířkách vůbec nemůžete dovolit!

Poznámka autora: Při západech slunce několik tisíc kilometrů na jih totiž světlo ubývá tak rychle, že v případě dlouhých expozic musíte jednotlivé podkladové snímky do panoramat expozičně natahovat (viz tento článek). Většinou jste však limitování určitou maximální dobou (např. 15 minutami), během které se světelné podmínky zcela změní. V Lofotech však tento limit neexistoval, protože expozice se po dobu několika hodin defakto neměnila.

Noc a první polovinu dne jsme přespali ve stanech na exponované vyvýšenině hned u pláže a další den jsme se vydali na hlavní lokalitu expedice, vrchol zvaný Reinebringen.

Reinebringen

Výhled z vrcholu štítu Reinebringen je snad nejznámějším výhledem na Lofoty. Cesta na vrchol ale není pro každého. Nástup na cestu je schovaný v křovinách (není snadné cestu hned najít) a vzhledem k předchozím dešťům byla spodní polovina cesty extrémně rozbahněná.

Byla sranda sledovat po kolena zablácené turisty, jak se v bílých teniskách znechuceně vrací z výstupu, který v první polovině vzdali. Ačkoliv se nejednalo o lezení, byl výstup na Reinebringen natolik prudký, že vyžadoval velkou obezřetnost (viz video na konci článku). Uklouznutí v kritických místech by mělo fatální následky.

Na ty, kteří výstup zvládnou, však na vrcholku čeká odměna v podobě fenomenálního výhledu na vesničky Reine, Hamnoy a především fjordy Reinefjorden a Kjerkfjorden. Fotil jsem v Cornwallu, ve Skotsku, v Alpách, Dolomitech, Tatrách, v Egyptě a Maledivách, ale můžu říct, že tomuto výhledu se nic nerovná (viz panorama níže a na začátku článku).

Z Reinebringenu jsem fotil celkem dvakrát. Poprvé jsem šel nahoru s Pavlem a Petrem. Na vrcholku nás však tenkrát čekala pouze nezajímavě modrá obloha. Štěstí se na mě usmálo až při druhém, sólo-výstupu. Mraky se tenkrát táhly v dlouhých provazech od fjordů směrem ke mě a scenérie hýřila barvami několik hodin.

Světlo mi přálo a tak jsem nafotil asi 10 různých panoramat. Kvůli těmto snímkům jsem cestoval přes 3 tisíce kilometrů, takže mise byla splněna.

Poznámka autora: Díky dálkovému odpalování a panoramatické hlavě s nastavitelným překrýváním jsem se stal fotografem i modelem zároveň. Někdo se možná zeptá: "Jak můžeš vyfotit panorama z 20 fotek a ještě v něm sám pózovat?" Je to jednoduché. Nejdříve si musíte nastavit překrývání fotek tak, aby místo, kde budete stát bylo zachycenou pouze jedním dílčím záběrem (aby tento konkrétní bod nebyl v překryvu). Pak už stačí nafotit celé panorama a pouze na ten jeden jediný snímek, který vychází na místo, ve kterém figurujete vy, si tam jdete stoupnout. Musím však podotknout, že na Reinebringenu toto pózování není pro ty, co se bojí výšek. Stojíte totiž na hraně, cca 20 centimetrů od 450 metrů vysoké kolmé stěny. Jedno zavrávorání a máte nejen po fotce.

Video z foto-expedice

Na GOPRO videu níže můžete sledovat celou expedici ve ful-HD rozlišení a se zvukem. Díky "selfie" tyči se mi podařilo zdokumentovat výstupy a focení i na lokalitách, na kterých jsem byl sám (jelikož Pavel a Petr zůstávali často fotit blíže stanům a autu). Posaďte se tedy v klidu domova do křesla, přepněte youtube na full-HD, zapněte reproduktory a přeneste se aspoň na několik minut do neuvěřitelné krajiny norských fjordů (stačí kliknout na tento link https://www.youtube.com/watch?v=661R261mLd8 nebo na fotografii níže):

Tolik pro dnešek, v dalším díle se dozvíte, jak jsme fotografovali vesničky Reine a Hamnoy, pláž Kvalviku, skalní převisy u městečka Geiranger a také, jak jsme si dali pěkně do těla na ostrově Vaeroy.