Gibraltar snů a skutečnosti

Psal se rok 2011. Měl jsem v paměti mnoho překrásných míst, která jsem v posledních třech měsících navštívil. Patřila mezi ně vesnička Peyre (F), pohoří Sierra Nevada (E), poloostrov Peñíscola (E) a stovky dalších. Bezpočet zážitků, tisíce fotek a mnoho zajímavých lidí. Gibraltar se stal mým vytouženým cílem cest už v dobách, kdy jsem cestoval se svým tátou v letech 2001 až 2005. Ale teprve teď jsem sem dorazil a úplně sám. Toužil jsem vystoupat na gibraltarskou skálu, podívat se na jedinou evropskou kolonii opic a vyfotit maják Europa point se siluetou Afriky. A jak to všechno dopadlo? Čtěte v cyklu článků „Sám na cestách aneb fotografie mého života.“

Gibraltar, leden 2011

Co se to stalo? Proč najednou sedím v antonu a na rukou mám pouta? Kolik je hodin? Proč nemůže moje auto zůstat na místě? Opovaž se mi ho rozbít, poldo! Dávej pozor na ten střešní box! Jestli na autě najdu jen jediný šrám… tak s tím teď nic nenadělám. Kam mě to vezou? Proč je jich tolik? Vždyť to vypadá, jako by převáželi sériového vraha. Ta brána je ale úzká. Varuju tě! To je ale pořádná palma.

Na co tady mám čekat? To se mám opravdu celý svlíknout? To už je trošku moc. Mám ti tady nahý zatancovat? Já jsem ticho, tak mi to furt neopakuj, poldo jeden protivnej. Pyžamo mi necháš, ale boty ne? Kam jdeš? Copak mi nic neřekneš?

Peñíscola, Španělsko

Potřebuju na záchod. Jak jsem se to sem dostal? Podle filmů mám právo mlčet. I kdybych mluvil, tak mi nikdo neodpoví. Jak dlouho tu budu?

Vy mě budete brát otisky prstů? Hm, to není jen palec a ukazováček. Mám ruce jako kominík. To tam mám položit celou dlaň? Jasně, umýt si ruce není kde. Už dvakrát jsem ti řekl, že potřebuju na záchod. Sedím v téhle kukani už pár hodin. Musím vymyslet, jak se vyčůrat. Škoda, že přes ty ocelový dveře není nic slyšet. Mají tady kameru. Když se vymočím do rohu, uvidí to a naštvou se…

Někdo jde. Proboha! To je hromotluk. Proč nemá pouta a já jo? Vždyť je v civilu. Asi další vězeň. Zajímalo by mě, co dělají s mým autem. Nesedej si tak blízko! No to snad… on brečí! Nevšímej si toho. Nech ho být…

Já prasknu! Musím na ně zaťukat. No sláva. Počkejte! Vždyť tu je nějaký chlápek. To mám močit před ním? Něco křičí španělsky. Asi se mu to nelíbí. Promiň, ale to oni mě sem dovedli a já fakt musím. Proč není v mojí místnosti místo hromotluka taky mísa? A hele, obr je pryč.

Ve filmech obvykle volají právníkům. Mám se ptát po právu na volání? Radši ne, ještě počkám. To vám mám asistovat při krámování mého auta? Na tom kanystru je napsáno H₂O, tak co to asi může proboha být?

To by mě zajímalo, co tam hledáš. Ano, mám tři objektivy a stativ. A hele, on taky fotí. To bychom si mohli rozumět. Třeba mi konečně řekne, co se to tu děje. Jo aha, ty si myslíš, že jsem vám přijel fotit tajný místa.

Na těch cédéčkách je hudba, ale ty mi stejně nevěříš. Jen tam udělej bordel, to nevadí. Já si to zas uklidím. Proč mi tu vykládáš, že prodáváš fotky do časopisů? Radši mi řekni, co se mnou zamýšlíte. To mám radost, že jsi slavný, ale pro mě jsi pořád jen polda, co mě zatknul a já teď musím koukat na to, jak mi tvůj kolega ničí můj domov. Klidně si prohlídni nějaký fotky. Nic než přírodu tam stejně nenajdeš…

Sierra Nevada, Španělsko

Tahle fotka se ti líbí? Tak na tu horu Cerro del Trevenque, co tam vidíš, jsem lezl na Štědrý den. Fotil jsem a točil zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada. A ani ve snu by mě nenapadlo, že za dva týdny budu na Gibraltaru čekat na výslech. Vychází slunce. Je mi zima. Přes ponožky cítím každý kamínek na hrbolaté dlažbě špinavého dvora. Kdy už s tou prohlídkou skončí?

Cerro del Trevenque 2082 m. n. m., Španělsko

Výslech. Nahráváte na kazety. Pokrok. Ten koberec je ale příjemně teplý. Už nemůžu. Cela. Mám žízeň. Ta lavice je úzká. Už je mi všechno jedno. Musím si lehnout. Lidi už jdou asi do práce. Kéž by mi tu zhasli světla. Nohy už si nezahřeju. Co kdybych si lehnul na zem? Musím se stočit do klubíčka. Chci spát. Nesmím na nic myslet. Spát… spát…

„Spíš?“

„Nespím.“

„Kolik je hodin?“

„Asi čtyři.“

„Jdu fotit. V tomhle se nedá spát. Venku snad bude komárů míň.“

Mirek se vypotácel z kufru auta. Tričko měl úplně propocené. Štiplavý pískot komárů mu neustále zněl v uších. Svítalo. Do kraje se rozlila ohnivá symfonie barev. Po hladině Bodamského jezera se rozběhly tisíce jisker. Vzal foťák a vyšel do ticha.

Miloval pohled na svět skrz hledáček fotoaparátu. Zajímavý záběr byl pro něho vším. Pomalu kráčel po spícím břehu a tušil, že na pěknou fotku už má jen několik minut vzácného času. Nohy stativu se zabořily do trávy a foťák namířil k východu. Číhal na fotku jako pytlák na vysokou. Lov ale nebyl úspěšný. Pohled se mu zdál příliš obyčejný. Příště musí vyrazit za dobrým záběrem o hodně dříve.

Vrátil se k autu. Táta ležel na starém vojenském spacáku a přes obličej měl rozprostřené bílé tílko, poseté červenými tečkami.

„Usnul jsi aspoň na chvíli?“ zeptal se Mirek opatrně. Táta se ani nepohnul. Po chvilce se pod tílkem ozvalo bručení:

„Ne.“

„Co to máš s tím nátělníkem?“

Táta si shrnul tílko z tváře a vítězoslavně jím zamával Mirkovi před očima.

„To jsou ti krvelační pískaví hajzlové.“

Prudká rána se jako tornádo prohnala místností. Mirek sebou trhnul tak prudce, že se loktem praštil o popraskanou stěnu cely.

„Vstávejte!“ zařval dozorce a vyvedl Mirka na chodbu.

Kam mě to zase vedou? Támhle jsou hodiny! To je teprve osm ráno? Venku je světlo. Spal jsem asi hodinu.

Ten výslech byl dlouhý. Necítím levou ruku. Pouta se mi hezky zařízla do zápěstí. Kde jsou ti policajti z noci? Je mi zima. Musím se ho zeptat, kam to jdeme.

„Můžu se zeptat, kam mě to vedete?“

Dozorce se ani neotočil, otevřel plechové dveře se zažloutlým okýnkem a ukázal do šedé místnosti s palandou a nerezovou mísou.

„Sem!“

Gibraltar