Krajinářská fotografie – jak si usnadnit život

V článku „Proč expozici neřeším“ jsem nedávno prozradil několik „fíglů“, díky kterým si s expozicí v krajinářské fotografii poradí opravdu každý. Krajinářská fotografie ale není pouze o expozici. Je potřeba mít pod kontrolou fotoaparát, zvyknout si na práci se stativem a panoramatickou hlavou, vědět kam a jak zaostřit objektiv, naučit se pracovat s hloubkou ostrosti, zdokonalit se v plánování a v neposlední řadě je nutné vypěstovat si cit pro kompozici, světlo, získat schopnost mít vize a naučit se je realizovat. To vše se tentokrát pokusíme shrnout v tomto článku.

Nedávno publikovaný článek „Proč expozici neřeším“ Vám ukázal, jak si usnadnit život v oblasti expozice. Podobných tipů mám ale v rukávu více a tak se společně pojďme podívat na některé z nich.

Tip č. 1: trénujte nanečisto

Začneme od úplných začátků… tedy od fotoaparátu. Každý kdo vzal poprvé do ruky zrcadlovku, se nejspíše na chvíli lekl hromady tlačítek, ovládacích prvků, poloautomatických nebo manuálních programů a různých nastavení. Začátky jsou vždy těžké, ale jakmile tomu člověk přijde trochu na zub, zjistí, že je vše mnohem jednodušší, než se mu zprvu zdálo.

O fotografování v různých programech a ovládání fotoaparátu jsem již před mnoha roky napsal dva články (viz uvedené linky). Bez přečtení a následného pochopení těchto základů se člověk holt neobejde. Za ty roky jsem ale zjistil, že jedna věc je přečíst / vyslechnout a porozumět a druhá umět znalosti aplikovat v praxi.

Po výkladu teorie v učebně mi drtivá většina účastníků workshopů na kontrolní otázky odpoví správně. Dokonce nemají problém konkrétní řešení na fotoaparátu okamžitě demonstrovat. V učebně jim prostě jde všechno. Já nabydu dojmu, že problematice rozumí a tak je vytáhnu do terénu.

A ejhle, v terénu je problém. Jak je to možné? Chybí totiž schopnost aplikovat teorii automaticky v praxi. A tak se stává, že ti, kteří v učebně kroutili očima, že „tohle je jednoduché“, jsou rozhození náročným výstupem, horskými klimatickými podmínkami a to, co bylo v pohodlí učebny samozřejmostí, se na hřebenu stálo problémem.

Proto nestačí přečíst, porozumět a znát, ale je potřeba neustále zkoušet / trénovat, dokud si člověk různá nastavení fotoaparátu neosvojí natolik, že o nich nebude muset vůbec přemýšlet. Oko vidí, mozek vyhodnocuje a ruce automaticky vykonají… bez velkého přemýšlení a drbání se za uchem.

Tréninkem „nanečisto“ se vyhnete momentům, které mi občas trhají nervy a srdce… momentům kdy přijde na pár sekund naprosto dokonalé světlo a já vidím, že se „moje ovečky“ místo focení hrabou ve fotoaparátu.

Tip č. 2: panoramatickou hlavu nedávejte přímo na stativ

O panoramatické fotografii jsem v roce  2012 napsal tři články. První byl zaměřený především na technickou stránku, druhý na snímání podkladových fotografií a třetí na vlastní lepení panoramat.

Články sice pokrývají celou problematiku panoramatické fotografie, ale jak rychle postavit stativ a dostat panoramatickou hlavu v nerovném horském terénu do vodorovné polohy, Vám neukážou.

Nejčastější problém, se kterým se v praxi setkávám, je absence kulové hlavy nebo jiného vyvažovacího prvku v sestavě. Většina začátečníků prostě umisťuje panoramatickou hlavu přímo na stativ.

To je sice dobré z hlediska stability, ale ve členitém horském terénu velmi nepraktické.

Pokud mezi stativ a panoramatickou hlavu umístíte hlavu kulovou (nebo jiný vyvažovací prvek), je uvedení panoramatické hlavy do vodorovné polohy otázkou několika sekund.

V tomto případě totiž nezáleží na tom, v jaké poloze jsou nohy stativu, jelikož se panoramatická hlava bude otáčet v ose, kterou jí určí hlava kulová (nebo jiný vyvažovací prvek).

Jestliže se ale budete snažit panoramatickou hlavu uvést do vodorovné polohy pouhým posunem stativových noh (což jsem v praxi mnohokrát viděl), můžete vyrovnáváním strávit spoustu drahocenného času. Až to celé uvedete do vodorovné polohy, zjistíte, že lepší kompozice bude o dva metry vedle a můžete vyrovnávat znovu.

Tip č. 3: se „širokáčem“ nemusíte vůbec ostřit

O hloubce ostrosti jsem kdysi publikoval článek „Hyperfokální vzdálenost“. Po jeho přečtení sice porozumíte základům práce s hloubkou ostrosti, ale v praxi opět existuje několik způsobů jak si to celé zjednodušit.

Používáte na krajinu širokoúhlý objektiv typu Tokina 11-16 f2,8? Pokud ano, máte vyhráno. S takovými objektivy se totiž při fotografování krajiny neostří!

Stačí na objektivu přepnout autofokus do manuálu, nastavit nekonečno (ostřící prstenec na objektivu posunete zcela doleva - Canon nebo zcela doprava - Nikon) a máte jistotu, že např. na ohnisku 11mm, při cloně f9 bude vše od 1,5 metru až do nekonečna ostré. Nemůžete se tak nikdy splést a zaostřit špatně. Navíc tak šetříte čas a opět si usnadňujete život.

Jak je to možné? Prostor, ve kterém je vše ostré, je totiž ovlivněn nejen clonou, ale i ohniskem (čím kratší ohnisko, tím bývá hloubka ostrosti větší).

U širokoúhlých objektivů tak většinou stačí trochu přiclonit, zaostřit na nekonečno a vše od určité vzdálenosti od objektivu až po nekonečno bude dokonale ostré.

Tip č. 4: clonu kontrolujte přes dolní rohy

Otázka, kterou na workshopech v terénu slýchám velmi často je „Jakou clonu pro danou situaci zrovna použit?“. Volba vhodné clony přímo souvisí s hloubkou ostrosti, které chceme dosáhnout (viz již zmiňovaný článek „Hyperfokální vzdálenost“).  Pokud použijeme clonu zbytečně vysokou (např. f20) zhorší se kresba objektivu a naopak, při příliš nízké cloně (např. f6) nebude hloubka ostrosti dostatečná. Cílem je tedy zvolit pro danou situaci nejnižší, ještě použitelnou clonu.

Jak v praxi ověřit jestli navrhnutá clona (např. f10) bude pro konkrétní scénu dostatečná? Nejrychlejší a v praxi nejspolehlivější způsob je vyfotit jeden kontrolní snímek (při navržené cloně) a následně na displeji zazoomovat na 100% do dolních rohů vyfocené fotografie.

Tam se totiž případná neostrost (nedostatečná hloubka ostrosti) projeví jako první a tak hned zjistíte, zda je potřeba přiclonit nebo jestli je clona a s ní spojená hloubka ostrosti dostatečná. Pokud jsou rohy neostré, trochu přicloníte a zkoušku opakujete, až do fáze, kdy jste s hloubkou ostrosti spokojeni.

Poznámka: kontrolovat horní rohy fotografie nemá cenu, protože tam je většinou obloha a v té nic nepoznáte.

Možná to zní složitě, ale až časem poznáte svůj objektiv, budete schopni ideální clonu odhadovat poměrně přesně. Jeden kontrolní snímek a následné zazoomování do dolních rohů Vám pak pouze dodá na jistotě, že je vše v pořádku.

Tip č. 5: zaměřte se na to podstatné

Spousta začátečníků se příliš fixuje na technickou stránku fotografie, zapomíná otevřít oči a zaměřit se na to, o čem fotografie doopravdy je. Použití té nejdražší techniky a nejpreciznějšího nastavení Vám možná zajistí technicky bezchybný snímek, ale to ještě neznamená, že tento snímek bude i divácky atraktivní.

Fotografie vždy byla a bude o citu pro světlo, kompozici a schopnosti zprostředkovat divákovi určitou myšlenku, pocit nebo informaci. Fotograf se musí naučit ve svých myšlenkách vidět vize, které bude následně schopen realizovat.

Na téma vizí a cesty k jejich realizaci jsem již dříve napsal článek „Plánování pro fotografie snů“. Po jeho přečtení si možná uvědomíte, že jsou ve fotografii důležitější témata, než jestli pro danou scénu nastavit clonu f9 nebo f11.

Trocha reality nakonec

Ani všechny tipy fotografického světa, přečtení všech mých článků, absolvování workshopů a zvládnutí veškerých technik z Vás neudělá zaručeně dobrého fotografa. Články Vám sice vysvětlí „jak na to“, v terénu s Vámi vše krok po kroku projdu a ukážu spoustu triků a způsobů, jak si práci zjednodušit a zaměřit se na to podstatné, nicméně cit pro světlo a kompozici nebo schopnost vidět vize do Vás ze dne na den nenatluču.

Jinými slovy: „Já Vám můžu pouze ukázat cestu, ale jít po ni už musíte sami…“