Království zamrzlé za polárním kruhem

Lofoty, fjordy, zima, sníh, slunce, polární záře, peří, sněžnice, mačky, cepíny a fototechnika. Sama o sobě pro mě tato slova příliš neznamenala. Když jsem je ale letos v rámci zimní foto-expedice propojil, splnil se mi fotografický sen, který předčil očekávání. Zimní výstupy na ty nejkrásnější vrcholy Lofot? Kompozice tvořené z moře vyrůstajícími, sněhem a ledem obalenými štíty? Scenérie jako z ledového pohádkového království? Okořeněno troškou adrenalinu v podobě výstupů s mačkami a cepíny? Co víc si může fotograf hor přát...

Do země Vikingů jsem se vydal v době věčného slunce již před několika lety. Tehdy jsme byli na lovu věčného slunce a neskutečně dlouhých západů a východů. Bylo to nádherné, ale něco tomu chybělo. Mráz, led a sníh. Díval jsem se na ty skvosty přírody a představoval si, jak by to asi vypadalo kompletně zamrzlé. Rozhodl jsem se tenkrát za polární kruh uspořádat foto-expedici v období, kdy je pravděpodobnost sněhu a ledu nejvyšší.

Po detailním průzkumu jednotlivých měsíců na Lofotech a ještě detailnějším plánování všech možných výstupů padla volba na únor a na osvědčené účastníky foto-expedic, kteří se mnou byli na podobných akcích už asi čtyřikrát.

Přílet do pekla

Člověk může nad plánováním strávit měsíce, vše ladit do detailu, aby si zvýšil šance na úspěch, ale poslední slovo má vždy příroda. A tak tomu bylo i tentokrát. Už měsíc před odletem jsem sledoval vývoj počasí, které vypadalo velice slibně. Teploty lehce pod nulou, vše zmrzlé a tím pádem i lavinové nebezpečí nízké.

Nás ale po příletu čekala obleva, déšť, vítr síly orkánu a nejvyšší stupeň lavinového nebezpečí. Letíme z Prahy do Narviku jen proto, abychom se pak mohli prodírat snehěm, břečkou a neskutečnou vánicí střídající se místy s lijákem. Naštěstí jsme v Narviku vyfasovali dva výborné vozy ve verzi 4x4, s hřeby v pneumatikách, takže se tím peklem prodíráme relativně snadno.

Když si to takhle řítíme nočními fjordy a myslíme si, že nás alespoň od ubytování v krásných domečcích na kůlech přímo u moře nemůže nic zastavit, rozsvítí se před námi signál STOP. Zjišťujeme, že jsme přijeli k mostu na Lofoty, který je díky extrémně silnému větru zavřený. Cedule před námi ukazuje aktuální rychlost větru 46 m/s (cca 170 km/h). To je daleko za hranící orkánu (která začíná už na 32,7 m/s a 118 km/h). S autem to třepe a hází, pokus o vjezd na most by mohl skončit sfouknutím do ledového oceánu a utonutím.

Na předpovědi větru navíc zjišťujeme, že orkán má polevit až za dalších cca 10 hodin. V zoufalosti v autě usínáme a přejeme si, aby už byl druhý den. Po dvou hodinách se náhodou probouzím a vidím, jak se některá auta vydávají na most. Zdá se mi to nebo tam opravdu jedou?

Okamžitě troubím na kluky v druhém autě! Ti před námi to projeli, jedeme taky!! Míjíme ceduli, která aktuálně ukazuje vítr jen 100 km/h a ačkoliv to s autem slušně hází a prdele máme sevřené strachy, přejezd přes most zvládáme. Dvě hodiny na to usínáme ve dvou krásných stylových domečcích, kousek od Reine a modlíme se za lepší počasí.

Ledová pohádka na dosah

Ačkoliv původní předpověď vypadala bledě, na obzoru se rýsují asi 4 dny sluníčka, teplot pod nulou a i troška nutného sněžení, které má celou tu nádheru pocukrovat. Šance je tedy slušná a tak hned další ráno vyrážíme fotit.

Aniž bychom to tušili, čeká nás jeden z nejkrásnějších východů slunce. Je totiž absolutní bezvětří a tak se zasněžené a zamrzlé štíty lofot odráží v hladině fjordu. FANTAZIE! Tohle uvítání předčilo veškerá očekávání. Okamžitě toho využíváme a fotíme parádní zrcadlovky (viz panorama výše).

Už po prvním ránu jsme poměrně spokojení, ale veškerá naše pozornost se soustředí na následující dny.

Offersoykammen

Pomineme-li řadu menších výstupů v oblasti kolem Reine, náš první větší výstup směřoval na Offersoykammen. Ten se svými 436 metry převýšení, výstupovým časem 1-2 hodiny a aktuální rychlostí větru přes 50 km/h představoval první horskou výzvu.

Čerstvě napadlý sníh v nižších úsecích výstupu znamenal nutnost použít sněžnice (bez nich se člověk propadal nad kolena), zatímco v horní polovině to již bylo spíše na mačky (vyfoukané a zmrzlé).

Cesta samozřejmě nebyla prošlápnutá, ani značená a tak jsme se nahoru vydali jen s kontrolou GPS polohy v mapách. Sněžnice odvedly skvělou práci, kluci letěli jak nadržení a tak jsme za hodinu a pár minut stáli na špici.

Tam nás čekaly obrovské nárazy větru a mizerná viditelnost. S Radkem jsme se zaizolovali do péřových kalhot Kjerag, bund Terag od Sira a bylo nám krásně, nicméně Jarda to bez péřových kalhot (pouze v péřové bundě) po půl hodině čekání vzdal a mazal z kopce dolů.

Norové tvrdili, že sluníčko a polojasno má přijít až v 15:00 a tak se také přesně na minuty stalo. Dávám si do bot na otestování nové vyhřívací vložky a než zavážu tkaničky, byl šedý závoj pryč a nám se naskytl neskutečně prosluněný výhled. „Rychle fotit! Už je to tady!

Volám Jardovi, jak to s ním vypadá a ten jen hlásí, že to už taky vidí a že se vrací zpátky na vrchol. Sestup a výstup v horní třetině kopce ho zahřál natolik, že s námi zůstal a mrskal tam jedno panorama za druhým. Výhledy to byly fenomenální, takže jsme pak Offersoykammen slezli až v noci s čelovkami.

Rytten

Nad Kvalvikou se tyčící Ryten se svými 543 výškovými metry, výstupovým časem cca 2 hodiny a relativně pozvolným stoupáním měl být spíše pohodičkou. Nicméně se sněžnicemi na nohou a nějakým tím couráním i na vedlejší hřeben byl spíše zdlouhavým, několikahodinovým výstupem.

Výhled to byl opět famózní. Pod námi se rozprostírala zasněžená a mořem zalitá pláž Kvalvika, nad námi lítali 2 mořští orli, v pravo oceán a sluníčko a po levé straně se k nebi šplhaly další štíty Lofot.  

Já si tady vylezl na kamenný převis nad Kvalvikou, doufal, že u toho na ledu neuklouznu a pálil tam jedno panorama za druhým. Kluci toho nafotili také hromadu, tak jsme ještě trošku zalítali s dronem a maximálně spokojení jsme se potmě vydali dolů k moři.

Reinebringen

Reinebringen je v zimě asi tou nejobtížnější fotografickou výzvou. Cesta nahoru prakticky neexistuje (není vidět) a výstupový svah je extrémně prudký a lavinózní. Zimní výstup je možný pouze za následujících předpokladů:

1)      Nízký stupeň lavinového nebezpečí

2)      Mačky, cepín, boty kategorie minimálně B/C nebo lépe C, D

3)      Dostatečná izolace pro stání na vrcholu (komplet péřové oblečení)

4)      Rozumné sněhové a větrné podmínky

5)      Alespoň průměrná kondice

Pokud jeden z těchto předpokladu chybí, může jít o život, protože uklouznutí na takto prudkém svahu znamená pád několik stovek metrů. Jediná věc, která vás pak může zachránit je brždění cepínem.

Na Reinebringen jsme se celý pobyt chystali, nicméně buď podmínky nepřály (bod 1 nebo 4 výše) nebo jsme zrovna fotili v severní části Lofot. Abychom si to vynahradili, vydali jsem se alespoň na úpatí Reinebringenu ze strany od Reine.

Z této extrémně prudké a skalnaté strany by to byl už čistě horolezecký výstup a tak kluci zůstali jen kousek nad jezerem, zatímco já se vydal do ledového žlabu, který vedl téměř do poloviny Reinebringenu. V mačkách to jelo nahoru samo, ale stativ ve finále nebylo kde a jak upevnit. Nakonec jsem musel fotit z miniaturní plošinky o pár metrů níže. Zimní vrchol Reinebringenu na nás tedy ještě čeká :o)

Hoven

Hora s takto srandovním názvem se nachází asi 100km severně od Reine. My se na Hoven vydali v den prosluněným sluníčkem a sněhem zmrzlým na kost. V mačkách se šlo nahoru jak po cestě a tak jsme převýšení 368 metrů zvládli za hodinu a pár minut. 

Výhled z Hovenu rozhodně není na hovno. Ať se z vrcholu podíváte jakýmkoliv směrem, vše je zajímavé. Vrchol samotný je natolik členěnitý, že na něm najdete alespoň 10 různých kompozic, přičemž žádná není špatná.

Při příjezdu na Hoven nás navíc přišli přivítat ve sněhu volně pobíhající koně a při odjezdu z Lofot se s námi přišla rozloučit obrovská samice losa evropského se dvěmi mláďaty. Co víc si může fotograf přát.

Sami v ledovém království

Vzhledem k extrémní popularitě zimních Lofot se na fotografických lokalitách, které se nachází v dostupnosti aut často tlačí 10, 20 ale někdy i 40 fotografů. Prostě přijede autobus s Japonci a vysype je všechny na mostě v Hamnoy. Kolega z naší výpravy se tam jeden večer odhodlal fotit a pak výprávěl „To jsem měl jeden stativ mezi nohama mého stativu zprava a druhý hned zleva.“

Tomuto „jevu“ jsme se rozhodli vyhnout a proto jsme se zaměřili převážně na výstupy. Na zasněžených vrcholcích Lofot nás totiž paradoxně čekal pravý opak. Nestalo se, že bychom na jediné lokalitě narazili v době východu a západu na jediného fotografa. Všude jsme byli naprosto sami!

Je to sice zcela neuvěřitelné, ale nikdo z fotografů, které jsme podél silnic neustále potkávali nebyl ochoten vystoupat od silnice ani 30 výškových metrů. Nikdo z nich si nepřivezl sněžnice, mačky a většinou neměli ani sněhové návleky. Prostě klasická turistická „cvakačka od auta“.

Se cvakačkou od auta mezi Japonci se mnou ale nepočítejte. Klukům jsem to podal tak, že mačky, sněžnice, cepín nejsou nutné, ale kdo alespoň něco z toho bude mít, bude mít možnost vydat se se mnou na vrcholy. Dopadlo to tak, že s tím nakonec přijeli všichni... odhodlaní jít nahoru!

Na vrcholy ledového světa

Mačky, cepíny a lézt s fototechnikou na 450 metrů vysokou špici? Ten Krpelík se zase zbláznil! :o) Kdepak pánové a dámy... ono to není tak horké. Vyšší výstupy byly sice přes 400 výškových metrů, ale stačilo nasadit sněžnice (když se sníh bořil) nebo mačky (když sníh zmrznul na kost) a tyto výstupy pak zvládli i netrénovaní chlapci za hodinu až dvě.

Hodinu jít do kopce myslím zvládne každý. Když je dobrá výbava, díky které se člověk neboří nebo neklouže, jde to nahoru jak po másle. Navíc řada lokalit se nacházela jen 50-200 metrů od cesty (nepřekonatelná překážka pro cvakače od aut), takže ne pro každou kompozici byl bůhví jaký fyzický výkon nutný. Odměnou nám byly nesrovnatelně atraktivnější kompozice a opravdová atmosféra ledového království, ve kterém jsme byli sami.

Ve Skotsku beru pro celou partu velký Mercedes Vito, ale tady jsem vzal schválně 2 separátní vozy s tím, že fyzicky slabší jedince druhým vozem zavezeme na nějaké to focení od pláže nebo cesty. Postupně jsem totiž čekal že účastníci naší výpravy začnou odpadávat a účast na výstupech vzdávat. Velký omyl!!! Některým chlapcům bylo přes 50, někteří měli přes 100 kg, ale možnost jít nahoru si nenechal ujít žádný z nich :o) Jak se anglicky říká „Its not about altitude, but about attitude!“ 

Co říct závěrem? Poděkovat musím společnostem Vaude.cz a Sir Joseph, za to, že mě na foto-expedici perfektně vybavily (Vaude nepromokavým oblečením na výstupy a Sir Joseph extrémně teplým péřovým oblečením na stání na vrcholcích). Dalších slov asi netřeba. Letecké záběry z této foto-expedice by měly říct vše. Pojďte se s námi tedy podívat do zamrzlého království, aniž byste si u toho museli nasazovat mačky nebo sněžnice: