Na nádech na dno moří s DSLR

Na fotorádci mě všichni znají jako autora článků krajinářské fotografie a foto expedic v GB. Málokdo ale ví, že od roku 2007 také pracuji jako instruktor freedivingu neboli volného potápění. Při poslední pracovní návštěvě slaných vod jsem neodolal a vzal zrcadlovku do hloubek sebou. A výsledek? O něm si můžete udělat představu po přečtení tohoto článku.

Už je to tak. Fotit suchozemskou krajinu mi nestačí. Láká mě i ta pod vodou tvořená korálovými útesy, vraky, či jeskyněmi a často doplněná o nějaký ten živý element v podobě mořské fauny či lidského prvku.

Byl to vlastně freediving který mě přivedl k focení. Chtěl jsem zdokumentovat svůj první ponor na nádech k vraku lodi, proplávání jeskyně, či první setkání s mořskými tvory v podobě delfínů, murén, rejnoků, či pelagických ryb. Začal jsem tenkrát s Panasonikem TZ1, což byl automatický kompaktní fotoaparát, který sice poskytl za málo peněz hodně muziky, ale na druhou stranu zázraky od něj člověk očekávat nemohl a na seriózní focení to rozhodně nestačilo. 

Dnes jsem na nádech pod vodou zpátky. Místo starého kompaktíku ale v rukách držím desetkrát větší příšeru, která stojí jak auto, a v jejíž útrobách se nachází moje pětsetpadesátka s rybím okem.

Jak dostat DSLR pod vodu?

Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá: “Chce to housing!”. Housing je česky řečeno speciální pouzdro do kterého se DSLR fotoaparát vloží a který fotoaparát néjen ochrání před vodou do neuvěřitelných hloubek, ale zároveň umožňuje plné ovládání veškerých funkcí fotoaparátu.

Na housing se následně namontuje redukce, na ni pak dome-port (jde o polokulovitou “čočku” vyrobenou ze speciálního skla či akrylové pryskyřice chránící objektiv), případně i ramena s podvodními blesky.

Blesk lze pak s fotoaparátem propojit různými způsoby. Já k tomuto účelu používám optický kabel. Celá taková sestava pak tvoří jakýsi underwater systém. (moji základní UW sestavu jsem pro vás vyfotil na obrázku vlevo)

Kolik že ta sranda stojí?

Výrobci UW systémů se dnes předhánějí a funguje jím to opravdu krásně, ale má to dvě mouchy. Tou první je opravdu slušná velikost a váha takové sestavy, tou druhou je už zmíněná cena. Pokud máte pocit, že fotografování na suchu je drahý koníček, tak vás mohu ujistit, že to není nic proti fotografování pod vodou. UW sestava pro DSLR (nezahrnující fotoaparát či objektiv) totiž stojí od mnoha desítek až po několik stovek tisíc korun.

Sny jsou od toho aby se plnily!

Mám si koupit auto nebo vzít foťák pod vodu? Naštěstí jsem vše nakoupil v GB, či přes e-bay z Honkongu za ceny o něco nižší, tzn. nemusel jsem si pokládat otázku “auto či voda”, ale pouze “ojeté auto či voda”. A jelikož se v GB jezdí stejně na levé straně (divná to země), tak volba padla na tu vodu. :o)

Našel bych určitě spoustu racionálnějších způsobů jak utratit takový finanční obnos. Ale nakonec si řekl: “Žijeme jen jednou! Sny jsou od toho aby se plnily!” ...a jelikož jsem zatím na volné noze - neomezován přítelkyněmi či rodinnými povinnostmi, bylo rozhodnuto.

Samotný nákup se neobešel bez řady komplikací. Nejprve jsem koupil housing pro Canon 450D, následně byl výrobcem ujištěn, že bude pasovat i na nový Canon 550D, tzn. že mohu v klidu upgradovat, načež jsem zjistil, že informace byla chybná, starý foťák jsem už neměl a na nový mi housing nepasoval.

Navíc na poslední chvíli před odjezdem na moře jsem zjistil, že na suchu skvělá Tokina 11-16 f2.8 Pro Dx nebude pod vodou fungovat (vlivem lámání se světla při přechodu z vody do vzduchu by došlo k extrémní neostrosti v rozích fotografie).

Problém s housingem jsem naštěstí vyřešil lehkou úpravou vnitřních ovládacích prvků (návod jak na to zveřejnil jeden chytrý človíček na internetu), bohužel problém s Tokinou 11-16 jsem obejít nemohl a nezbývalo než pořídit pod vodu všemi doporučované rybí oko Tokina 10-17.

Komplikace se nevyhnuly ani při nákupu blesku. Nejprve jsem v rámci šetření objednal Sea and Sea YS-01, ale nakonec blesk vrátil a následně z Honkonu objednal legendu mezi UW blesky INON Z-240 (type 4).

Jak se z fotografa krajináře stává UW fotograf

Moje získávání znalostí o UW fotografii začalo tradičně u počítače a s hlavou v knížkách. Prvním zdrojem informací byly servery www.wetpixel.com, www.divephotoguide.com či www.uwphotographyguide.com.

Následně jsem pořídil pětiset stránkovou bibli UW fotografe od Martina Edge "The Underwater Photographer" (čtvrté vydání) a musím uznt, že tento chlapík opravdu ví o čem mluví. Nakonec jsem byl s Martinem i v kontaktu přes e-mail. Já z něj tahal rozumy co se focení pod vodou týče, on na oplátku potřeboval vědět jak zůstat pod vodouna nádech déle, tak aby mohl fotografie pořizovat bez přístroje při šnorchlování.

Nakonec jsem ještě tady v diskusi na fotorádci s Tomášem doladil způsob focení (který režim pro focení použít tak, abych měl co nejjednoduššeji pod kontrolou clonu, čas a iso) a byl jsem připravený vyrazit poprvé s celou tou parádou pod vodu.

Kurz freedivingu a první pokusy o UW fotografii

Moje záměry pro první “výlet” pod vodu byly dva: 1) vyzkoušet jak co funguje, 2) nevytopit to hned na poprvé !! Nic víc jsem si nesliboval, jelikož prioritou nebylo focení, ale věnovat se lidem, tzn. odvést dobrou práci instruktora a neudělat našemu týmu www.freediving.cz jak se říká ostudu :o)

Kurz proběhl v Chorvatsku na základně Connex diving a byl plně naplněn (měli jsme kolem 20 kurzistů). I když jsme na to byli 3 instruktoři (na fotce zleva Vladimír Tureček, Honza Pístecký a úplně vpravo já) a jsme už za ty roky sehraní, tak je vždy práce hromada.

Krom lekcí ve vodě a výkladu teorie na souši musíme neustále připravovat následující program, kompletovat a dolaďovat vybavení (konstrukci, bóje a lana pro potápění), servisovat člun, připravovat promítání, či řešit organizační věci s potápěčskou základnou. Jinak řečeno ráno se začíná, večer končí.

Utrhnout se na focení se mi podařilo pouze večer, když jsme s kurzisty skončili potápění na hloubkách a kluci ze základny je odvezli lodí na břeh. To jsem s kolegy instruktory naskočil do našeho motorového gumáku a uháněl do nejbližší zátoky, kde byla klidná hladina a ještě trošku toho sluníčka.

Jednou večer jsem takhle měl kliku a podařilo se mi zachytit to co Martin Edge nazývá “dappled light”. Jde o světlo lomící se do vodní hladiny a vytvářející efekt rozptýlených paprsků (viz fotografie vpravo).

Toto světlo nastává pouze při naprosto klidné hladině během západu a východu slunce a vidět je pouze z pozice proti slunci v mělké vodě (fotograf musí být pouze 1-2 metry hluboko).

Ne každý den ale byly podmínky pro focení tak příznivé. Tradičně prosluněné září s mořskou hladinou jako zrcadlo, které na Pagu panuje každý rok tentokrát představilo svoji méně příjemnou tvář v podobě směsi sluníčka, deště, bouřek a silného větru.

S tímto mixem museli především naši kurzisti celý týden bojovat. Pro moje focení to pak znamenalo další omezení se pouze na ty dny, kdy se na nás sluníčko usmálo.

Snažil jsem se proto využít každé příležitosti k vyzkoušení mojí podvodní příšerky a tak zatímco kolegové proháněli na konci dne vodní lyže, já se dvakrát vydal fotit i přímo před naši základnu.

Viditelnost pod vodou tam sice nebyla nic moc, ale experimentoval jsem s rybím okem a tak vycházely zajímavé fotografie jako například ta vlevo.

Vzhledem k mé “fotografické slávě” :o) plynoucí z umístění na zahraničních soutěžích v krajinářské fotografii, jsem byl kolegy zvolen za instruktora fotografa - dokumentaristu kurzu a tak jsem si docela vyhrál i na souši se záklaďákem Canonem 17-55 f2.8 USM IS a širokáčem Tokinou 11-16 f2.8 Pro DX.

Fotil jsem budoucí freedivery při přípravě na suchu, dopoledních statikách (trénink zadržení dechu v leže na hladině) i při večerním promítání.

Venku jsem používal externí blesk jako fill-in flash, který jsem odpaloval buďto přímo s fotoaparátu nebo při focení na blízko z druhé ruky z kabelu, většinou s nasazeným mini-soft boxem. Večer jsem pak odrážel od čeho šlo.

Jednou jsem si z kurzistů i trošku vystřelil, když jsem si je na souši všechny postupně odfotil z deseti-centimetrové vzdálenosti rybím okem.

Při promítání na konci kurzu to pak vzbudilo patřičné ohlasy, ale fotografie tohoto typu sem raději dávat nebudu, aby mi pak někdo nepřišel to moje nádobíčko rozšlapat :o)

Hlavní focení pod vodou bylo plánované na předposlední den kurzu. To jsou budoucí freediveři již samostatnější a tak jsem přenechal instruktorování svým dvěma kolegům a vydal se dokumentovat, aby každý kurzista měl alespoň jednu či dvě povedené fotky pod vodou. S každým kurzistou jsem šel dolů alespoň dvakrát, tzn. při počtu 20 kurzistů to máme nějakých 40 ponorů.

Sice nebyly hluboké, ale uvážím-li, že jsem šel do vody z časových důvodů absolutně bez přípravy (kterou jinak freediver musí před ponory provádět, aby spustil tzv. potápěcí reflex a přepnul se do jakéhosi potápěcího módu) a že jsem mezi ponory místo dýchání instruoval kurzisty jak mi mají pózovat, tak jsem si dal docela i do těla :o)

Odměnou mi za to byla jejich radost. Po té co uviděli své fotky na displeji mého fotoaparátu, začali v hloubce pózovat jako modelky. (viz fotografie nahoře na které nám pózuje náš zatím nejstarší 75-ti letý kurzista... mimochodem klobouk dolů)

Po nafocení kurzistů a jejich bezpečném návratu na zákadnu jsme s kolegy dostali nápad odfotit ještě několik zkušebních fotek v hloubce u dna.

Tak jsem absolvoval ještě dalších cca 10 ponorů na dno, při kterých jsem otestoval jak vodotěsnost housingu, tak jeho limity co se manévrovatelnosti týče. (viz fotografie vpravo při které jsem fotoaparát strčil do ruky kolegovi a sám si vyzkoušel roli modela.)

Poslední den kurzu měl být tím nejzajímavějším, jelikož nás čekaly závody na hloubkách, tzn. vyvrcholení celotýdenního snažení a následně výlet na jeskyň, do které se vplouvá tunelem ve skalní stěně a ve které se dá po vynoření normálně dýchat díky šachtě, která jeskyň propojuje s okolním světem.

Celá oblast je navíc známá přítomností ryb a čistou vodou, takže je vždy na co se dívat či co fotografovat.

Bohužel stalo se něco co ještě nikdy předtím. Přišel natolik silný vítr a vlny, že se na moře nedalo vůbec dostat. Byla dokonce zastavena veškerá lodní přeprava (trajekty z ostrova) a tak jsme byli donuceni poslední den potápění z bezpečnostních důvodů zruši.

Můj obdiv patří kurzistům, jelikož ti se nenechali v průběhu kurzu nepříznivým počasím zvyklat a jak se patří se s tím poprali.

A jak se tedy pod vodou s DSLR na nádech fotí?

Jen málo lidí v ČR fotí s DSLR pod vodou a pokud vím, tak jde pouze o přístrojové potápěče. Zatím snad nikdo nebyl takový blázen, aby se do toho pouštěl při potápění na nádech. Takže se přiznám, že jsem si nebyl úplně jistý do čeho to vlastně jdu. Nakonec to ale bylo mnohem příjemnější než jsem předpokládal. Celá ta sestava je sice neuvěřitelně těžká, velká a neohrabaná, ale pod vodou je téměř neutrální a pracuje se s ní mnohem lépe než nad hladinou. Není problém se s celou tou parádou dokopat i do větších hloubek.

Na začátku jsem měl docela strach jak zvládnu zkombinovat psychický stav nutný pro freediving s přemýšlením o focení. Pro vysvětlení, abych pod vodou na nádech vydržel například 5 minut nebo se mohl potopit do větší hloubky, musím aktivovat potápěcí reflex a tělo přepnout do jakéhosi “potápěcího módu”. V tomto stavu mi tepová frekvence klesá ze 60 až na pouhých 30 tepů za minutu, čas v hlavě ubíhá jinak a soustředit se na jiné věci může být za této situace obtížné. Je to přirozený stav, vyvolaný potápěcím reflexem, který má v sobě od narození každý z nás (jen většina z nás neví jak ho aktivovat), a jehož účelem je především úspora kyslíku.

Zjistil jsem ale, že se to neprojevovalo až takovým způsobem, aby mi to focení znatelně komplikovalo. Když je něco zajímavého opravdu velmi hluboko, vždycky se tam mohu kouknout předem, pak na hladině promyslet nastavení fotoaparátu, blesku a kompozici a pak se tam vrátit a jít si pro to “na jisto”.

Zvýšenou pozornost ale budu muset věnovat bezpečnosti, jelikož když je člověk dole zabraný do focení, může snadno zapomenout, jak je hluboko a jak náročný výstup na hladinu ho čeká.

Stalo se mi, že jsem si na sebe narychlo hodil dva zátěžové opasky, abych byl neutrální pro focení v nějakých -7 metrech, pak jsem na to zapoměl, sjel do -25 a když jsem se chtěl vrátil na hladinu, ověnčený 8 kg olova s housingem v ruce, tak jsem si musel pořádně kopnout, abych překonal silný negativní vztlak, který vzhledem k mému vyvážení v té hloubce panoval.

Ale vždy lze v případě nouze zátěžový opasek odhodit, takže rezervy jsou. Chce to jen myslet dopředu a být trošičku víc opatrnější než je člověk zvyklý u běžného freedivingu.

Pravidla pro focení pod vodou

O focení pod vodou Martin Edge vydal 500-ti stránkovou knížku. Já proto nebudu zacházet do podrobností, jelikož by to pro většinu z vás stejně nebylo moc užitečné, ale aspoň zmíním základní odlišnosti ve srovnání s focením na souši. Tou největší je, že kvůli omezené vyditelnosti člověk musí jít k focenému objektu opravdu hodně blízko. To nás tlačí k používání ultra-širokoúhlých objektivů, které nám umožňují být blízko a zároveň mít vše v záběru. Na nějaká delší ohniska (pokud nefotíte makro) můžete rovnou zapomenout. Nejlepší se pod vodou ukazuje rybí oko, nejen kvůli své širokoúhlosti, ale zejména kvůli schopnosti ostřit na blízko a poradit si tak s lámáním světla, ke kterému dochází při jeho přechodu z vody do suchého prostředí dome-portu.

Je třeba si pamatovat, že to co funguje na suchu, ještě nemusí fungovat pod vodou a tak je potřeba před koupí vždy všechno konzultovat s firmou dodávající housing, či se zkušenějšími UW fotografy. Nezapomínat je také třeba, že celé focení pod vodou je o blesku. Jelikož barvy se s přibývající hloubkou ztrácí, umělé světlo (blesk) je tím jediným co nám je dokáže opět oživit a zbavit nás toho zelenomodrého nádechu, kterým by jinak podvodní fotografie oplývaly.

Co se blesku týče, platí pod vodou stejné zákonitosti jako na souši, tzn. klasické proměnné nám ovlivňují expozici pozadí, intenzita blesku nám ovlivňuje expozici foceného objektu.

Dá se s tím pod vodou krásně hrát a určovat si jak moc modré pozadí chcete. Může být světle modré, tmavě modré nebo až téměř černé.

Navíc v kombinaci s rybím okem... pod vodou se prostě kreativitě meze nekladou (viz foto nahoře u kterého jsem zkusil vypnout blesk a proti světlu zachytit pouze siluetu freedivera). 

Kam příště?

Takže napoprvé máme vyzkoušeno a tak prozradím, že v budoucnu bych se rád zaměřit na korálové útesy a vraky Rudého moře, které je oproti Jadranu co se flóry a fauny týče naprosto jiné kafe. Jednak k tomu budu mít příležitost v Dahabu, kde budeme pořádat koncem ledna další kurz freedivingu a jednak bych rád realizoval několik foto-expedic mířených do těchto vod. Snad to vyjde :o)