Paříž (I. díl) - Merde kam se podíváš

Měsíc po návratu z Paříže v roce 2008 mi známí doporučili knihu Merde!, kterou napsal Stephen Clarke. Kniha vypráví příběh Angličana, který začíná svůj nový život v Paříži a musí prokličkovat mnohými nesnázemi, než se s městem na Seině sžije. I když jsem se snažil připravit se na dlouhodobý pobyt v Paříži velmi důkladně, musel jsem čas od času do nějakého toho merde také šlápnout tak, jako hrdina Clarkovy knížky Paul. Jenže není merde jako merde a já dodnes považuji svůj pobyt v Paříži za jeden z nejhezčích a nejpříjemnějších pobytů vůbec.

Když teď zvednu ruku...

„Čeká vás povinná tříměsíční stáž. Každý si můžete vybrat pracoviště, na kterém ji absolvujete. To pracoviště by mělo být součástí cestovního ruchu České republiky. Ale je tady také možnost, že se dva z vás vydají na stáž do Paříže. Měl by o ta místa někdo zájem?“ zeptala se Mirkova francouzštinářka.

Mirek váhal. Přemýšlel nad touto situací každý večer od doby, co se dozvěděl, že možnost tříměsíční stáže v Paříži je opravdu reálná. Když už přišel ten moment, kdy měl zvednout ruku, stále mu ji nějaká síla tlačila dolů. Čas se v mžiku zastavil a Mirkovi začala hlavou běhat písmena, která se skládala do vět, co začínaly dávat smysl.

Když teď zvednu ruku, neuvidím Janičku tři měsíce. Chodíme spolu teprve rok. A z toho jsem byl dva měsíce v Chicagu. Nikdy před tím jsem nezažil nic podobného, jako s ní. Nechci o ni přijít. Ale věřím, že by to mohla pochopit. Taky studuje a sama by jistě takové příležitosti využila. Nebude mi bránit, to vím a věřím, že to odloučení přečkáme…

Když teď zvednu ruku, hodím se do prostředí, kde by mi měly pomáhat mé chabé jazykové znalosti francouzštiny. To sice může být legrace na ulici, ale až budu stát za pultem České centrály cestovního ruchu v Paříži, asi to taková legrace nebude. Snad bych se to ale mohl doučit. Nejedu přeci zítra. A říká se, že člověk se nejlíp naučí mluvit, když nějaký čas stráví v dané zemi…

Když teď zvednu ruku, dám sbohem své dlouholeté brigádě v pražském hotelu Novotel. Zpátky už mě nevezmou, to je jisté. Peníze tam byly hodně dobrý. Pracovní dobu jsem si vybíral. Takovou brigádu už nikdy nenajdu. Ale copak chci do konce života brigádničit? Možná už nastává doba, kdy budu regulérně pracovat. A prý se to při škole dá. Takže jedu..?

O šest měsíců později

„Nemám rád lítání.“ řekl Mirek své spolužačce, která právě prošla bezpečnostní bránou na letišti.

„Já taky ne. Obzvlášť když jsou mraky a není nic vidět. Naštěstí je let do Paříže hodně krátký.“ řekla Terka a koukla na Mirka, který naposledy zamával Janičce.

„Může tě přijet navštívit, no ne?“

„Třeba si ten čas najde. Bylo by to super.“ řekl Mirek a vyšli k letadlu.

„Víš, co mě teď trápí nejvíc?“ zeptal se Terky.

„Že nemáme ubytování?“

„Přesně. Oba budeme týden bydlet v nějakém hostelu. Ale co pak?“

„To nevím, ale nějak to budeme muset vyřešit. Hloupý je, že to budeme řešit každý sám. Ty pracuješ minutu chůze od Louvru, ale já až bůhví kde.“ povzdechla si Terka.

Paříž

Tak. A je pryč, pomyslel si Mirek, když se ocitl na stanici Gare de Lyon úplně sám. Jediná osoba, která umí obstojně francouzsky, právě odjela metrem do svého hostelu. Musím najít ten svůj, říkal si v duchu a hledal východ z metra.

Naproti pařížskému hotelu Novotel stála budova s bílými podlouhlými okny a malými černými balkónky. Po obou stranách jednosměrky stálá natěsno zaparkovaná auta. Některá byla tak zaprášená, že se zdálo, že tu stojí už od minulé zimy. Z otevřených oken jednoho z bytů vedle hotelu padal do ulice řev taneční hudby.

„Nevypadá to tak strašně. Je tu dokonce i Novotel! Asi abych se tu cítil jako doma.“ mumlal si pro sebe Mirek a vstoupil do hostelu.

„Tohle si vyplňte.“ vyhrknul zarostlý muž z kukaně.

Merde. Je to francouzsky. To bude na dlouho.

„Kolik lidí může být na mém pokoji?“ zeptal se Mirek, protože věřil tomu, že ho šoupnou do nějaké ložnice s dvaceti lůžky, kde nebude soukromí ani pod postelí.

„Protože tu budete dlouho, dali jsme vám nejmenší pokoj, na kterém jsou jen dvě další postele.“

„Moc děkuju.“ usmál se Mirek a vystoupal po úzkém točitém schodišti až do třetího patra.

Během Mirkova pobytu se na jeho pokoji vystřídaly nejrůznější národnosti. Jedinou noc nebyl na pokoji sám. Bál se o svoje věci, a tak je měl stále zamčené v kufru pod postelí. Jediná zásuvka na pokoji byla nad skříní u stropu a okno se nedalo otevřít dokořán. Říkal si stále dokola, že tohle bydlení je jen přechodné a že se mu jistě brzy podaří najít vlastní pokoj, ve kterém bude sám.

Louvre

Druhý den ráno

„Ahoj, já jsem Míra.“ pozdravil Mirka přátelsky jeho nový kolega v novém zaměstnání.

„Čau, já jsem taky Míra.“ usmál se Mirek a podal si s Mirkem ruku.

„Víš co je fakt vtipný?“ zeptal se Mirek Mirka.

„Ne.“ zakroutil Mirek hlavou a jeho kolega prohodil: „Že za dvě hodiny přijde kluk, který tady uklízí a ten se taky jmenuje Mirek. Myslím, že to budeme muset nějak vyřešit, nebo se z toho pomátneme.“

Merde. To chci vidět, jak to vyřešíme, pomyslel si Mirek.

Kancelář České centrály cestovního ruchu sídlila ve staré budově nedaleko Seiny poblíž náměstí Saint-Germain. Jednosměrnou ulicí rue Bonaparte denně projely stovky aut a autobusů, které otřásaly okenními tabulemi prosklených kanceláří českého centra. Mirkovo místo bylo za pultem recepce, který byl obklopen stohy letáků, propagujících nejrůznější aktivity, kterými může turista obohatit svoji návštěvu, když si za místo své dovolené vybere Českou republiku.

„Hele, Míro, mně to asi bude chvíli trvat, než se to všechno naučím říkat francouzsky.“ řekl Mirek s obavami, když mu Míra ukazoval, co všechno bude dělat na počítači.

„Klid, to půjde. Tolik toho není.“ uklidňoval ho Míra, když tu se rozletěly hlavní dveře a s rachotem projíždějícího autobusu vstoupil do recepce třetí Mirek.

„Nazdar Míro,“ pozdravil Míra kámoše, který přišel uklidit kanceláře, „tohle je Mirek z Jablonce. Je to nový stážista, který tady bude tři měsíce pracovat na recepci. A hned bychom měli vyřešit ten bordel se jmény.“ navrhnul Míra a všichni se zamysleli.

„Co kdybychom ti říkali Slávku?“ navrhnul Míra opatrně.

Mirek, který by raději řešil vlastní ubytování než šlamastiku se jmény, pokrčil rameny a smířil se s tím, že se od teď jmenuje Slávek.

„Říkali tak i Šimkovi, kterého mám rád, tak proč ne.“ souhlasil Slávek.

„A ty, Mirku, budeš odteďka Miromír. Beztak ti tak občas říkám, když mě naštveš.“ usmál se Míra a dál si hleděl počítače. Miromír odešel pro kbelík a koště a Míra za ním volal:

„Jdeme dneska na oběd ven?“

„Jasně! Ukážem Slávkovi, jak vypadá levnej francouzskej oběd.“

V poledne za trojicí Mirků zapadly těžké dveře a do recepce se postavila kolegyně Eva.

„Sjedeme tam na Velibech, ne?“ navrhnul Miromír.

„Snad tam najdeme místo na vrácení.“ řekl Míra a Slávek vůbec netušil, o čem se baví.

„Tohle jsou Veliby,“ ukázal Míra na řadu zamčených kol, „uděláme ti taky kartu a pak budeš moct jezdit po celé Paříži.

„Takže tyhle kola si může půjčit kdokoliv a kdekoliv je zase vrátit?“ ptal se Slávek.

„Přesně tak. Ale vrátit ho musíš do třiceti minut, jinak tam naskočí penále. Když ho ale vrátíš včas, nemusíš na nic čekat a hned si ho zase půjčit. Já už po Paříži nejezdím jinak.“ řekl Míra a vysunul kolo ze stojanu. „Na jednu kartu si jich můžeš půjčit víc.“

„A jak dlouho trvá, než ti vystaví tu kartu?“ zajímal se Slávek.

„Týden, dva. Nevím to přesně. Ale do konce září bys ji měl mít u sebe. S vyplněním formuláře ti pomůžu.“ řekl Míra a všichni nasedli na kola.

La Défense

Slávek věděl, že by na oběd do restaurace jít neměl, protože rozpočet celé stáže byl tak napjatý, že si stěží mohl dovolit bydlet v hostelu. Ale chtěl svoje nové kolegy poznat, a tak souhlasil. Oběd byl výtečný a nikterak drahý. Za hodinu byli zpátky v kanceláři. Eva už nervózně přešlapovala za pultem, ale neřekla nic. Za deset minut vešla ředitelka českého centra a usmála se na Slávka:

„Ráno jste mi říkal, že máte problémy s ubytováním. Podívejte se do tohohle časopisu, Mirku. Je tam spousta inzerátů a většina je i v angličtině. Třeba tam něco najdete.“

„Děkuju.“ řekl Slávek a z balkónu nad recepcí se ozvala Eva a volala na ředitelku:

„Už to není Mirek!“

„Cože?“ zvedla obočí ředitelka.

„Jmenuje se Slávek. Míra a Miromír mu dali nové jméno, aby se to nepletlo.“

„Dobrá. Takže Slávku. Koukněte se do těch inzerátů, zavolejte jim a věřím, že dlouho v tom hostelu nezůstanete. Až něco najdete, dejte mi vědět.“

Poledník

Další den v práci odpověděl Slávek na anglicky psaný inzerát. Prohlídka bytu byla už v šest hodin večer.

Merde. Dělám do šesti, zanaříkal v duchu Slávek.

„Míro, vím, že jsem tady krátce a neměl bych si něco takového dovolit, ale myslíš, že bych dneska mohl odejít o třicet minut dřív? Pozvali mě na prohlídku bytu, který se vejde do mého rozpočtu.“ řekl Slávek.

„Jasný, to není problém. Půjčím ti kolo na svoji kartu, aby ses tam dostal rychleji.“ řekl Míra.

„Já nevím, jestli bychom to měli riskovat. Mapu sice mám, ale co když se mi nepodaří vrátit kolo včas? Nechci, abys platil něco navíc.“

„Ty ho vrátíš včas. Musíš. Stojany jsou na každým rohu.“

Večer došel Míra se Slávkem k nejbližšímu stojanu Velibů a řekl:

„Snaž se dojet co nejdál a kolo vrať včas. Ať ti ta prohlídka vyjde. Beztak je asi první z mnoha.“

„Doufám, že to najdu. Je to dost daleko. Budu upalovat, co to dá.“

Katedrála Notre-Dame

Jako na startu Tour de France vyrazil Slávek k Opeře. Přejel po mostě Pont des Arts, chytil zelenou vlnu na bulváru Sébastopol, prokličkoval zácpou na bulváru Magenta, a když se brodil bahnem aut na Rue la Fayette najel na pruh pro autobusy a svištěl k Opeře.

Už mám jen sedm minut na vrácení kola. Jestli to nevyjde, Míra se určitě naštve. Musím už být blízko. Někde tady zahnu doleva, pak první doprava a… Co to… Proboha! Teď ne! Merdeeeee! To jsou policajti. Ach ne… Co můžou chtít? Musím zastavit. Mává plácačkou. Skrz ten štrůdl aut nezdrhnu. To je skvělý…

„Promiňte, ale já vám nerozumím. Mluvte, prosím pomaleji.“ řekl Slávek a neustále koukal na hodinky.

Co? Mám jít na chodník? Dobrá. Jsem na chodníku. Co teď? Dáte mi pokutu? S mojí francouzštinou to budeme sepisovat hodinu… Jakže? Mám jít? Jo aha! Nemám jet na kole, ale můžu jít. Mnohokrát vám děkuji, pánové. Jste velice laskaví. Musím leťet.

Slávek vzal kolo za řídítka a utíkal dál. Jen co policajti zmizeli za rohem, sednul na kolo, kouknul na hodinky a zanaříkal:

„Mám minutu… Merde!“

Vyrazil k Opeře jako smyslů zbavený. Když se při přejíždění z pruhu do pruhu ohlídnul zpět, uviděl poloprázdnou stanici Velibů a hned Mírovo kolo vrátil.

Snad to bylo včas. Podle mých hodinek mám ještě půl minuty. Tak snad… Teď ale musím najít ten byt. Prohlídka je za deset minut. Jak se to tu jmenuje? Metro Cadet. Opera je na dohled. Paráda! Cité de Trévise je odtud jen kousek. Tam se koná prohlídka bytu.

Eiffelova věž

Byl vlahý příjemný večer. Slávek se vracel z prohlídky bytu zpátky do hostelu. U mostu Pont d’Austerlitz usednul na zeď a sledoval ruch velkoměsta. Byl unavený jako kotě. Bál se, že to byla jedna ze sta prohlídek, které bude muset absolvovat, než najde nějaké bydlení. A to byl odhodlán bydlet prakticky kdekoliv. Někde, kde teče teplá voda, kde je záchod a možná i postel.

Náhle mu zazvonil telefon.

To je francouzský číslo. Kdo to může být? Naštvaný Míra? Ředitelka s novým inzerátem? Musím to zvednout…

„Dobrý večer,“ řekl Slávek anglicky s obavami, že bude muset mluvit francouzsky.

„Ahoj. Byl jste před půlhodinou na prohlídce bytu?“ zeptal se povědomý hlas anglicky.

„Ano.“ zakoktal Slávek nejistě.

„Jen jsme vám chtěli oznámit, že byt je váš a můžete si přijít pro klíče.“

„Opravdu?!“ vykřiknul Slávek radostně.

„Čekáme na vás.“ zakončil majitel bytu.

Hodinu se dohadovali o podmínkách. Další hodinu šel Slávek zpátky do hostelu. Vzal si kufr, předčasně ukončil pobyt a s drncajícím kufrem mířil do svého. Na křižovatce před svým novým bydlištěm šlápnul do merde.

„Mám velký štěstí,“ řekl své podrážce. Oškrábal merde o obrubník, odemknul těžké domovní dveře, a když za ním zapadly, pořádně si oddychnul. Stal se z něho poloviční Pařížan.

Poznámka autora:

Veškeré fotografie v tomto článku byly pořízeny fotoaparátem Panasonic Lumix TZ1