Reportáž: za dugongem, delfíny a želvami do Rudého moře

S „velkou trojkou“ Rudého moře jsem se setkal již na přelomu roků 2012 /2013. Možnost fotografovat tato zvířata ve volném prostředí mě tenkrát oslovila natolik, že jsem se na jih vrátil hned třikrát.

V červnu 2013 to bylo v podobě mořského safari na lodi Lighthouse Miracle 1, v srpnu 2013 šlo o potápění ze břehu v oblasti Marsa Egla a teď v květnu 2014 jsem zkombinoval potápění ze břehu s pobytem na lodi. Kolikrát a hlavně jak se mi podařilo dugonga, delfíny a obří karety nafotit? Kde tyto potvůrky hledat a jak je vlastně nejlépe fotografovat? To a mnohem více se dozvíte v tomto článku.

Trocha z minulosti

Setkání s dugongem v zátoce Marsa Mubarak přímo na Silvestra 2012 mě vyloženě nadchlo. Podobně tomu bylo i v případě delfínů na Sataya reefu, u kterého jsme na noc zakotvili v rámci mořského safari.

Fotografie z těchto lokalit jsou pro většinu suchozemců opravdu něčím unikátním a tak moje reportáže tenkrát skončily hned v několika časopisech. Dugong si navíc probojoval cestičku až na obálku časopisu Oceán (viz obálka níže) a jedna želví potvůrka ukradla první cenu v Londýnské ZSL Animal photography competition. Není tedy divu, že mě to na daleký jih v roce 2014 táhlo znovu.

Chybička se vloudila

Jelikož šlo o cestu na jih, bylo mi hned jasné, na jaké lokality se tam chci zaměřit. Egypt znám za ty roky potápění velmi dobře a tak jsem se to rozhodl „vychytat“.Tou vychytávkou mělo být relativně low-cost ubytování v hotelu Three Corners spojené s „dvoudenním“ mini-safari na lodi.

Hotel Three Corners je totiž jen 10 minut pěšky od jinak neobydlené, výše zmíněné zátoky Marsa Mubarak a na internetu jsem zjistil, že na Sataya reef, na který safari loď pluje z Port Ghalibu několik dnů, se lze dostal kombinací taxi + loď z Hamaty za několik hodin.

Plán na low cost fotografování top lokalit to byl super. Ale vloudila se jedna „chybička“. Cestovní agentura nás sice ubytovala v hotelu Three Corners, ale jednalo se o úplně jiný hotel a na jiné lokalitě než jsem plánoval! Jak se to mohlo stát?

Hotel Three Corners a jeho polohu jsem znal jak z mapy, tak osobně (minimálně desetkrát jsem kolem něho projížděl po pevnině i po moři).

Bohužel jsem už netušil, že existují dva hotely Three Corners. Jeden se jmenuje Three Corners Sea Resort (neboli Farayous) a ten druhý Three Corners Sea Beach. Přičemž ten druhý, který jsme zrovna nešťastnou náhodou zabookovali, byl daleko na severu.

Tento hotel měl navíc velmi špatný přístup do vody (do moře se dalo dostat jen přes molo, na kterém ovšem stál hotelový plavčík intenzivně pískající na všechny, kteří se vzdálili více než 15 metrů od mola).

Jediné co bylo v okolí zajímavé, byl vrak staré rybářské lodi v zátoce cca 2 km severně od hotelu.

K tomuto vraku jsem se vydal v 5 hodin ráno a hned po vstupu do vody jsem byl odměněn krásným perutýnkem, který mi parádně zapózoval v paprscích ranního slunce (viz foto výše). Bohužel to bylo vše, co mohla tato lokalita nabídnout a tak jsem druhý den po příjezdu zamával eurama a následoval přesun do hotelu Three Corners Sea Resort (Fayrous).

Trefa do černého

Hotel Three Corners Fayrous byl svou polohou trefa do černého. Hned po příjezdu jsme se vydali do 10 minut vzdálené zátoky Marsa Mubarak. Vlezeme do vody, uplaveme prvních 50 metrů směrem k místu, kde jsem v roce 2012 nafotil dugonga a …..prásk… přímo do dugonga!! (viz úvodní foto článku a fotografie vpravo)

Neuvěřitelné. Někdo na jihu stráví měsíce, dugonga neuvidí a my do něj stejně jako v roce 2012 v Marsa Mubarak narazili při prvním ponoru. Nebylo to sice tak fotogenické setkání jako v roce 2012, jelikož dugongovi chyběly doprovodné rybičky a lepší světlo, ale i tak to byl zážitek.

Se zapadajícím sluncem jsem se pak ještě vydal ke korálovým útesům na okraj zátoky nafotit „dampled light“ (paprsky lámající se při západu / východu slunce do moře) a opět klika. Na útesu v tu dobu totiž zrovna hodovala kareta obrovská obklopená několika korálovými rybkami.

Zaujatá večerní hostinou si mě vůbec nevšímala a tak jsem ji dokázal nakomponovat mezi sebe a slunce. Kombinace lehce osvícené želvy v popředí, tmavého korálového útesu v okolí a v pozadí se lámajících paprsků zapadajícího sluníčka vytvořila fantastické fotografické podmínky. K tomu několik korálových rybek fotografiím navíc přidávalo na atmosféře. Po hodině fotografování slunce sice zcela zapadlo a pod vodou se rozprostřela tma, ale já měl na kartě cca 100 kvalitních fotografií, takže spokojenost byla maximální.

Sataya reef

Po famózním focení první den, se mi štěstí obrátilo zády. Oblohu zatáhly neprostupně šedé mraky a bylo po světle. Stejně tak jako svatební fotograf v ateliéru nebo landscape fotograf na horách, tak i fotograf mořského světa je závislý na kvalitním světle. Pro dokonalé nasvícení pod vodou nejraději kombinuji přirozené světlo (sluneční paprsky), se světlem umělým (blesk). Přirozené světlo fotografiím dodá atmosféru, zatímco umělé světlo oživuje barvy a odstraňuje stíny.

Se zataženou oblohou jsem však odkázaný pouze na světlo umělé, což je problém. Voda trpící nedostatkem světla není jen fotograficky méně zajímavá, ale často je v ní problém i s ostřením. A to se mi stalo osudným hned další den.

V ten den bylo na programu mini-safari v podobě dvoudenního výjezdu lodí na Sataya reef. To měla být top akce, na kterou jsem se těšil několik měsíců předem. Sataya reef je jedna z mála lokalit na světě, kde si člověk může absolutně volně zašnorchlovat s desítkami volně žijících delfínů. Delfíni několik kilometrů dlouhý útes využívají k odpočinku, páření a všelijakým radovánkám, takže se jich tu často sejdou desítky až stovky. Díky tomu, že zrovna neloví, se k nim fotograf může dostat opravdu velmi blízko (metry až centimetry).

Na tento reef jsem se poprvé podíval v rámci safari v roce 2013 (viz foto výše) a fotograficky mě už tenkrát absolutně nadchnul. Obrovskou výhodou je jeho velká vzdálenost od civilizace a také velikost. Díky vzdálenosti je mimo dosah běžných výletních lodí (ochrana před davy hotelových turistů) a díky velikosti nemůžou úřady aplikovat stejné kontrolní mechanismy jako v komercí zlikvidovaném Shaab Samadai (Dolpin House), který je kousek od Marsa Alam.

Na Sataya reef jsme se vydali velkou safari lodí z Hamaty a světe div se, jeli jsme pouze v pěti (ačkoliv loď je stavěná pro cca 20 potápěčů a 10 členů posádky).

Šlo defakto o soukromou výpravu, kterou pro nás zorganizovali Hamata Mangroves. (Mimochodem tuhle začínající malinkou organizaci musím doporučit všem, kteří by o Sataya reefu uvažovali, jelikož jejich přátelský vztah a osobní přístup byl fantastický. Navíc jsou levnější než ostatní potápěčské základny, jen se o nich neví.)

Hned jak jsme na reefu zakotvili, objevilo se za zádí lodě stádečko asi čtyřiceti delfínů. Jen v pěti jsme šli za nimi do vody a tak delfíni neměli tendenci před námi utíkat. Někdy nás nechali plavat uprostřed jejich stáda a jindy si dokonce začali s námi hrát.

Zjistil jsem, že pomáhá točit se dokolečka nebo se k delfínům trochu potopit a udělat pár otoček. To delfíny často zaujalo natolik, že připluli na dosah ruky a začali se točit spolu se mnou.

Takto jsme se s delfíny v průběhu dvou dnů potápěli čtyřikrát. Měli jsme na ně prostě štěstí. Na posledním ponoru se k nám přidal dokonce jeden obrovský delfín tuponosý, což je na této lokalitě opravdu vzácnost! Neuvěřitelná klika!

Dalo by se říct, že nám to vyšlo na jedničku, ale nebylo tomu tak. Oba dva dny byla obloha zahalená neprostupnými mraky a tak pod vodou bylo o světlo nouze. Mraky v Egyptě, ve kterém 350 dnů v roce svítí slunce?

Asi si dokážete představit tu frustraci, když přímo na vás najíždí čtveřice delfínů, vy mačkáte spoušť fotoaparátu, ale slyšíte pouze přeostřování. 60% fotografických příležitostí jsem kvůli nedostatku světla propásl. Tady to holt chtělo ostřící schopnost Canonu 6D (do -3 EV) s rozložením ostřících bodů Canonu 5D Mark III. Několik fotografií se sice vydařilo, ale absence slunečních paprsků pokazila jinak fantastický potápěčský zážitek.

Marsa Mubarak

Hned po návratu ze Sataya reefu se přihnala obrovská bouře. Provazy vody, vítr, že se v něm téměř nedalo stát, 20 blesků za minutu, hotelová lehátka ve vzduchu a na hotelu potopa. Nejdříve několik dní zataženo a pak bouře takovýchto rozměrů? Takhle jsem Egypt ještě nezažil. Děkovali jsme, že tuto noc netrávíme na moři.

Další dny jsem se vydával opět do Marsa Mubarak. Přes den byla tato zátoka zaplněná potápěčskými loděmi (šance na dugonga malá) a tak jsem vyrážel už v 5 hodin ráno.

Vyplatilo se. Jedno takové ráno, kolem šesté hodiny za mnou z moře dugong připlul. Opět zapomněl na doprovodné rybičky, ale i tak to bylo super setkání.

Po půl hodině se dugong mořské trávy nasytil a vrátil se zpět na moře. Já si to proto namířil na sousední reef, kde jsem před několika dny fotil želvu. Po uplavání prvních 100 metrů koukám, že ji mám zase vedle sebe. Zrovna snídala medúzy. Abych se s ní trochu skamarádil, začal jsem ji medúzy vozit přímo před zobák.

Očividně se jí to líbilo, jelikož další půlhodinu se mnou plavala bok po boku. Najednou jsem si uvědomil, že jsme se na lovu medúz dostali více než kilometr od břehu a tak jsem se pomalu otočil a začal vracet. Po chvíli mrknu za sebe a koukám, že se mě želva drží jako pes… plavala necelé dva metry za mnou celou tu cestu zpátky až k reefu.

Jiný den jsem se vydal před západem slunce z hotelového mola podél útesu až do Marsa Mubarak. Musím přiznat, že v tom hrála svoje i malá provokace hotelových plavčíků, kteří vypískali každého, kdo se od mola vzdálil více než 15 metrů.

Chtěl jsem si z nich trochu vystřelit a tak jsem se nastrojil do té své parády, s housingem v ruce jim zmizel na otevřeném moři a už se nevrátil (nechal jsem se proudem nést podél pobřeží až do Marsa Mubarak, kde mi ostatní po souši přinesli věci). Říkal jsem si „Jestli se Vám to kluci nelíbí, tak si mě zkuste chytit“  :o)  Myslím ale, že když mě viděli s celou tou parádou lézt do vody (viz foto na konci článku), tak i zapomněli pískat.

Cestou z mola na Marsa Mubarak jsem si na focení našel další želvu (viz foto nahoře a vlevo). Asi v 10 metrech ležím na nádech bez jediného pohybu a čekám, až se mi želva natočí, když v tom mi do zorného pole zespodu vjede cosi velkého. Instinktivně se po tom oženu housingem… a bác ho… útesový žralok!

Asi jel prozkoumat, co to tam ve vodě bez pohybu visí. Když zjistil, že to je potápěč, vzal okamžitě do zaječích a neuvěřitelnou rychlostí zmizel někde v hloubce podemnou. Dlouhoploutvák to sice nebyl a vyfotit se nenechal, ale i tak to bylo moje zatím nejbližší setkání se žralokem na otevřené vodě.

Co říct závěrem?

Dugonga se mi lépe než minule nafotit nepodařilo, na delfíny jsme měli sice úžasné štěstí, ale fotograficky to kvůli absenci světla příliš nevyšlo, omyl s hotelem mě stál téměř 9 tisíc a k tomu jsem si domů přivezl nějakou infekci, takže jsem skončil na antibiotikách.

Mohlo by se to jevit jako nevydařená výprava, ale necítím to tak. Fotografování želv, delfínů a dugonga byl i tak fantastický zážitek, který mě nabil energií na dlouho dopředu a je jasné, že to nebude trvat dlouho, než se do Rudého moře zase vrátím.