Brand

Stopem kolem Bajkalu 1. část

Stopování – pro někoho běžná činnost a pro jiné způsob, jak si zpříjemnit dovolenou. S nápadem jet k Bajkalu stopem jednoho dne přišla Veronika s Evou. Po zjištění, že je to z Prahy asi 8 000 km a že bychom to během naší dovolené nestihli, jsme se rozhodli letět v červenci 2010 do Irkutsku, který leží asi 60 km od jezera Bajkal.


Stopování jako způsob dopravy s sebou přináší určitou nejistotu, kde a kdy člověk skončí, na druhou stranu je to ale výborný způsob, jak poznat místní lidi. I když všichni knižní průvodci říkají, že se v Rusku stopovat nedá, že je to drahé a nebezpečné, rozhodně to v praxi neplatí. Je pravda, že někdy je třeba smlouvat o ceně, někdy dokonce rovnou odmítat pro nesmyslně vysoký požadavek, ale většinou člověk jede zadarmo.

Náměstí v Ulan-Ude - největší socha Leninovy hlavy na světě

Náměstí v Ulan-Ude - největší socha Leninovy hlavy na světě

Protože většina lepších aut v oblasti je dovezená a má řízení vpravo, je cesta o to zajímavější, hlavně když člověk sedí jako spolujezdec a dochází k častému předjíždění. Dalším zážitkem jsou ruské cesty – takové u nás naštěstí nemáme. Například cesta z Ulan-Ude do Ust-Barguzinu je právě ve výstavbě, jezdí se na udusané hlíně a písku, které časem asi přelijí asfaltem. Bylo to jediné místo, kde jsme viděli krásnou značku „Práce na silnici – následujících 24 km“.

Ivolginský buddhistický klášter (dacan) blízko Ulan-UdeIvolginský buddhistický klášter (dacan) blízko Ulan-UdeIvolginský buddhistický klášter (dacan) blízko Ulan-Ude

Stopování v Rusku mělo další výjimečnost, kterou z Evropy neznáme – nebyl problém stopovat ve čtyřech, a i když jsme se rozdělili do dvou skupin (Martin a Veronika; Honza a Eva), nezřídka jsme jeli společně, případně jedna skupina nabrala cestou tu druhou. Kvůli tomu jsme si pořídili i ruské simkarty, abychom se mohli dobře dorozumívat.

Etnografické muzeum v Ulan-UdeEtnografické muzeum v Ulan-Ude

Etnografické muzeum v Ulan-Ude

I naši nejdelší cestu Ust-Barguzin – Sludjanka (asi 650 km) jsme jeli na jeden zátah všichni společně a ten dobrý muž za to ani nic nechtěl. Přeci jen jsme mu dali asi 500 rublů jako dar pro církev, pro kterou pracoval, což už neodmítnul. Velkou výhodou pro stopování v této oblasti je, že je hodně dlouho vidět, takže když jsme jednou ještě kolem půl jedenácté večer stopovali, podařilo se nám chytit menší náklaďák. Mohli jsme zase jet všichni spolu, a ke všemu na korbě, čímž jsme si splnili jeden z našich stopovacích snů. Řidič byl sice hodně překvapený, že všichni chceme na korbu, ale nakonec jsme ho přemluvili se slovy, že případnou pokutu vezmeme na sebe.

Sysel na Olchonu/kost na písečné pláni (Olchon)Sysel na Olchonu/kost na písečné pláni (Olchon)

Sysel na Olchonu/kost na písečné pláni (Olchon)

Co je v Rusku také ideální, je skutečnost, že se smí stanovat v podstatě kdekoli. Jednou jsme spali ve stanu v parku u nádraží, jindy kousek za buddhistickým klášterem nebo taky v podstatě na vlakovém nádraží, kde jsme byli jen nádražákem upozorněni, kde máme rozdělávat oheň a kam dávat odpadky. Prostě žádné nervy, kde se přespí.

Přístav Bajkal

Přístav Bajkal - sem jsme dorazili vlakem ze Sludjanky, krásná vyhlídková trasa po bývalé transsibiřské magistrále

Asi nejlepší zážitek, který se váže k přespávání, byl, když jsme promoklí a promrzlí dorazili do Ust-Barguzinu a na břehu Bajkalu jsme v dešti hledali, kde bychom mohli postavit stan, zahřát se a v klidu uvařit. V tu chvíli se tam objevil nějaký chlápek v gumákách, plášti do deště a pozval nás k sobě na loď, která zrovna nejezdila, ale bylo tam teplo. Dostali jsme velkou kajutu a mohli si leccos usušit a dobře se vyspat. Když jsme se ho ptali, kolik za to, tak jen mávnul rukou, ale druhý den, když jsme mu dávali nějaké rubly, tak si o pár navíc řekl, ale vcelku nic tragického.

Ust-BarguzinUst-Barguzin

Ust-Barguzin - v tomto přístavu jsem na lodi přespali, chtěli jsme přeplout Bajkal na Olchon, ale žádné lodě nejezdily ani onich nikdo nic nevěděl.

Výborným stopovacím zážitkem byla cesta z ostrova Olchon. Dlouho jsme nemohli nic chytnout a asi tři hodiny jsme čekali na prašné cestě. Když tu u nás zastavil Uaz, auto, kterým jsme se také chtěli rozhodně svézt, a Eva, která z nás umí nejvíc rusky, se s nimi domluvila a už jsme jeli. Byli to vodní policisté v civilu, ale vedle volantu měli pověšený kalašnikov, a když jsme se vzadu o tom bavili, tak jeden z nich vytáhnul z igelitky pouzdro s pistolí, jako že taky má. Ale jinak pohoda a jako policajti si zařídili, že na trajekt vjeli jako první a odvezli nás ještě kus za vesnici, která je na břehu.

Ostrov OlchonOstrov Olchon

Ostrov Olchon

A tam jsme chytili druhý Uaz, který nás odvezl k jezírkům, která jsme si prohlíželi z korby cestou na ostrov Olchon. Řidič byl tentokrát mírně napitý, teda méně než jeho kamarád, který jel s ním, ale nic co by nám přinášelo starosti. Povídal, že pracuje v nedaleké pekárně, a když jsme se loučili, tak nás podaroval chlebem, koláčky a také třemi mrtvými rybami (omul). Bohužel nechyběla ani vodka z plastových kelímků, která byla teplá a fakt nedobrá. Taky nás zval do pekárny a sliboval, že se na nás přijedou podívat. Tomu jsme nevěřili a začali dělat večeři a stavět stan. Byl to jediný den, kdy vařili kluci (Honza postavil pec, Martin vykuchal ryby) a holky stavěly stan.

Sem nás přijeli navštívit lidé z pekárny

Sem nás přijeli navštívit lidé z pekárny

Kolem půl třetí ráno najednou slyšíme volání „děvušky, děvušky“ a zvuk motoru. To byla slíbená návštěva z pekárny. Přivezli vodku, džus, mléko, syrové ryby, okurky a sušenky. Veronika nevstala, nebylo jí dobře, nicméně ostatní se šli povinně družit do Uaze. Zjistili jsme, že řidič se jmenuje Tumen (což se dobře pamatuje, jak on říkal „one man, two man“) a že pochází odněkud z Uzbekistánu nebo odkud. Martin se snažil nějak kamuflovat, že nepije, ale trochu vodky vypít musel – ale fakt na zapřenou. Tumen přivezl také své kolegy a jednu spolupracovnici a všichni byli dobře mázlí a jediný, kdo jim trochu rozuměl, byla Eva. Naštěstí asi kolem půl páté odjeli a slíbili, že v osm ráno nás vyzvednou, což ale naštěstí nesplnili. Nám rozhodně zůstaly na tuto noc nezapomenutelné vzpomínky.

Pokud jste u jezera Bajkal, tak odpadá starost o pitnou vodu, protože Bajkal je její největší světovou zásobou a z jezerní vody jsme neměli sebemenší problémy.


Fotografie byly pořízeny pomocí DSLR Sony a700 a objektivů Sigma 10-20/4-5.6; Tamron 17-50/2.8 a Sigmy 100-300/4.

Štítky: krajina, dokument, cestopis

Martin Valent

Martin Valent si oblíbil převážně makrofotografii a cestovatelskou fotografii. Je velkým příznivcem infračervené fotografie.

Více na jeho webových stránkách www.lifephoto.info.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada