V tajuplných uličkách marockých měst a pevností
Srdcem marockých měst jsou medíny, středověké historické části obehnané vysokými hradbami, které ukrývají úzké a spletité uličky. Obchodníci zde nabízejí nejrůznější zboží, mezi chodci se proplétají lidé na motorkách i oslících a nad tím vším zní volání muezzinů z věží mešit.
Marrakéš, královské město pod Atlasem
Marrakéš je historicky nejdůležitějším ze čtyř marockých královských měst. Centrum jižní části země, ležící na úpatí Vysokého Atlasu, je plné velkolepých staveb, pečlivě zavlažovaných zahrad i křivolakých stísněných uliček, překypujících bujícím životem. Srdcem města je stará čtvrť – medína, obklopená necelých dvacet kilometrů dlouhými hradbami a přístupná několika bránami. Uvnitř nich leží pravé bludiště úzkých uliček, ve kterých si člověk i dnes připadá jako o několik set let zpátky. Město bylo založeno v polovině 11. století vládci z rodu Almoravidů, ačkoliv i před tím bylo důležitou křižovatkou obchodních karavan.
Jestliže medína je srdcem města, pak srdcem medíny je velké náměstí Džámi al-Faná. Jeho jméno je údajně odvozeno od veřejných poprav, které se zde konaly v počátcích existence města a znamená „shromáždění mrtvých“. Dnes se ale jedná o jednu z nejživějších částí města, s desítkami (či možná stovkami) stánků nabízejících čerstvé pomerančové džusy a hlavně pouličním divadlem, zaklínači hadů, tetovačkami heny či vykládači karet, mezi kterými neustále proudí davy lidí. Se soumrakem se náměstí promění v jídelnu, kde se o pozornost kolemjdoucích ucházejí kuchaři u svých nádherně vonících grilů.
Nedaleko od náměstí stojí nejznámější a největší marrakéšská mešita Kutubíja, v čele se 77 metrů vysokým minaretem, postaveným na konci 12. století. První mešita měla špatnou orientaci vůči Mekce, a tak byla na jejím místě postavena druhá. Dovnitř nemají nevěřící přístup, ale mohou se kochat pohledem ze dvora, který je asi nejzajímavější na sklonku dne, kdy minaret mění svou barvu: ze žluté pražícího denního slunce přes ohnivě oranžovou při západu po nafialovělé tóny soumraku.
Památkou na jedno z nejbohatších období města jsou hrobky dynastie Saadů. Saadové vládli celému Maroku mezi roky 1554 až 1659, jižní části země už o padesát let dříve. Rodina pocházela z údolí Draa, kterým procházela strategická cesta spojující Maroko s Timbuktu. Právě Saadové udělali z Marrakéše centrum obchodu s cukrem, který byl v té době více než žádanou surovinou, a ve městě nechali postavit mnohé velkolepé stavby. Sultán Muláj Abdalláh zde založil židovskou čtvrť (melláh) a přestavěl islámskou školu (metresu) Alího ibn Júsefa, neslavnější ze Saadovců – Ahmed al-Mansúr – nechal vyzdobit palác Badi zlatem a právě velkolepou hrobku. V mauzoleu leží pozůstatky šedesáti členů rodiny i královských rádců a důvěrníků. Na stavbě se vůbec nešetřilo – klenba je pozlacena, mramor byl dovezen až z Itálie a bohatě se používalo cedrové dřevo.
Filmová hvězda Aït Benhaddou
Větší či menší pevnosti, v severní Africe nazývané kasby či ksary, jsou nedílnou součástí marocké krajiny. Ty nejznámější a asi i nejhezčí leží nedaleko Ouarzazate (Varzázatu). Ksar Aït Benhaddou poznají leckteří milovníci filmů, zahrála si nejen v Gladiátorovi, ale také Lawrence z Arábie, Ježíš Nazaretský i Kundun. Pevnost leží na kopci v údolí Ounilla, na cestě mezi Marrakéšem a Varzázatem. Ta je odedávna spojnicí Sahary a pobřeží Maroka, překonávající masiv Vysokého Atlasu v sedle Tizi n-Tichka. Pro její stavbu byl použit zdejší typický materiál – nepálené cihly z červeného jílu. Přestože na první pohled vypadá velmi staře, i ty nejstarší části pocházejí nejspíše až ze 17. století. Na rozdíl od mnoha jiných pevností, které se pomalu rozpadají, se právě Aït Benhaddou dobře zachovala – a to díky filmařům. Pro natáčení jednotlivých filmů byly budovy i hradby opravovány či často také dostavovány. V domech pevnosti, od roku 1987 zapsané na seznam UNESCO, stále žije několik obyvatel, nabízejících turistům suvenýry.
Ksar nebo kasba? Tato slova bývají často zaměňována a obě znamenají pevnost. Zatímco kasba je spíše opevněný několikapatrový dům (často s klasickými strážními věžemi v rozích), sloužící jedné rodině (a případně služebnictvu), ksar je spíše opevněná vesnice, s několika domy, tržištěm, stájemi a další společnou infrastrukturou. Pojmenování se však v jednotlivých regionech liší, a tak tyto definice neplatí vždy. Aït Benhaddou není jedinou pevností v údolí Ounilla. O pár kilometrů dál leží o něco méně udržovaná a dostavovaná kasba Tamdaght, patřící klanu Glaoui.
Savíra, větrné království racků
Délka marockého pobřeží je téměř 2000 kilometrů, z čehož naprostá většina připadá na větrný a rozbouřený Atlantský oceán. Jedním z nejhezčích a nejfotogeničtějších měst zdejšího pobřeží (a pro mě vůbec celého Maroka) je Savíra (Essaouira), dávný pirátský přístav s modrobílou malebnou medínou, hradbami vzdorujícími rozbouřenému moře a křikem všudypřítomných racků.
Dlouhá historie Savíry sahá až do 5. století př. n. l. k fénickým mořeplavcům, ale dnešní podoba města má původ v 18. století. Tehdy sultán Sídí Mohammed ben Abdalláh pozval francouzského architekta Théodora Cornuta. Městu pak dal jméno as-Sawíra, což v překladu znamená „dobře uspořádaná“. Svou stopu zde ale ještě dříve zanechali také Portugalci. Podle rozkazu krále Manuela I. zde byla v roce 1506 na jednom z nedalekých ostrůvků postavena pevnost Castelo Real de Mogador. Během své existence musela odolávat mnoha pokusům o dobytí, ať už nájezdníci byli z řad Španělů, Angličanů, Holanďanů či Francouzů – město s tehdejším názvem Mogador bylo strategickým obchodním přístavem, kterým proudil cukr, sůl, zlato i pštrosí peří.
Zdaleka nejcennějším zbožím Savíry však bylo purpurové barvivo, získávané z ostranek (dravých mořských plžů). V římských dobách bylo velmi vyhledávané, vyhrazené pro panovnické rodiny a také patřičně drahé – Aristoteles píše o ceně deseti- až dvacetinásobné proti zlatu stejné hmotnosti. Ostranky žily u ostrovů (tehdy se po barvivu i jmenovaly - Iles Purpuraires) a na pobřeží byly dílny, které barvivo podle pečlivě střeženého receptu vyráběly.
Ke jménu Mogador (pocházejícího z původního fénického Migdol, což znamenalo Malá pevnost) se Savíra ještě vrátila na počátku 20. století. Tehdy se Savíra (v 19. století zdaleka největší marocký přístav) stala jedním z důležitých center francouzského protektorátu a Savírou se stala až po získání nezávislosti Maroka v roce 1956. Město je známé pro neustálý vítr, skučící ulicemi a uličkami města. Berbeři mu dali jména alizee a taros a říká se, že vítr přinášející kapičky a slanou chuť moře dohání místní k šílenství.
Staré město – medína – je obehnáno zdmi, které vzdorují i rozbouřenému oceánu. Z hradeb se tyčí dvě bašty: Skala du Port a Skala de la Ville. Ze Skala du Port je hezký výhled na nedaleké Mogadorské ostrovy i přístav, avšak za vstup se platí a návštěvní hodiny jsou omezeny (pro fotografy poněkud nevhodně – zavírá se v 17.30. Skala de la Ville, kde také nechybějí kanóny, je přístupná volně a výhledy jsou podobně krásné. Zatímco ráno tu nejspíše bude (skoro) sami, večer se sem scházejí místní i turisté. Staré čtvrti marockých měst se svou spletí křivolakých uliček, malebných domů a pestrými barvami jsou hezké asi všechny, ale savírská medína se mi líbila zdaleka nejvíc. Barevně je laděna do modré a bílé, zejména ráno a dopoledne nejsou uličky plné turistů, naopak se zde rozvalují kočky (a že ty místní jsou opravdu velké a dobře živené – rybářský přístav dělá své).
Od roku 2001 je třicetihektarová savírská medína zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako „příklad opevněného města, postaveného podle evropských zásad v severoafrickém kontextu“. Důležité je i soužití různých kultur (arabské kmene Chiadma, berberské Haha i evropských vlivů) a náboženství (je zde tradiční židovská čtvrť mellah). Savíra je město racků – nejvíce jich krouží u přístavu, kde rybáři z lodí vykládají své úlovky, prodávají je a kuchaři u dvou desítek stánků čerstvé ryby (i mnohé další mořské potvory) grilují. Pohled na hradby medíny skrze hejno racků je asi tím nejznámějším.
Jan Miklín
Jan Miklín se věnuje převážně krajinářské a cestovatelské fotografii, fotografie a články pravidelně publikuje v nejrůznějších cestovatelských a přírodovědných časopisech.
Více na webu www.janmiklin.cz nebo Facebooku.
Diskuse
Další články z kategorie Cestopisy
Všechny články kategorieMonsanto a Sortelha - klenoty Portugalska
Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…
29.7.2020
Z Cabo da Roca do hor
Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…
24.6.2020
Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)
Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.
13.5.2020
Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)
Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…
1.4.2020
Potápění na Raja Ampat, 2. část
Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…
31.1.2020
Grónsko - krajina půlnočního slunce
Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…
20.1.2020
Oblíbené články
Kategorie článků
Pište vlastní články
Vyznáte se ve fotografii? Máte ostatním co říci? Pomáhejte nám vytvářet zajímavý obsah Fotorádce.