Brand

V tajuplných uličkách marockých měst a pevností

Srdcem marockých měst jsou medíny, středověké historické části obehnané vysokými hradbami, které ukrývají úzké a spletité uličky. Obchodníci zde nabízejí nejrůznější zboží, mezi chodci se proplétají lidé na motorkách i oslících a nad tím vším zní volání muezzinů z věží mešit.

Marrakéš, královské město pod Atlasem

1_021.jpg 1_022.jpg

Marrakéš je historicky nejdůležitějším ze čtyř marockých královských měst. Centrum jižní části země, ležící na úpatí Vysokého Atlasu, je plné velkolepých staveb, pečlivě zavlažovaných zahrad i křivolakých stísněných uliček, překypujících bujícím životem. Srdcem města je stará čtvrť – medína, obklopená necelých dvacet kilometrů dlouhými hradbami a přístupná několika bránami. Uvnitř nich leží pravé bludiště úzkých uliček, ve kterých si člověk i dnes připadá jako o několik set let zpátky. Město bylo založeno v polovině 11. století vládci z rodu Almoravidů, ačkoliv i před tím bylo důležitou křižovatkou obchodních karavan.

1_030.jpg

Jestliže medína je srdcem města, pak srdcem medíny je velké náměstí Džámi al-Faná. Jeho jméno je údajně odvozeno od veřejných poprav, které se zde konaly v počátcích existence města a znamená „shromáždění mrtvých“. Dnes se ale jedná o jednu z nejživějších částí města, s desítkami (či možná stovkami) stánků nabízejících čerstvé pomerančové džusy a hlavně pouličním divadlem, zaklínači hadů, tetovačkami heny či vykládači karet, mezi kterými neustále proudí davy lidí. Se soumrakem se náměstí promění v jídelnu, kde se o pozornost kolemjdoucích ucházejí kuchaři u svých nádherně vonících grilů.

1_033.jpg

Nedaleko od náměstí stojí nejznámější a největší marrakéšská mešita Kutubíja, v čele se 77 metrů vysokým minaretem, postaveným na konci 12. století. První mešita měla špatnou orientaci vůči Mekce, a tak byla na jejím místě postavena druhá. Dovnitř nemají nevěřící přístup, ale mohou se kochat pohledem ze dvora, který je asi nejzajímavější na sklonku dne, kdy minaret mění svou barvu: ze žluté pražícího denního slunce přes ohnivě oranžovou při západu po nafialovělé tóny soumraku.

1_015.jpg 1_010.jpg

Památkou na jedno z nejbohatších období města jsou hrobky dynastie Saadů. Saadové vládli celému Maroku mezi roky 1554 až 1659, jižní části země už o padesát let dříve. Rodina pocházela z údolí Draa, kterým procházela strategická cesta spojující Maroko s Timbuktu. Právě Saadové udělali z Marrakéše centrum obchodu s cukrem, který byl v té době více než žádanou surovinou, a ve městě nechali postavit mnohé velkolepé stavby. Sultán Muláj Abdalláh zde založil židovskou čtvrť (melláh) a přestavěl islámskou školu (metresu) Alího ibn Júsefa, neslavnější ze Saadovců – Ahmed al-Mansúr – nechal vyzdobit palác Badi zlatem a právě velkolepou hrobku. V mauzoleu leží pozůstatky šedesáti členů rodiny i královských rádců a důvěrníků. Na stavbě se vůbec nešetřilo – klenba je pozlacena, mramor byl dovezen až z Itálie a bohatě se používalo cedrové dřevo.

Filmová hvězda Aït Benhaddou

2_030.jpg

Větší či menší pevnosti, v severní Africe nazývané kasby či ksary, jsou nedílnou součástí marocké krajiny. Ty nejznámější a asi i nejhezčí leží nedaleko Ouarzazate (Varzázatu). Ksar Aït Benhaddou poznají leckteří milovníci filmů, zahrála si nejen v Gladiátorovi, ale také Lawrence z Arábie, Ježíš Nazaretský i Kundun. Pevnost leží na kopci v údolí Ounilla, na cestě mezi Marrakéšem a Varzázatem. Ta je odedávna spojnicí Sahary a pobřeží Maroka, překonávající masiv Vysokého Atlasu v sedle Tizi n-Tichka. Pro její stavbu byl použit zdejší typický materiál – nepálené cihly z červeného jílu. Přestože na první pohled vypadá velmi staře, i ty nejstarší části pocházejí nejspíše až ze 17. století. Na rozdíl od mnoha jiných pevností, které se pomalu rozpadají, se právě Aït Benhaddou dobře zachovala – a to díky filmařům. Pro natáčení jednotlivých filmů byly budovy i hradby opravovány či často také dostavovány. V domech pevnosti, od roku 1987 zapsané na seznam UNESCO, stále žije několik obyvatel, nabízejících turistům suvenýry.

2_003.jpg

Ksar nebo kasba? Tato slova bývají často zaměňována a obě znamenají pevnost. Zatímco kasba je spíše opevněný několikapatrový dům (často s klasickými strážními věžemi v rozích), sloužící jedné rodině (a případně služebnictvu), ksar je spíše opevněná vesnice, s několika domy, tržištěm, stájemi a další společnou infrastrukturou. Pojmenování se však v jednotlivých regionech liší, a tak tyto definice neplatí vždy. Aït Benhaddou není jedinou pevností v údolí Ounilla. O pár kilometrů dál leží o něco méně udržovaná a dostavovaná kasba Tamdaght, patřící klanu Glaoui.

Savíra, větrné království racků

7_001.jpg

Délka marockého pobřeží je téměř 2000 kilometrů, z čehož naprostá většina připadá na větrný a rozbouřený Atlantský oceán. Jedním z nejhezčích a nejfotogeničtějších měst zdejšího pobřeží (a pro mě vůbec celého Maroka) je Savíra (Essaouira), dávný pirátský přístav s modrobílou malebnou medínou, hradbami vzdorujícími rozbouřenému moře a křikem všudypřítomných racků.

7_023.jpg

Dlouhá historie Savíry sahá až do 5. století př. n. l. k fénickým mořeplavcům, ale dnešní podoba města má původ v 18. století. Tehdy sultán Sídí Mohammed ben Abdalláh pozval francouzského architekta Théodora Cornuta. Městu pak dal jméno as-Sawíra, což v překladu znamená „dobře uspořádaná“. Svou stopu zde ale ještě dříve zanechali také Portugalci. Podle rozkazu krále Manuela I. zde byla v roce 1506 na jednom z nedalekých ostrůvků postavena pevnost Castelo Real de Mogador. Během své existence musela odolávat mnoha pokusům o dobytí, ať už nájezdníci byli z řad Španělů, Angličanů, Holanďanů či Francouzů – město s tehdejším názvem Mogador bylo strategickým obchodním přístavem, kterým proudil cukr, sůl, zlato i pštrosí peří.

7_011.jpg

Zdaleka nejcennějším zbožím Savíry však bylo purpurové barvivo, získávané z ostranek (dravých mořských plžů). V římských dobách bylo velmi vyhledávané, vyhrazené pro panovnické rodiny a také patřičně drahé – Aristoteles píše o ceně deseti- až dvacetinásobné proti zlatu stejné hmotnosti. Ostranky žily u ostrovů (tehdy se po barvivu i jmenovaly - Iles Purpuraires) a na pobřeží byly dílny, které barvivo podle pečlivě střeženého receptu vyráběly.

7_037.jpg 7_039.jpg

Ke jménu Mogador (pocházejícího z původního fénického Migdol, což znamenalo Malá pevnost) se Savíra ještě vrátila na počátku 20. století. Tehdy se Savíra (v 19. století zdaleka největší marocký přístav) stala jedním z důležitých center francouzského protektorátu a Savírou se stala až po získání nezávislosti Maroka v roce 1956. Město je známé pro neustálý vítr, skučící ulicemi a uličkami města. Berbeři mu dali jména alizee a taros a říká se, že vítr přinášející kapičky a slanou chuť moře dohání místní k šílenství.

Staré město – medína – je obehnáno zdmi, které vzdorují i rozbouřenému oceánu. Z hradeb se tyčí dvě bašty: Skala du Port a Skala de la Ville. Ze Skala du Port je hezký výhled na nedaleké Mogadorské ostrovy i přístav, avšak za vstup se platí a návštěvní hodiny jsou omezeny (pro fotografy poněkud nevhodně – zavírá se v 17.30. Skala de la Ville, kde také nechybějí kanóny, je přístupná volně a výhledy jsou podobně krásné. Zatímco ráno tu nejspíše bude (skoro) sami, večer se sem scházejí místní i turisté. Staré čtvrti marockých měst se svou spletí křivolakých uliček, malebných domů a pestrými barvami jsou hezké asi všechny, ale savírská medína se mi líbila zdaleka nejvíc. Barevně je laděna do modré a bílé, zejména ráno a dopoledne nejsou uličky plné turistů, naopak se zde rozvalují kočky (a že ty místní jsou opravdu velké a dobře živené – rybářský přístav dělá své).

7_035.jpg 7_033.jpg

Od roku 2001 je třicetihektarová savírská medína zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako „příklad opevněného města, postaveného podle evropských zásad v severoafrickém kontextu“. Důležité je i soužití různých kultur (arabské kmene Chiadma, berberské Haha i evropských vlivů) a náboženství (je zde tradiční židovská čtvrť mellah). Savíra je město racků – nejvíce jich krouží u přístavu, kde rybáři z lodí vykládají své úlovky, prodávají je a kuchaři u dvou desítek stánků čerstvé ryby (i mnohé další mořské potvory) grilují. Pohled na hradby medíny skrze hejno racků je asi tím nejznámějším.

Jan Miklín

Jan Miklín se věnuje převážně krajinářské a cestovatelské fotografii, fotografie a články pravidelně publikuje v nejrůznějších cestovatelských a přírodovědných časopisech.

Více na webu www.janmiklin.cz nebo Facebooku.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada