Ve fotografickém ráji (3. část)

Skotsko je země známá deštivým počasím, mlhami a věčně zataženou oblohou. V průběhu několika málo dnů, kdy zrovna neprší, se však stává fotografickým rájem všech fotografů. Nám se v rámci nedávné „silvestrovské“ foto-expedice podařilo jedno takové „okno bez deště“ chytit a tak jsme si domů přivezli nejen neuvěřitelné fotografie, ale i spoustu fantastických zážitků.

Will Mann

V minulém díle jsem se věnoval především focení Neist Pointu, na kterém jsme v roce 2011 ve sněhové bouři s autem zapadli (viz tento článek). Nebýt tenkrát místního staříka jménem Will Mann, tak to mohlo dopadnout všelijak.

Will nás dvakrát vytáhl z nesnází a nakonec i zařídil pomoc v podobě obřího jeepu, který nás vyvedl z nejhoršího. Tento příběh vyprávím vždy na svých workshopech a sklízí ovace. Možná také proto jsem se rozhodl Willovi odměnit a tak jsem mu z ČR vezl velkoformátový print fotografie, kterou jsem v roce 2011 vyfotil těsně před tím, než nás to na Neist Pointu zasypalo.

Willa jsem doma nezastihl (měli jsme s kluky fofry, jak jsme přejížděli z lokality na lokalitu), tak jsem mu alespoň nechal print pečlivě zabalený, pověšený na klice.

Hned druhý den mi do našeho domečku v Portree přišel děkovný e-mail, dle kterého byli Will a Beverly Mann z velkoformátové fotografie očividně unešení. Prý jsem kdykoliv zván, až budu mít kolem cestu :o)

Talisker Bay

Fotografy většinou opomíjená lokalita, situovaná na západ od mnohem častěji fotografovaného Sligachanu se nazývá Talisker Bay. V našich podmínkách by to možná byla fotografická lokalita číslo jedna, ale na ostrově Skye je zastíněna slávou známějších lokalit, jako je Old Man of Storr, Elgol nebo Neist Point.

My jsme se do zátoky vydali spíše jen "na kukačku" v době, kdy jsme očekávali deštivé počasí. Déšť se ale nakonec nekonal a zátoka nás velmi mile překvapila svojí atmosférou a fotografickými možnostmi.

Na místo jsme dorazili v době začínajícího přílivu a tak nebyla nouze ani o trochu srandy a fotografického adrenalinu. Fotit příliv z bezprostřední blízkosti totiž většinou znamená, že z toho suší nevyváznete :o)

Podobně jako na Elgolu (viz první díl) jsem se rozhodl skládat panoramata z dlouhých časů. Jestliže jeden snímek trval necelou minutu, znamenalo to, že nafotit jedno panorama zabralo 7-10 minut.  Během této doby ale vody rapidně přibylo. Při snímání prvních podkladových fotografií jsem stál krásně na suchu a při posledních snímcích mi vlny mlátily o kolena. Od vody mě nezachránily ani balvany, které jsem občas naházel na sebe, abych si mohl stoupnout o pár centimetrů výše.

Tip: Abych příboj "rozmáznul" do jednoho celku, musel jsem čas natáhnout alespoň na 30 sekund. Na druhou stranu, kdyby byl čas jednoho snímku delší než minutu, znamenalo by to, že bych nestihl nafotit celé panorama (skončil bych v přílivu). Proto jsem nejdříve (při dostatku světla) použil Lee Big Stopper v kombinaci s Lee 0.9 přechodovým filtrem. Před setměním jsem pak Lee Big Stopper vyměnil za Lee 0.9 Pro Glass, díky čemuž jsem se dokázal udržet na časech mezi 30-45 sekundami.

Bez pořádných gumáků nebo neoprenových kalhot se vodě vyhnout nedá. Když ale máte nafocených 8 parádních snímků a k dokončení panoramatického záběru potřebujete ještě další 2, tak prostě vodu ignorujete.

Moje goretexové pohorky a kalhoty sice běžné vlnky zvládaly, ale sem tam přišlo něco většího a to už nebyla šance. Kluci se mohli smíchy potrhat, když viděli, jak mě to čas od času spláchlo. David se otočil na moře a volá "HOĎ SEM POŘÁDNOU!!" ..a pak mi vysvětluje "To volám na Neptuna" :o)

Při jedné z takových vln se mi moje fotografické zaujetí málem pěkně vymstilo. Fotil jsem z velkého balvanu, takže jsem vlnu ustál, ale pár metrů za mnou byl můj foto-batoh s druhým tělem, 2 objektivy, 2 telefony a další fototechnikou.

Ještě před chvílí ležel na skalce asi 20 metrů od vody, ale Neptun se tentokrát pochlapil a tak jen koukám, jak ho vlna ze skalky sráží a unáší. Křikl jsem na Davida, který byl v ten okamžik batohu nejblíž. Ten pro něj bez zaváhání skočil a situaci zachránil, za což mu patří můj velký dík.

Tip: Když už se dostanete do situace, kdy se na Vás valí vlna, která Vás pravděpodobně namočí více, než jste čekali, je lepší zachovat klid a vodu ustát. Je to jenom voda, takže v nejhorším vám trochu zateče do bot, což je určitě lepší než začít zmatkovat a při pokusu o útěk na kluzkých balvanech uklouznout a skončil s fototechnikou ve vodě, případně s hlavou na kameni.

Quiraing

Quiraing je skalní formace tektonického původu na severní straně vrchu Meall na Suiramach, který je nejsevernějším výběžkem horského pásma Trotternish Ridge na ostrově Skye. Formace vznikla střižným pohybem dvou zemských desek. Zlom je stále aktivní a silnice z Flodigarry se musí často opravovat.

Snad neexistuje landscape fotograf, který by se vydal fotit na Skye a nezastavil by se na tomto místě. V rámci planningu (viz tento článek) jsem dopředu zjistil, že na Quiraing musíme kvůli úhlu světla vyrazit před východem slunce a tak se i stalo. První ráno nám podmínky příliš nepřály, ale to druhé už rozhodně stálo za to.

Problémem této lokality je, že k nejčastěji focenému "keříčku" se příliš fotografů nevejde. Nás bylo 5 a tak to byla už slušná tlačenice (viz dokumentační foto vlevo z prvního rána).

Hlášky typu "Stojíš špatně, mám tě v záběru." versus "Já stojím dobře, ale ty máš špatný záběr." jsem poslouchal celé ráno.

Já do boje nasadil zbraň největší... za uhnutí (nebo svoje neuhnutí) jsem nabízel proteinové tyčinky a když šlo opravdu do tuhého tak došlo i na libry :o) Nakonec jsme si ale všichni odvezli, pro co jsme tam přijeli (viz panorama výše).

Buachaille Etive Mor

Buachaille Etive Mor je snad nejfotografovanější místo ve Scottish Highlands. Charlie Waite (organizátor soutěže Landscape Photographer of the Year) řekl, že v roce není dne, kdy by na této lokalitě nestál fotograf, bez ohledu na počasí. To můžeme potvrdit, protože na fotografy jsme na tomto místě naráželi i v neustávajícím dešti v prvních dnech naší výpravy.

Jelikož jsme lokalitu pořád neměli nafocenou, rozhodli jsme při zpáteční cestě do Edinburghu ostrov Skye opustit ve velmi brzkých ranních hodinách, abychom na východ slunce už stáli před tímto symbolem skotské vrchoviny. Plánovali jsme nafotit nejen východ, ale i západ slunce a pak teprve pokračovat na letiště.

Světlo v ten den sice nebylo úplně dokonalé, ale nepršelo a chvílemi se ukázala i modrá obloha a tak to bylo mnohem lepší než minule. Já se po chvíli rozhodl netlačit s kluky před vodopádkem, od kterého Etive Mor fotil snad každý (viz foto výše) a raději se vydal hledat něco nového, netradičního. Nakonec jsem se rozhodl pro panorama v místě, kde se říčka zajímavě stáčela směrem ke Glen Coe (viz panorama níže). Ačkoliv fotografické podmínky v ten den nebyly dokonalé, odjížděli jsme spokojení s vědomím, že "to tam máme".

Aby toho "vzrůša" nebylo málo, ani náš návrat do autopůjčovny na letiště se neobešel bez trochy adrenalinu. Když jsme Etive Mor opouštěli, docházel nám benzín. Dle Milana, který šéfoval řízení, jsme ho měli na dalších 30 mil. Nejbližší benzínka byla dle navigace pouhých 10 mil, ale bohužel v opačném směru než Edinburgh. Směrem na Edinburgh měla být čerpací stanice po 28 mílích.

Já se chtěl spíše vrátit (nemohl jsem si dovolit ve Skotsku uvíznout jako v roce 2011), ale kluci tvrdili, že "se to dojede" a tak jsme to riskli. K našemu údivu se však po pár ujetých mílích na kontrolce rozsvítila nula! Věděli jsme, že i když svítí nula, je tam ještě dojezdová rezerva, ale nevěděli jsme, zda tam ta benzínka vůbec bude. V 6 večer jsme měli vrátit auto a druhý den v brzkých ranních hodinách odletět do Prahy. Řeklo by se "žádná sranda", nicméně kluci se touhle situací bavili extrémně. Milan každou chvíli přišlapával brzdy a předstíral, že už jsme dojeli a David "házel" vyděšené pohledy, aby ho v tom ještě podpořil. Na tu benzínku jsme ale nakonec dojeli :o)

Závěr

Co říct závěrem? Z fotografií i textu je jasné, že se výprava více než vydařila. Užili jsme si hromadu srandy, focení a fantastických výhledů, na které díky fotografiím nikdy nezapomeneme. V deštivém a větrem souženém Skotsku je za každou fotografií hromada příprav a hromada úsilí. Jednou jste po kolena ve vodě, podruhé nad fotoaparátem balancujete s deštníkem a potřetí fotíte ve větru, ve kterém je obtížné stát, natož fotit. Kvůli slzám ve větru sotva vidíte, ale vzdát to nechcete, protože víte, že druhá šance už možná nebude a tak fotíte i v podmínkách, ve kterých by "jiní" zůstali doma na gauči. Ti "jiní" vám pak ve fotogalerii napíšou "Posunul bych to více doleva!" nebo "Fotil bych to více z vrchu!", ale nad tím se nezbývá než usmát :o)