Altipláno – fotoexpedice do krajiny na dosah nebe I.

Jihoamerické altipláno, to je náhorní plošina s průměrnou výškou 4 000 m n. m. Krajina, která působí jako z jiné planety, drsná, ale krásná a fotogenická: pestrobarevné laguny, solné pouště, bizarní skály, sopky, termální jezírka a gejzíry. Vydejme se za skrytými poklady chilského altiplána.

Altipláno bylo tím, co mě před devíti lety přivedlo na myšlenku vydat se do jižní Ameriky, na první „velkou“ cestu. Letos jsme si to zopakovali, ale trochu jiným stylem. S vypůjčeným autem, které nám dovolilo (pravda, ne vždy) dostat se na skrytá a málo navštěvovaná místa, a hlavně být tam na západy a východy – tedy nejhezčí části dne, aspoň pro fotografa.

Okolo San Pedra

Turistickým východiskem pro chilské altipláno je indiánská vesnice San Pedro de Atacama, ležící na hranici altiplána. V dosahu výletu na kole je třeba Valle de la Luna, krajina opravdu měsíční: se skalami, dunami, solnými hřbety a závrty. A také výhledy na altiplánské sopky, do nichž se sluneční paprsky opírají ještě dlouho poté, co je Měsíční údolí ve stínu.

Dalšími atrakcemi jsou slané laguny nejrůznějších barev – pozůstatky kdysi mnohem větší vodní plochy, která po sobě zanechala solnou pláň Salaru de Atacama. Jako první míříme k laguně Chaxa, domovu plameňáků tenkozobců a dalších ptáků. Plán na přespání nám kazí místní rangeři, ale první noční fotku tady stíhám. Již v noci přejíždíme k laguně Tebenquiche, největší vodní ploše. Cesta dokonalou pouštní tmou je trochu přízračná – mimo dosah kuželů z auta je opravdu tma tmoucí a člověk vůbec netuší, co je okolo, kde je obzor… U Tebenquiche si užíváme divokých barev před východem slunce i prvních slunečních paprsků, a je čas vyrazit nahoru – na altipláno.

Na altipláno

Prvním plánovaným cílem je laguna Lejia, bohužel na hranici pěti tisíc metrů nad mořem auto prakticky nejede, a to nám chybí ještě pěkných pár kilometrů. Ono čtyřkolka je věc jedna, síla motoru druhá… Chtě nechtě se musíme otočit a zase sjet dolů. U dvojice jezer Miscanti a Miniques jsme úspěšnější – na procházku kolem to sice není, ale sněhoví kajícníci jsou docela fotogeničtí.

Po silnici pokračujeme dál směrem k Argentině. S přibývající výškou, klesajícím sluncem a neutuchajícím větrem začíná být pěkná zima. Našim cílem jsou Piedras Rojas – červeně zbarvené skály u Salaru Talar. Pro fotografa neuvěřitelné místo, vybízející k hledání nejrůznějších kompozic. Poštěstí se nám i červánky nad zbytky sněhu a po setmění nádherný pohled na miliony hvězd. Pro noční fotky je altipláno jedno z nejlepších míst na světě – dokonale čistý vzduch, žádný světelný smog a vysoká nadmořská výška dávají bezchybnou kombinaci.

Noc trávíme o kus dál, u laguny Tuyajto. Ráno teploměr ukazuje -11 °C, ale podívaná stojí za to: rozpukané ledové kry, žluté porosty bofedálů, a postupně se měnící barvy nebe. Cestou zpět se ještě znovu zastavujeme u Salaru de Talar, tentokrát na druhé straně jezera, kde vyvěrají horké prameny.

Skalní mniši

Přes San Pedro projíždíme na druhou cestu k Argentině. Výjezd do sedla, u nějž je odbočka na bolívijskou hranici dává autu zabrat (ono stoupání z 2 600 do 4 600 m n. m. na dvaceti kilometrech je docela drsné), nahoře opět fouká a silnici lemují závěje sněhu. Nedaleko od San Pedra míjíme ceduli, že mobilní signál není až po hranici s Argentinou, což je zhruba sto kilometrů. S asfaltu sjíždíme u laguny Aguas Calientes, okolo níž se pasou lamy vikuně. Fotím typické šestiúhelníky, které pokrývají zdejší salar a pak se vracíme kousek zpět s cílem dojet k Salaru de Tara a tamním skalním útvarům.

Plán nám kazí záchranná operace místní cestovky, které se tady pokazilo auto, a v oblasti bez signálu jsou nahraní. Namísto západového focení tak s brazilskými slečnami jedeme na argentinskou hranici, marně přesvědčujeme tamní celníky, aby se s námi vrátili pro zbytek výpravy, ale aspoň volají Chilanům do San Pedra. Takže zase zpátky, u odbočky se se zbytkem notně promrzlé výpravy střídáme v autě. Naštěstí to netrvá dlouho, než se na obzoru objeví majáky chilských carabinieros, Brazilky opět propukají v pláč (tentokrát radostný) a policisté si je odváží do San Pedra.

Už v hluboké tmě se vydáváme po vyjetých kolejích směrem Salar Tara, ale cesta je pokrytá sněhem, ve tmě nic moc nevidíme a po pár pokusech najít objížďku (které málem skončili zapadnutím) zůstáváme na noc u Monjes de la Pacana – až třicet metrů vysokých sopečných skal. I tady ale hvězdné nebe nemá chybu.

Ráno se nám nakonec daří dojet k Salaru de Tara, u nějž nás vítají vulkanické skály nazývané Catedrales de Tara. Cesta je ale hodně špatná a opravdu si oddechnu, když jsme zpátky na asfaltce. Při přebalování věcí u sjezdu na San Pedro zastavuje auto a vylézá z něj Francesco, jedoucí s kolegou zachránit auto… První část altiplánského dobrodružství máme za sebou, a pomalu se těšíme na pokračování. Za několik dnů chceme projet ještě opuštěnější část chilského altiplána mezi městy Iquique a Arica. Takže pokračování příště :)

Více fotek a praktické informace včetně mapy cesty najdete ve fotočláncích na webu.