EXPEDICE BOSKOVICE 2013 - napínavá reportáž!

Když se ohlédnu zpět a s nepatrným odstupem ohodnotím akci EXPEDICE BOSKOVICE 2013, musím konstatovat, že pokud si něco opravdu a silně přejete, že se vám to splní! Mé obavy z nepřízně počasí byly zbytečné a hlavně hloupé. Svatá Veronika nás nenechala „ve štychu“!  Koneckonců, Maryen mi už v Brně na nádraží hlásila, že je nad celou republikou zataženo, jen nad Boskovicemi je modré nebe.  Maryen  mám rád a velice si jí vážím, ale tohle, nezlobte se na mě, tohle zavánělo až okultizmem. Jaké bylo moje překvapení, že se její předpověď vyplnila do posledního písmenka! Tedy nevím, jak bylo nad „zbytkem“ republiky, ale nad Boskovicemi bylo skutečně modré nebe  lemováno těžkými mraky.  Vida, ta drobná osůbka věděla přesně, jak bude. Asi má nějaký vliv na svatého Petra!

A proč hloupé? Samozřejmě, že jsem byl velice rád, že se nám počasí, s ohledem na poslední situaci, vyvedlo. Kdo by nebyl rád za trochu slunka v tomto uplakaném počasí, že? Ale teď už vím, že i kdyby lilo jako z konve, rozhodně bych nelitoval toho setkání.  Opětovné setkání s  Maryen, Kačkou,  Mírou  a seznámení s Borůvkou a Pepou bylo pro mne balzámem na mou bolavou dušičku.  A právě pro všechny tyto krásné lidi bych se i za deště cítil jako Gene Kelly a klidně si stoupl pod okap.

Ráno nevypadalo nijak vábně.  Na obloze jednolitá a souvislá vrstva mraků, která předpovídá vytrvalý déšť. Ovšem, couvnout už nešlo.  Na nádraží již čekala Maryen s Mírou. Po nějaké chvíli dorazila i zahraniční část expedice - Kačka. Přepočítal jsem ovečky a jednu k(K)ačku (to je velice důležité, protože kdyby se vám někdo ztratil, tak ho budete platit) a vyrazili směr Boskovice.  Na nádraží v Boskovicích nás očekával zbytek členů této náročné a nadmíru zodpovědné expedice, Blueberry a Pepinec.  Po krátké poradě co dál („tak kam nás vezmeš“, „ty jsi to spískal, tak nás veď“, „Těš se, jestli se budeme nudit“, „kde budeme jíst“, „mají tam pizzu?“, „co budeme dělat teď?“ etc.!) jsme se dohodli, že letos vynecháme arboretum a omezíme svou přítomnost na městečko, hrad a zámek.

*

*

*

*

*

*  

Po náročném výstupu na hrad (převýšení snad několik desítek metrů) jsme bez kyslíkových masek, šerpů a vodičů mul, dosáhli nejvyššího bodu v okolí! Zní to neuvěřitelně, ale tehdy se i neuvěřitelné stalo skutkem! Neuvědomili jsme si zřejmě, že jsme v jiném časovém pásmu (jak jinak si vysvětlit, že naše chronometry se rozcházely s reálnou otevírací dobou), tak jsme museli vyčkat, až nás vpustí do hradu. Nastalé přestávky použila Blueberry a obdarovala nás milými dárečky, s láskou jí vlastní. (Libuško, já si s tím nevím rady ani po přečtení návodu:-))

*

*

Leč pokračujme v tomto nezáživném povídání, které nedokáže ani přibližně popsat tu nádherně pohodovou atmosféru.  Prohlédli jsme si krásnou zříceninu  Boskovického hradu

*

*

*

*

*

 (tady Pepa sejmul naše hříchy a jako beránek Boží se dobrovolně postavil na pranýř, doufaje v naše vykoupení)

*

*

a pokračovali návštěvou Boskovického zámku. Ale to už nás soužil hlad a tak chtěje vyhovět protestům našich zubožených stomachů (Miroslave, zde se nejedná o stonásobnou rychlost zvuku, víš?) jsme se odebrali do útulné hospůdky. Po vydatném a chutném obědě(tvarůžky v bramborákovém těstě byly bezkonkurenční) jsme klábosili o tom či onom, ale nejvíce, jak jinak, o fotkách, o životě, o přátelství, prostě o všem. Ovšem!

Poslední naší zastávkou byl židovský hřbitov. Já vím, pro každého z nás bude hřbitov tou poslední zastávkou, ale tentokrát se nejedná o slovní hříčku a tedy nejsou na místě nějaké hovory o mém premortálním věku, byť jsou jakkoli oprávněné! Sakra!

*

*

*

Kdo zná Boskovický hřbitov ví, že se zde dá vyfotit TICHO. Nikoli symbolicky a přeneseně. Ale doslovně.

*

*

Leč, čas se nachýlil a bylo třeba pomýšlet na cestu k domovům. Ovšem do odjezdu vlaku zbýval ještě nějaký čas a ten jsme strávili u kávičky v jiné, neméně útulné hospůdce.

*

*

*

*

*

 Jak vidíte, snažím se seč mohu, oddálit nejsmutnější chvíli tak nádherného dne. Loučení. Ano, i tento čas musel přijít. A ke všemu to bylo loučení několikanásobné. Ještě v Boskovicích jsme se rozloučili s Borůvkou a Pepou.  Ani jsem si nestačil uvědomit, ve „cvrkotu“ dne, že mi tito dva, nadmíru milí človíčkové, zapadli do srdíčka. Čím to je, že se do lidského srdce vejde tolik krásných lidí? Tedy, k trvalým obyvatelům mého srdce přibyli dva noví. Blueberry a Pepinec se tedy s námi rozloučili a pokračovali v autíčkách ke svým domovům!  Zbytek expedice, tedy Maryen, Kačka, Míra a já,  jsme v zápětí sedli na vlak (tady musím konstatovat, že výraz „vlak“ byl neskutečným eufemismem) a odjeli směr Brno.

*

"Z Hradišťááá...!

*

Tady Kačka zjistila, že její vlak má téměř hodinu a půl zpoždění a tudíž se druhé loučení odkládá. Míra zbaběle prchnul a zanechal nás osudu. Tedy na zpožděný vlak budeme čekat ve třech.  A opět do hospody. Já z toho snad nevyjdu! Protože jsem si vědom povinností organizátora, nemohl jsem odejít domů dříve, než vyprovodím posledního účastníka srazu.  Když jsme pak zamávali Kačce na rozloučenou, doprovodil jsem Maryen na šalinu a vydal se k domovu...

Cestou jsem si zpětně promítal ty krásné okamžiky, které mi připravila přítomnost těch krásných a milých lidí. Toto povídání bych chtěl věnovat právě jim, jako projev díků. Jim bych chtěl vzdát hold za ten krásně prožitý den.

Díky Borůvko, Maryen, Kačko, Pepo, Míro...

P.S. Slibuji, že nebudu zanedbávat hentu hygyjénu a budu si mýt ruce!