FOTOEXPEDICE TRE CIME DI LAVAREDO

Tre Cime di Lavaredo je nejznámějším symbolem Dolomit. Pro mnohé, se tento skalní útvar stal ikonou, ke které se pravidelně vrací, jiní toto místo vnímají pouze jako turisty přeplněnou atrakci. V tomto článku bych vám rád tuto v Dolomitech snad nejfotografovanější lokalitu představil ve světle, v jakém ji dosud neznáte.

TRE CIME DI LAVAREDO

Tre Cime di Lavaredo je impozantní tříčlenná skupina skalních štítů vyrůstají kolmo ze sutinových polí. Nejvyšší je prostřední Cima Grande (2999 m), dále západní Cima Ovest  (2973 m) a nejnižší je Cima Piccola  (2875 m).

Na Tre Cime di Lavaredo jsem měl spadeno už několik let. Na úplném začátku mne inspirovaly fotografie některých českých a zahraničních fotografů, ale i mnoha turistů.

I když snímky často nedosahovaly technické dokonalosti, zářil z nich neuvěřitelný fotografický potenciál této lokality.

Nešlo jen o Tre Cime samotné. Fotogenická je totiž celá oblast, ve které se tento skalní útvar nachází. Hromada fotograficky zajímavých míst na několika málo kilometrech čtverečních? To je asi sen každého fotografa krajináře. Zbývalo tedy jen naplánovat termín, zarezervovat ubytování a vyrazit.

RIFUGIO AURONZO

Hned na začátku je nutno uvést, že výprava na Tre Cime di Lavaredo nepatří k nejlevnějším.

Lokalita je dostupná pouze autem / autobusem, po ujetí stovek kilometrů, navíc kempování je v celé oblasti přísně zakázáno a tak nezbývalo než rezervovat nocleh v horském hotýlku Rifugio Auronzo.

Ten je sice na české poměry dražší (nocleh s vydatnou polopenzí stojí cca 45 EUR /noc), ale s pojištěním od Alpenverein jsem se dostal na příjemnějších (39 EUR / noc s polopenzí).

Myslím si, že za komfort spaní na posteli, ráno energeticky bohaté snídaně, odpoledne pořádného oběda a večer teplé sprchy to stojí.

Co však mají Italové drahé je pitná voda. Ta není v ceně polopenze, a proto jsem si jí přivezl z Čech celý balík :o)

Den první – MLHA PŘEDE MNOU, MLHA ZA MNOU

První den jsem měl na programu obhlídku lokalit. Jedna věc je znát místa z fotografií a druhá je vidět potenciál fotografovaného místa na vlastní oči. Chtěl jsem toho proto obejít a vidět co nejvíce.

Štěstí mi ten den ale nepřálo. Celé Dolomity byly zahaleny do neprostupné mlhy.

Místy sice vítr mraky na několik sekund odfoukl a mě se naskytly zajímavé výhledy, v dalším okamžiku však bylo vše kolem pohřbeno za neprostupným závojem z mlhy a já viděl sotva na několik metrů.

Bylo celkem flustrující vědět, že ta fantastická místa, která jsem přijel fotografovat, jsou všude kolem mě, ale já z nich téměř nic neuvidím. Na druhou stranu jsem cítil ten potenciál a u srdíčka mě hřála představa následujících 5 dnů, na které bylo předpovídáno „okno“ se spoustou světla a slunce.

Den druhý – TRE CIME V CELÉ KRÁSE

Den druhý jsem nastartoval klasický harmonogram. Ve 4:00 vstávání a focení východu slunce, v 7:00 snídaně na Auronzu, od 8:00 do 12:00 spánek, ve 13 :00 oběd a po 14:00 odchod na lokality s návratem kolem půlnoci.

Hned ráno jsem se probudil do meteorology předpovídaného „okna“. Na obloze ani mráček = ideální počasí pro turisty a horolezce. Taky se jich ten den vyrojilo. Ve 4:30 ráno se mnou opouštělo horský hotel několik skupinek horolezců a 3 fotografové.

Nebylo moc času na hledání lokalit a tak jsem zakotvil jen několik stovek metrů od Auronza, v místě, kde jsem dle sluneční kalkulačky očekával zajímavé nasvícení skal vycházejícím sluncem.

Čekání na východ slunce se ale podobalo stání v mrazicím boxu. Nehledě na to, že se jednalo o druhou polovinu července, byl jsem 2 500 metrů vysoko a teploty se ráno pohybovaly kolem nuly. K tomu se přidal „wind-chill“ faktor a já měl navzdory dvěma vrstvám na nohách (kamaše + goretexové kalhoty) a čtyřem na hrudníku (tričko a rolák z merína, technická fleeska a goretexová bunda) neskutečně zmrzlé ruce. Proč jsem si jen nevzal ty rukavice?!

Zimou jsem se klepal až do východu sluníčka. Pak se teploty začaly prudce měnit a já konečně začal fotit. Na obloze sice chyběly mraky, ale v porovnání s neproniknutelnou mlhou, která panovala předchozí den, to bylo nebe a dudy.

Večerní focení bylo v podobném duchu. Chyběly mraky. Nebyly to tedy nejúžasnější záběry, ale fotil jsem i tak, abych v případě nečekaného zhoršení počasí neodjel domů úplně s prázdnou.

Den třetí – FOTOGRAFICKÁ NIRVÁNA

Třetí den to přišlo! Konečně mraky!! A dokonce to byly poměrně rychle plující mraky.

Vůbec jsem nečekal na západ slunce, nasadil „Big Stopper“ a začal kouzlit s dlouhými časy už v pravé poledne. Na toto jsem čekal!

Když byl Big Stopper málo, kombinoval jsem ho s Lee Pro Glass. Při cloně f11 jsem tak ve dvě hodiny odpoledne dosahoval časů přes 2 minuty.

Plující mraky mi v kombinaci s Big Stopperem daly obrovské možnosti k experimentaci.

Nápady co a jak fotit přicházely samy od sebe. Tady jsem konečně mohl realizovat hlavní cíl této expedice… „fotit ikonické lokality jinak, tak jako ještě nikdo předtím“.

Používal jsem k tomu různé fígly, metody a kombinace metod. Kombinoval jsem například clonění prstem při focení přímo do slunce (viz tento článek) s použitím dlouhých časů (dosáhnutých pomocí Big Stopperu a Lee Pro Glass) a to celé ještě s lepením expozic (jedna fotka bez filtrů na skálu, druhá fotka s filtry na oblohu a pak to slepit).

Z kombinace tří metod pak vznikaly záběry, jakým je fotografie výše.

Ani večer jsem Big Stopper nesundal a kombinoval zlatavé světlo zapadajícího sluníčka s několikaminutovými časy, viz fotografie "Torre di Toblin" níže.

Po západu slunce jsem pak ještě udělal několik „Big Stopperových“ panoramat, jakým je například panorama "Monte Paterno" níže.

To se skládalo z několika více než dvouminutových expozic a protože světla během focení podkladových snímků ubývalo, muselo být foceno metodou postupného natahování času (viz tento článek).

Nakonec jsem ještě aplikoval metodu „painting with light“ kdy jsem baterkou přisvítil kříž v popředí a nechal ho tak vyniknout oproti tmavě modrému pozadí, což můžete vidět na úvodní fotografii tohoto článku.

Někdy člověk přijede z týdenní expedice se třemi kvalitními fotkami a někdy jich pro změnu během jednoho dne udělá patnáct. Ten den byl pro mě fotografickou nirvánou.

Den čtvrtý – VÝSTUP NA MT. PATERNO

Monte Paterno je hora, kolem které jsem od začátku expedice chodil a která mě hodně lákala. Viděl jsem několik téměř 360-ti stupňových panoramat z její špičky, která vůbec nevypadala špatně, jenže výstup na tento skoro třítisícový vrchol není žádná brnkačka.

Představoval jsem si, že bych tam odpoledne feratovým výstupem vylezl, večer nafotil západ slunce a pak po tmě pěkně s čelovkou slezl dolů. Problém ale byl, že jsem na to nebyl absolutně vybaven. Výstup místy představoval kolmou stěnu, do které byly nabity skoby, jimiž vedla ocelová lana, místy lana chyběla a šlo se asi metr širokou cestou (tunýlkem) vysekanou ve stěně, která padala kamsi do hloubek.

Chtělo to feratový set pro připnutí na lano, helmu proti padajícímu kamení, tvrdší boty na lezení, opravdu teplé oblečení pro pobyt na vrcholu a pak hlavně rukavice pro noční sestup po zmrzlých ocelových lanech. Já neměl nic z toho.

Nahoru jsem sice vylezl, ale po vyhodnocení situace naznal, že by noční sestup bez výbavy a bez doprovodu byl hazard se životem. Proto jsem se dolů vrátil ještě za světla, aniž bych nahoře udělal jediné panorama. Ten den stejně silně foukalo, což by mi znemožnilo použít VR panoramatickou hlavu a především, ta hora mi nikam neuteče.

Příští rok plánuji u Tre Cime di Lavaredo uspořádat dva fotografické workshopy, v jejichž rámci bych odvážnějším z účastníků rád nabídnul i možnost feratového výstupu na Mt. Paterno s večerním focením panoramat z tohoto vrcholku.

Den pátý – SVĚT NAD MRAKY

Čtvrtý den byl ve znamení inverzí a po zemi se plazících mraků. To ráno jsem měl v plánu dát si pauzu a pořádně se vyspat. Nařídil jsem proto budíka až na osmou. Ve čtyři hodiny ráno jsem se ale instinktivně probudil, vykouknul z okna a... „BYLA TAM“!

Měsícem ozářená inverze se válela v údolí jen několik desítek metrů od Auronza. Okamžitě jsem startoval!

Ranní focení inverze bylo opravdu zážitkem. Vyfotil jsem asi 10 fantastických panoramat z nichž jedno můžete vidět níže. Jedná se asi o nejlepší záběr inverze, jaký jsem dosud vyfotil.

Odpoledne to už bylo trošku horší. Nastalo totiž ideální turistické počasí. Na obloze nebyl ani mráček a já se pomalu začal smiřovat s tím, že večerní focení nebude mít moc smysl. Jedinou šanci mi dával jediný mrak v dohledu, který z levé strany zahaloval Tre Cime.

Válel se při zemi a vítr ho pomaličku přesouval přes hřeben, který se táhl mezi Tre Cime a feratovým nástupem na Mt. Paterno. Zkušenost mi napověděla, že až se celý mrak přesune přes hřeben, jeho ocas by mohl zakrýt úpatí Tre Cime a vršek skal by pak vyčníval z mlhy.

Vydal jsem se proto přímo na hřeben do mraku, ve kterém jsem při viditelnosti cca 10 metrů strávil prvních 20 minut chystáním a pak ještě další hodinu čekáním na „svoji chvíli“. Říká se, že štěstí přeje připraveným a tak se i stalo. Moje předpověď vyšla. Když mrak končil, jeho ocas se jako velký had obtočil kolem Tre Cime a já vyfotil panorama, které můžete vidět níže.

FOCENÍ IKON „JINAK“

Co říct závěrem? Focení u Tre Cime di Lavaredo mě nadchlo. Je pravda, že jsem měl celkem štěstí na počasí, které i když nebylo fotograficky úplně ideální (většinou slunečno bez mraků, častý opar), poskytlo dostatek příležitostí, ze kterých se s trochou šikovnosti dalo dost vymáčknout.

Někteří fotografové jsou proti focení ikonických motivů, jelikož jsou již všemi ofocené. Já ale proti ikonám nic nemám. Ba naopak. Představují pro mne výzvu. Cílem focení na takových místech je zachytit ikonu jinak, tak jako ještě nikdo předtím.

Najděte proto nové kompozice, použijte dlouhé expozice, lepte snímky do panoramat a kombinujte různé metody tak, aby vznikly unikátní záběry.

K Tre Cime di Lavaredo se určitě vrátím hned příští rok v podobě týdenních workshopů, které tady budu pořádat. Budou sice finančně nákladnější, ale ve srovnání s workshopy ve Vysokých Tatrách, které jsou spíše o naučení se fotit, poskytnou spoustu atraktivních námětů na focení a uspokojí i dobrodružnější jedince, kteří zatouží kombinovat focení s adrenalinem v podobě feratového výstupu.

Na nejdelším panoramatu jaké jsem kdy udělal (42 slepených fotografií zachycujících úhel cca 350°), viz fotografie níže, můžete vidět oblast v celé své kráse, včetně vrcholů, z nichž některé je možné navštívit.