Jak fotit víceřadé panoramatické fotografie

V předchozích článcích jsme se zabývali otázkou, zda fotit či nefotit velkoformátové fotografie, rovněž jsme rozebírali dynamický rozsah scény a podívali se na základní možnosti vypořádání se s kompozicemi, které jsou za hranicí dynamických schopností našeho fotoaparátu. V dnešním článku se zaměříme na focení víceřadých panoramat, a to ve spojení s metodou expozičního bracketingu (EB).

Jaké budeme potřebovat základní vybavení

1) Na většině workhopů a fotografických kurzů se dozvíme, že základem je stativ, bez kterého se prakticky neobejdeme – důvodem použití stativu je skutečnost, že fotografie pořízené metodou EB budeme přes sebe překrývat. Nutno uvést, že lze poměrně snadno překrývat fotografie obsahující jakoukoliv dynamiku (tedy např. pohyb mraků, tekoucí vodu, pohyb listů atd.). Nicméně u panoramatických snímků, kde spojujeme větší množství na sebe navazujících fotografií, a to i ve více řadách, je velmi vhodné pořizovat podkladové fotografie opravdu precizně. Ušetří nám to mnoho času a nervů při úpravách v počítači.

2) Vhodnou stativovou hlavu. Jedna z častých otázek je, zda potřebujeme speciální panoramatickou hlavu. Zajisté potěším odpovědí, že nikoliv, nepotřebujeme. Stačí nám de facto jakákoliv hlava. Ideálně by měla mít panoramatický posun, což má dnes například drtivá většina i těch nejlevnějších kulových hlav. Já v současné době používám masivní kulovou hlavu Gitzo GH3780QR, ale ještě nedávno jsem fotil veškerá panoramata s levnou joystickovou hlavou Manfrotto, která nenabízela panoramatický posun. Šlo to, i když s obtížemi :)

Jen pro upřesnění – panoramatickou hlavu vlastním, ale používám ji pouze v případě, kdy potřebuji mít naprosto precizní překrytí, nulové ořezy a perfektně nastavený tzv. nodální bod (např. při 360stupňových snímcích).

3) Velmi vhodná je kabelová spoušť – díky ní eliminujeme nežádoucí otřesy fotoaparátu, které bychom mohli způsobit nešetrným stisknutím expozičního zlačítka fotoaparátu. Kabelové spouště se v zásadě vyrábějí ve dvou variantách – jednoúčelové a víceúčelové. Jednoúčelové mívají pouze jedno tlačítko, které není ničím jiným než náhradou expozičního tlačítka fotoaparátu. Víceúčelové kabelové spouště (osobně používám značku Aputure) mívají displej, jsou napájeny monočlánky a nabízejí podstatně širší škálu možností, zejména sériové snímání s nastaveným časovým rozmezím. Tuto funkci využijeme při astrofotografii či při pořizování timelapse snímků. Oba typy spouští se dají pořídit např. přes ebay za velmi rozumné peníze.

4) Fotoaparát podporující automatický expoziční bracketing (pod zkratkou AEB). Tuto funkci má naštěstí drtivá většina i starých modelů zrcadlovek a umožní nám pořídit sekvenci většinou 3 až 5 fotografií s optimálně nastaveným expozičním rozsahem. V případě absence AEB bychom museli u každé podkladové fotografie nastavovat expoziční hodnoty ručně.

Expoziční bracketing prakticky krok za krokem

Pokud máme veškerou výše uvedenou výbavu, můžeme vyrazit do terénu a zkusit pořídit víceřadé panorama v kombinaci s expozičním bracketingem.

Nejprve si vizuálně představíme naši budoucí fotografii, tedy zejména určíme, zda budeme pořizovat jedno- či víceřadé panorama a jaký chceme vytvořit formát fotografie. Následně nasadíme vhodný objektiv, otočíme fotoaparát vertikálně a skrz hledáček precizněji komponujeme naši zamýšlenou fotografii a hledáme nejlepší místo, kde umístíme stativ. Řekněme, že jsme našli ideální místo, předběžně zvolili ohnisko (pokud používáme zoomový objektiv) anebo vybrali vhodný monofokální objektiv a rozhodli se, že danou kompozici rozdělíme např. do čtverce o dvou řadách s vertikálně otočeným fotoaparátem. Tedy např. takto:

6 fotografií plošně ve dvou řadách + 3× dynamicky za použití expozičního bracketingu

Následně ustavíme stativ na vyhlédnuté místo. Tato fáze je velmi důležitá, neboť stativ musí stát v rovině! Většina stativů má jednu či více vodováh a je opravdu velice důležité dbát na to, aby byl stativ vyrovnán. Jednou ze základních chyb je, že vyrovnáme fotoaparát (např. podle levné vodováhy, která se zasunuje do sáněk blesku), ale stativ sám o sobě stojí křivě. Při následném snímání podkladových fotografií potom s děsem v hledáčku zjistíme, jak nám ujíždí linie horizontu a než uvedeme stativ do roviny, mohou být ideální fotografické podmínky nenávratně pryč.

Jako další krok si nastavíme fotoaparát. Osobně fotím všechny fotografie do výstupního formátu RAW. Na voliči programů mám nastavený manuál (M), nicméně chybu neuděláme ani s preferencí clony. Používám předsklopení zrcátka kvůli omezení vibrací fotoaparátu. Hodnotu ISO nastavím na co nejnižší (v mém případě ISO 100) a zvolím clonu. Nelze říci, která clona je optimální, neboť to závisí na dané kompozici, našem kreativním záměru a práci s hloubkou ostrosti, navíc ideální clonové hodnoty každého objektivu jsou jiné atd. Nejběžněji ale používám clony f8 a f11. Je ovšem potřeba upozornit na jeden důležitý fakt – mnoho začátečníků se domnívá, že čím vyšší nastaví clonové číslo, tím bude fotka ostřejší. Ovšem je více než nevhodné používat maximální clonové hodnoty, které nám objektiv umožňuje (nejčastěji f22). Důvodem je jev zvaný difrakce, díky němuž dochází často až k dramatickému zhoršení kresby. Proto se osobně snažím nepoužívat vyšší clonové číslo než f13. Chceme-li totiž prodloužit čas, je lépe použít kvalitní ND filtr, a pokud se nám nedostává optimální hloubky ostrosti, můžeme použít metodu focus bracketingu (o focus bracketingu a jeho výhodách/nevýhodách v porovnání s hyperfokálním ostřením bude podrobněji pojednáno v jednom z příštích článků).

Dalším krokem je zaostření celé scény. Znovu si musíme uvědomit, jak bude celá velkoformátová kompozice vypadat a podle toho vybrat optimální místo, na které budeme ostřit. Je nezbytné, abychom během pořizování podkladových snímků (tzv. „panování“) nepřeostřovali každou jednotlivou fotku. Proto po zaostření kompozice ostření uzamkneme (či přepneme objektiv do manuálního režimu, pokud jsme používali automatické ostření objektivu).

Preferovanou clonu máme tedy nastavenou, zaostřili jsme a zbývá nám určit čas expozice. Jak ale zjistíme optimální hodnotu času, když v rámci celé kompozice se mohou světelné podmínky výrazně lišit? Je to jednoduché. Zakomponujeme na nejsvětlejší a nejtmavší část celé scény, necháme pokaždé expozimetr určit správnou hodnotu času a nakonec jako finální čas pro celou kompozici zvolíme kompromisní střed mezi oběma krajními hodnotami.

V poslední fázi je nutné zapnout funkci automatického expozičního bracketingu (AEB) a nastavit ideální expoziční rozsah. Ten se bude odvíjet právě od naměřených rozdílů mezi nejsvětlejší a nejtmavší částí scény. Pokud máte problémy s počítáním rozdílu EV a vlastníte smartphone, pak si můžete výrazně ulehčit. Např. aplikace PHOforPHO obsahuje expoziční kalkulačku, kalkulačku DOF, kalkulačku hyperfokální vzdálenosti atd. Podle spočítaného rozdílu mezi krajními expozičními hodnotami potom sami určíte, zda vám stačí tříkroký či vícekroký EB a jaký by měl mít rozsah EV (např. –1,7, 0, + 1,7 EV).

Focení podkladových fotografií by mělo být maximálně svižné, zejména pokud fotíme za rychle se měnících světelných podmínek (východy a západy slunce) či při velké dynamice ve scéně (např. plující mraky na obloze). Jednoduše začneme exponovat první fotografii včetně podexponované a přeexponované verze. Tedy 3× stiskneme tlačítko na kabelové spoušti, následně pootočíme s fotoaparátem, necháme si překryv cca 25% a znovu exponujeme atd. Jakmile dofotíme zvolený počet snímků, máme dokončenou jednu řadu. Překomponujeme na druhou řadu, ponecháme opět překryv cca 25% a pokračujeme ve fotografování, tentokrát ale protisměrně. Pokud budeme přidávat třetí řadu, postup se opakuje, nicméně snímáme stejným směrem jako řadu první. Výsledný pohyb fotoaparátu tedy vypadá podobně jako ležaté písmeno „U“ či písmeno „S“ nebo jeho zrcadlově obrácená varianta (dle toho, kterým směrem jsme začínali panovat první řadu).

Ukázka postupu snímání dvouřadého panoramatu se začátkem v horním levém rohu. Jedná se o panorama složené z 18 fotografií (6 plošně ve dvou řadách + 3× dynamicky za použití expozičního bracketingu).

Ukázka postupu snímání třířadého panoramatu se začátkem v dolním levém rohu. Jedná se o panorama složené ze 45 fotografií (15 plošně ve třech řadách + 3× dynamicky za použití expozičního bracketingu).

Může nastat situace, že budeme mít řekněme v levých krajních snímcích v obou řadách nějakou prolínající se dominantu (např. atypicky tvarovanou skálu, která zasahuje do horní i spodní řady). Podle této dominanty bychom si snadno zapamatovali, kde jsme začínali panovat první řadu a mohli bychom fotoaparát po překomponování na druhou řadu přetočit na stejnou stranu, odkud jsme panovali první řadu. Tím pádem bychom postupovali u druhé řady stejným směrem snímání (kupříkladu zleva doprava a nikoliv protisměrně). Stejně tak nám k obdobnému účelu může posloužit úhlová stupnice na stativové hlavě. V praxi jsem si ale ověřil, že je to zbytečné. Protisměrný pohyb při panování druhé řady není při skládání panoramatu žádným omezením či komplikací. Navíc nám protisměrný pohyb při panování šetří čas, ať už s hledáním stejného výchozího místa, odkud jsme panovali první řadu či se zbytečným posunem hlavy podle úhlové stupnice.

Měli bychom si také uvědomit, že máme-li spojit podkladové snímky v jedno panorama, musí vždy existovat styčné body mezi sousedními fotografiemi v řadě i nad sebou. Jako optimální překryv jsem uvedl cca 25%, ale někdy vystačíme i s menším procentem. Ovšem nebudou-li na sebe fotografie navazovat, potom nebudeme schopni panorama složit. Na to je třeba myslet zejména během překomponovávání z jedné řady na druhou. Vyplatí se počítat i s ořezy fotografie, pokud si to výsledná kompozice žádá. Proto je lépe pořídit v řadě raději jeden snímek navíc, než aby nám posléze scházel, a to i za cenu toho, že z něj po ořezu použijeme například jen polovinu. Podrobněji se problematice focení velkoformátových fotografií věnujeme na workshopech pořádaných společně s Karlem Horáčekm.

A v příštím článku si ukážeme, jak z nasnímaných podkladových fotografií složíme jedno velkoformátové panorama.