Jak jsme vyháněli pavouky

Chci zde podat zevrubnou zprávu o naší nebezpečné výpravě do nitra divokého kraje, zvaného „Štatl“. Nuže slovy nelíčenými a prostými, jak to my, drsní cestovatelé, ani jinak neumíme, vylíčím vám zde ten příběh.

Ne, nechci jmenovat kverulanty a... ano, nebojme se toho slova, nespokojence, kteří neustále dotírali na velitele výpravy, tedy na mě, infantilními dotazy, jako: „kam se jde“, „kdy už tam budeme?“, „co budeme dělat, až tam budeme?“, „proč nejdeme jinam?“, proč vůbec jdeme?“ atd.  No uznáte sami,  že ukočírovat tohle těleso vyžadovalo tvrdou ruku a ocelové nervy.

Již po několika minutách pochodu musel lékař výpravy Martin

podávat antidepresiva, neměla-li propuknout jednak vzpoura a druhak malárie, lepra, dýmějový mor a horečka omladnic.

Když jsme zažehnali tyto nebezpečné a pro mnohé výpravy zkázonosné hrozby a po připojení zbytku výpravy, tedy když se k nám připojila Aktaner,

vyrazili jsme dál.

Tedy pokračovali jsme dál na Petrov, kde probíhala jakási akce. Zřejmě domorodci praktikovali své divošské rituály.  Pochopitelně jsme se nepřipojovali k domorodým slavnostem, vzývajícím snad boha deště či boha něčeho úplně jiného. Jenže opět někteří nedisciplinovaní členové výpravy se dožadovali domorodci nabízeného hamburgeru a nemohli pochopit, že jej lze obdržet až po předložení jakéhosi lístečku. Nechápal jsem to, ani když mi to vysvětlili třikrát. vverosta fotil děvčata-pořadatelky,

Blueberry fotila kvítko,

Ivan fotil jakousi kliku,

my fotili Ivana a všichni fotili, co se dalo i nedalo. Potom, po několika minutách ostré chůze, jsme dospěli na místo, kde lékař výpravy-Mako- se rozhodl nás opět medikovat.

Martinova lékárnička a trnsfůzní stanice v jednom:

Ovšem v zápětí mi bylo opět čelit další hrozbě vzpoury. A nebylo divu! Byli jsme na cestě již 2 hodiny bez pořádného jídla.

Zelená Kačka a Doom007

Problém byl v tom, že rezervace byla zajištěna na 11:30 a nyní bylo něco po 10:30. Vzav si vzor z námořních kapitánů, kteří předcházeli vzpourám drilem a železnou kázní, učinil jsem totéž.  Rebelové pak neměli čas ani sílu osnovat vzpouru proti svému moudrému a milovanému veliteli. Nařídil jsem ostrý a vyčerpávající pochod s plnou výbavou z Denisových sadů na Svoboďák.  A vyplatilo se. Kverulanty přešla chuť na rebelie. Zde se musím zmínit o jedné etnografické zvláštnosti. Na náměstí Svobody stojí jakýsi domorodý totem falického tvaru.

Nikdo ještě nebyl schopen určit, k čemu ten fetiš slouží. Vypráví se sice, že má určovat čas, ale tuto verzi popírají sami domorodci. Spíš bych se přikláněl k názoru prof. Šukala, že se jedná o symbolické zpodobnění domorodého boha „Falla“, který má být patronem plodnosti. Profesor Šukal tvrdí, že domorodci si pomocí tohoto boha zajišťují bohaté potomstvo a bohatou úrodu, vsunujíce své nejroztodivnější údy do jeho útrob. Kdo ví, má-li pan profesor či vlastně domorodci pravdu. Jedno je však jisté. Této pověsti uvěřili někteří členové výpravy a snažíce se zasunout své fotoaparáty do otvorů v totemu, chtěli si zajistit množství kvalitních fotografií. Snad je veliký Bůh Fallus vyslyší!

Leč čas se nachýlil a my jsme se odebrali do osvěžovny na oběd

a jiná dobrodiní

nabízená restaurací „Špalíček“.  Tam se začala všem vracet dobrá nálada, protože se dalo sedět a nikdo je nenutil k pohybu. Však si holoubkové užijte klidu, ještě jsme neskončili! Tou dobou se k nám připojil i Rampepurda, v tomto případě jakýsi dočasný člen výpravy. Cože?!? Vy neznáte Rampepurdu!!??!!??  Zkusím vám ho tedy vypodobnit. Nuže, tento pravzor mužství, je sice nevysoký, však urostlý, svalnatý a mužný. Jeho ostře řezaná tvář, zarostlá hustým plnovousem, dává tušit, že tento muž byl mnohokrát nucen se bít s nepřízní života v džungli(hlavního města).  Jeho dlouhé vlnité vlasy jakoby dávaly tušit jistou spřízněnost s generálem Custerem. Nepříliš široká střecha plochého klobouku stínila výraznou tvář, v níž jiskřilo hluboké oko, zatímco hrudník vzdouval jemnou košili. Nejedno ženské srdce poskočilo touhou při pohledu na tak štědrou porci mužství, zatímco muži žloutli závistí. Nuže, tento muž s velkým „M“, doprovázen svým věrným Jackem, krotkým sice, ale stále svobodným vlkem, zavítal mezi naši výpravu. Jack, toto mohutné zvíře, mnohokrát prokázalo svému příteli, nikoli pánovi, ale příteli, jsouce si oba vzájemně výhradně přáteli, svoji náklonnost,  zachrániv  několikrát Rampepurdovi život. Než, nechte si to vyprávět  samotným Rampepurdou u některého z táborových ohňů.

Rampepurda s námi strávil několik desítek minut, nicméně byl nucen se s námi rozloučit. Popřáli jsme mu mnoho štěstí, poslali mnoho pozdravů jeho ženě a on, vyskočiv do sedla svého spolehlivého oře a doprovázen svým věrným Jackem, odcválal k západu.

 Věrný Jack

Po této historické události jsme se vydali na další cestu.  Teď nás čekala nejobtížnější část expedice.  Chtěli jsme pokořit nejvyšší horu v okolí. Je mou chybou a k tomu se přiznávám, že jsem výpravu zbavil sil, chtěje tak předejít vzpouře.

Sniper míří!

Jenže na zdolání  vrcholu Špilasu pak tyto síly výpravě chyběly. Ano, zde beru na sebe podstatnou část viny. „Mea culpa, mea maxima culpa“.  Jen proto se stalo, že jsme se dostali těsně pod vrchol, ale ke zdolání vrcholu samotného nám již nezbývalo sil.

Závěr výpravy pak začal nabývat dramatický spád.

Až tak se vyostříly vztahy ve výpravě

 Začaly se množit případy dezerce. Ano, až tak klesla morálka ve výpravě,  že jsem nebyl sto udržet kázeň a morálku v expedici. Opravdu už nevím, kdo zmizel první(snad Weasel?)

a kdo poslední, ale jedna věc je jistá. Večer jsem stál před hlavním nádražím v Brně sám! Tak tedy neslavně skončila slavná expedice „Pavouci 2014“ A já musím poděkovat  všem, kteří nepodlehli trudomyslnosti a ač bez míče, mi byli oporou a zdrojem dobré nálady, krásných vzpomínek a krásného pocitu přátelství.

Blue celou dobu hýřila dobrou náladou

Doom se celou dobu jen cpal. Tedy, pokud zrovna nejdl.

Speciální dík pak patří těm, kteří se nenechali zlákat odbojníky, nespokojenci a rebely a kteří mi pomáhali eliminovat následky rebelií, vzpour a jiných nepříjemností.  Jsou to tito účastníci:  Blueberry,  Aktaner, Zelená Kačka, Doom007, Šedivý Ivan, Mako, vverosta, Sniper, weasel... Jen tito stáli při mě po celý čas, kdy mi bylo čelit nepřízni počasí, nepřízni osudu a nakonec i nepřízni vlastní posádky! Jan tito hrdinové byli sto neutralizovat  projevy odporu ve výpravě.  Jen jim vděčím za to, že mi pomohli se vyrovnat s problémy  expedice, které by, nebýt jich, ani nenastaly.

P.S. Ostatní nejmenované, t.j. rebely, jsme pověsili na baobabech!