Krajinářská fotografie – učíme se používat fotoaparát II.

V minulém díle jsme si vysvětlili, jak a jaké režimy využívat při focení krajiny, v tom dnešním dokončíme ovládání fotoaparátu tím, že se naučíme používat autofokus a ostřící body, plus pochopíme základy meteringu a způsoby ověření správnosti expozice v praxi.

Jak už jsem v předešlém díle krajinářské fotografie zmínil, mým cílem není rozebírat obsáhlou teorii fotografie, tedy “jak co funguje”, ale spíš jednoduše objasnit “jak to udělat, aby to fungovalo”. Tento článek bohužel z tohoto tvrzení mírně vybočuje a obsahuje teorie trošičku víc, než by se mi zamlouvalo. Berte to ale jako "nutné zlo" kterým je třeba projít, abychom se dostali k tomu zajímavějšímu.

AUTOFOKUS vs MANUÁLNÍ OSTŘENÍ

Zaostření je v krajinářské fotografii poměrně jednoduchou záležitostí. Objekt zájmů, tedy krajinka, nám nikam neutíká, nepohybuje se, což nám umožňuje zaostřit jak pomocí autofokusu, tak i manuálně. Co je lepší? Setkal jsem se s fotografy, kteří při focení krajiny zaostřují pouze manuálně (někteří vlastní i speciální objektivy, které autofokus nemají, např. Zeiss Distagon ZF (ZE) T* 21mm f/2.8), stejně tak s těmi, kteří si kde to jde pomáhají autofokusem. Domnívám se, že tohle je záležitostí názoru. Já se vždy snažím více přemýšlet o kompozici a atmosféře, než o ovládání fotoaparátu a tak s radostí využívám funkci automatického ostření a na manuál přepínám, pouze v situacích, kdy automat selhává. Kdy tomu nastane? Záleží na objektivu a na světle. Jsou situace, kdy, většinou kvůli nedostatku světla či komplikacím jako je například silné protisvětlo, automat není schopen situaci správně vyhodnotit. Místo zaostření se po namáčknutí spouště dočkáte pouze přeostřování z jednoho konce na druhý, ale fotoaparát vám defakto neumožní uskutečnit záběr. Řada začátečníků si v této situaci pomyslí “pokazil se mi foťák”. Není tomu ale tak. Co v takovéto situaci dělat si uvedeme na několika modelových situacích.

Modelová situace č.1. – volba ostřících bodů v rámci autofokusu

Jsem na fotoexpedici v Cornwallu a fotím západ slunce. V popředí záběru leží vrak starého rybářského člunu, v pozadí se rozprostírá Atlantický oceán oslněný září zapadajícího slunce. Fotím na autofocus s automatickým rozvržením ostřících bodů. Po chvílích čekání, se slunce konečně dostává do optimální pozice a tak mačkám spoušť dálkového ovládání. Místo zachycení tohoto jedinečného okamžiku, se ale setkávám pouze s vrčením motorku a přeostřováním z jedné strany na druhou. Proč se tomu tak stalo? Jednoduše protože fotoaparát netuší, jestli má zaostřit na člun v popředí a nebo zapadající slunce v pozadí. Není to žádný velký problém a tak na objektivu nechávám nastavený autofokus, zatímco na fotoaparátu přepínám automatickou volbu ostřících bodů na manuální. Tím se mi nabízí hned několik ostřících bodu (jejich počet záleží na typu fotoaparátu a pohybuje se v rozsahu 3-17, dle značky a stáří modelu). Rozhoduji se, že klíčovým je pro mě vrak rybářského člunu a tak vybírám ostřící bod umístěný právě v tomto místě (mířící na člun). Namačkávám spoušť a voalá, záběr je hotov.

V krajinářské fotografii (narozdíl např. od portrétů) pracujeme s vysokou hloubkou ostrosti a tak se nemusíme bát, že když zaostříme na jednu část scény (zvolíme krajový ostřící bod), bude druhá část snímku neostrá. Tím je i velmi zjednodušena volba ostřících bodů. Nejcitlivější bývá bod prostřední, ale většinou doporučuji body volit dle toho, na čem se nacházejí. Pokud se bod nachází v extrémně kontrastní (extrémně tmavé či světlé) části záběru, může nám vzniknout problém.

(Po rozkliknutí obrázku vpravo se vám zobrazí animace nejnovějšího 19-ti bodového AF systému jakým disponuje Canon 7D.)

Modelová situace č.2 – přechod na manuální ostření

Jsem pořád na tom samém místě, ale slunce už před hodinou zapadlo, nad krajinou se začala rozprostírat tma, a já chci ještě v rámci experimentace pořídit pár několikaminutových záběrů. S pomocí vestavěného expozimetru vypočítávám čas 5 minut (výpočet naleznete v předchozím článku), využívám funkce BULB, mačkám spoušť dálkového ovládání.... a ono nic. V čem se stal problém tentokrát? Jednoduše světla je už natolik málo, že fotoaparát neumí situaci správně vyhodnotit ani po změně ostřícího bodu a autofokus selhává úplně. Na objektivu tedy přepínám autofokus na manuál a doostřuji ručně. Při ručním doostřování za nedostatku světla, se většinou okem zaměřím na nejsvětlejší objekt v záběru (například měsícem osvícenou část útesu), tj. místo na kterém lze nejlépe ověřit správnost zaostření a na to pak manuálně ostřím. Namačkávám spoušť dálkového ovládání, čekám oněch vypočítaných 5 minut a záběr je hotov.

Nakonec je třeba ještě podotknout, že každý objektiv je na tom s autofokusem trošku jinak. V krajinářské fotografii sice nepotřebujeme ultrasonický motor (USM, AF-S, SWM, HSM apod.), protože jak už bylo zmíněno, krajinka nám nikam neuteče, ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že autofokus objektivů vyšší třídy bývá spolehlivější, jak co se přesnosti, tak i minimalizace problémových situací týče.

METERING A EXPOZICE

Všechny předměty kolem nás odráží určité množství světla. Metering je způsob, jakým je světlo měřeno, za účelem dosažení nejlepší expozice focené scény či objektu. Dříve fotografové museli požívat při focení krajiny expozimetr, který bral v úvahu světlo dopadající na scénu, zadanou clonu, hodnotu iso a dopočítal fotografovi čas. S příchodem nových technologií se však začal pro focení krajiny využívat tzv. TTL metering a díky tomu je situace mnohem jednodužší. Through the lens (TTL) metering totiž měří od scény odražené světlo procházející objektivem a tak narozdíl od klasických expozimetrů automaticky bere v úvahu externí faktory, jakými jsou například filtry před objektivem, bez kterých se v krajinářské fotografii neobejdeme.

Jakými formami meteringu naše fotoaparáty disponují? V každé DSLR dnes najdeme Multi-segment metering (známý také jako “Evaluative”), Centre weighted metering, Spot and Partial metering. V čem se tyto způsoby měření světla liší, a který bude ten nejvhodnější pro focení krajiny? Jak už název napovídá, “Centre weighted” systém funguje na zprůměrování množství světla celé zcény, ale z největším důrazem (okolo 75%) na centrální část. Proto se tento způsob měření hodí například pro portréty. “Spot” a “Partial” metering kalkulují expozici z mnohem menší části zcény a neuvažují množství světla v okolí. To může být užitečné v některých velmi konstrastních scénách například při focení detailů, či wildlife. Pro focení krajiny se ale nejlépe hodí “Multisegment” metering, který čte světlo nezávisle na sobě z mnoha částí scény a na základě získaných hodnot pak provádí výpočet. Jelikož nám při focení krajiny (opomenu-li vyloženě kreativně laděné fotografie) jde o správnou expozici celé scény a ne pouze její části, je pro nás tento druh meteringu klíčový.

(Po rozkliknutí obrázku vpravo se vám zobrazí animace znázorňující působnost jednotlivých druhů meteringu.) 

Dobrá, v předchozím článku jsme porozuměli vztahu mezi clonou, časem, citlivostí iso a dnes jsme se navíc dozvěděli jak používat autofocus, co je metering a jaký metering pro focení krajiny zvolit, abychom docílili správné expozice. Zdálo by se, že budeme-li všechna uvedená pravidla následovat, nemůže vzniknout problém. Bohužel tomu tak není. Senzory i těch nejlepších fotoaparátů totiž mají své limity a nastávají situace, kdy nám TTL metering selhává.

HISTOGRAM

Fotíme-li napříkla nad obzorem zapadající slunce (protisvětlo), může se stát, že TTL metering selže. Je tomu tak proto, jelikož fotoaparát neví, jestli má expozici nastavit dle tmavého popředí, či extrémně světlého pozadí. Výsledkem může být podexponovaná (příliš tmavá) či přeexponovaná (příliš světlá) fotografie. Jak to ale ověřit jednoduše přímo na místě? K tomu nám poslouží histogram.

Histogram je statistika expozice jednotlivých buněk senzoru. Zleva doprava znázorňuje jas od černé až po bílou a délka svislé čáry u každého jasu nám prozrazuje, kolik buněk bylo exponováno tímto jasem. Zjednodušeně řečeno, histogram nám ukazuje kolik máme na fotografii černých, tmavě šedých, světle šedých a bílých míst. Díky němu můžeme nezávisle na kvalitě LCD displeje zkontrolovat správnost expozice snímku a v případě potřeby snímek opakovat.

Jak tedy vypadá správný histogram? Křivka by měla vyplňovat celé pole (viz obrázek nahoře), což znamená, že fotoaparát zachytil všechny stupně šedé od černé (v levé části histogramu) až po bílou (v pravé části histogramu). Má-li histogram většinu svislých čar vlevo, poukazuje to na podexponovanost snímku, zatímco je-li většina svislých čar umístěna vpravo, znamená to, že snímek je přeexponován.

Tak tomu říká teorie. Praxe je ale jiná. Jsou totiž situace, kdy fotíme scénu která má být záměrně tmavší (například noční město), či naopak záměrně světlejší (například zasněžená scéna viz obrázek vlevo). Fotoaparát nerozeznává co fotíme a tak histogram pouze poukazuje na technickou stránku věci. Je už na fotografovi aby uměl histogram správně interpretovat nejen z teoretického hlediska, ale aby byl schopen zohlednit i charakter focené scény a dle toho vyvodil patřičné závěry.

Nemusíte se toho však bát. Abych se přiznal, histogram sice pokaždé kontroluji, ale nikdy si s ním, právě kvůli oné odlišnosti teorie a praxe příliš hlavu nelámu. Většinou se spoléhám na kvalitní displej na zadní straně fotoaparátu a v kameře zabudované “exposure warnings” (expoziční varování).

EXPOZIČNÍ VAROVÁNÍ

Každá scéna má svůj kontrast, neboli dynamický rozsah. Je to rozdíl jasu mezi nejtmavším a nejsvětlejším místem scény. Aby fotoaparát věrně zachytil celou scénu, musel by být dynamický rozsah scény nižší než dynamický rozsah senzoru fotoaparátu.

Kdy tomu tak je a kdy tomu tak není? Budete-li fotit krajinu se šedě zataženou oblohou nad vámi, či ranní mlhou, pravděpodobně se žádné rizikové situace nedočkáte. Budete-li však fotit západ slunce, či v noci rozsvícené město, můžete si být na 99% jistí, že dříve nebo později na nějakou tu prekérní situaci narazíte. V podstatě můžeme říct, že čím kontrastnější scénu fotíme, tím se vystavujeme většímu riziku tzv. přepalů a podpalů. Nebojte, ve fotoaparátu se nic nezapaluje :o) Přepaly a podpaly jsou místa, která kvůli jejich vysokému dynamickému rozsahu (kontrastu) fotoaparát nebyl schopen zachytit a tak jsou tato místa bez kresby a barvy, tzn. pouze bílá (u přepalů), či černá (u podpalů).

To se nám fotografům samozřejmě nelíbí a tak se těchto situací snažíme všemožně vyvarovat. Než však začneme přemýšlet o tom, jak se tomu vyhnout, musíme přijít na to, jak takový přepal na fotografii při focení vůbec identifikovat. Bohužel tady displeje fotoaparátů většinou selhávají, jelikož jejich rozlišení a velikost nejsou dostatečné. Myslíme si, že je všechno v pořádku a až když doma fotografii zkontrolujeme na monitoru, zjistíme, že je problém. To už je ale na nějaké opravy pozdě, jelikož detail a barva jsou nenávratně ztraceny.

Jak takovéto situaci předejít? Jedině kontrolou snímku v průběhu focení. K tomu nám právě může zásadně pomoci expoziční varování. Většina DSLR je vybana touto funkcí (také známou pod názvem “highlights sreen”), která fotografovi na displeji graficky indikuje, je-li některá část snímku přeexponovaná. Tato část snímku bude na displeji po aktivování funkce světelně problikávat, tzn. fotograf zřetelně uvidí jak polohu přepáleného místa, tak i jeho rozsah.

Následná náprava situace spočívá v řadě metod. Asi tou nejjednodužší je využít funkce kompenzace expozice a opravný snímek záměrně podexponovat. Pokud máme přepal v horní části snímku (často ve slunci a obloze), je vhodné použít ND přechodový filtr. Pokud máme přepal ve střední části snímku (například na budovách při focení města), lze situaci lehce zlepšit použitím ND filtru. Pokud je však situace opravdu hodně kontrastní a potřebujeme zachytit její celý dynamický rozsah, nezbývá než vyfotit několik různě exponovaných fotografií, pak je softwarově spojit a vytvořit tzn. HDR fotografii. To už se ale dostáváme do dalších kapitol krajinářské fotografie a tak zatím nebudu předbíhat.

Tím jsme dnes probrali pro krajinářskou fotografii nejdůležitější funkce, kterými naše fotoaparáty disponují. Možná někdo namítne proč jsem nezmínil například expoziční bracketing či vyvážení bílé. Odpověď je jednoduchá: "Protože je při focení krajiny nepoužívám, jelikož fotím vše zásadně do RAWu." Fotit do RAWu se řada začátečníků bojí, vždyť je to přeci ten formát pro profesionály! Pravdou ale je, že na focení do RAWu není nic složitého a neskutečně to fotografovi usnadní život. O focení do RAWu nás proto bude čekat samostatný článeček.

V dalším díle krajinářské fotografie začneme problematiku expozice řešit pomocí filtrů, které jsou právě tím zajímavým a pro focení krajiny “pravým ořechovým”. Takže je na co se těšit.

Pro případné komentáře, otázky, či návrhy můžete navštívit vlákno "Krajinářská fotografie" v Diskuzi Fotorádce, které bylo za tímto účelem zřízené.