Brand

Krajinářská fotografie: VZPOMÍNKA NA ADRENALINOVÉ DOLOMITI

Tři vrcholy Lavareda jsou pro mnoho z nás symbolem Dolomit. V roce 2012 jsem se k těmto skalním útvarům vydal v rámci soukromé fotografické výpravy, v letech 2013 a 2014 pak v rámci fotografických workshopů. Oblast nabízí nejen fantastické výhledy, ale i zajímavé lezení v podobě všudepřítomných ferratových cest. Jak to dopadne, když si banda fotografů usmyslí focení trošku okořenit adreanlinem? To se tentokrát nejen dočtete, ale i zažijete na vlastní kůži prostřednictvím videa, z GOPRO kamery namontované na mé přilbě!

1.jpg

Tre Cime di Lavaredo je impozantní tříčlenná skupina skalních štítů vyrůstají kolmo ze sutinových polí. Nejvyšší je prostřední Cima Grande (2999 m), dále západní Cima Ovest (2973 m) a nejnižší je Cima Piccola (2875 m).

Rok 2012

K Tre Cime di Lavaredo jsem se poprvé vydal v roce 2012 (reportáž je tady). Na úplném začátku mne inspirovaly fotografie některých českých a zahraničních fotografů, ale i mnoha turistů. I když snímky často nedosahovaly technické dokonalosti, zářil z nich fantastický fotografický potenciál této lokality.

Nešlo jen o Tre Cime samotné. Fotogenická je totiž celá oblast, ve které se tento skalní útvar nachází. Hromada zajímavých míst na několika málo kilometrech čtverečních? To je asi sen každého fotografa krajináře. Oblast je navíc propletena několika pěknými ferratovými cestami a tak si na své přijdou nejen fotografové, ale i vyznavači adrenalinu.

Fotografie níže pochází z první výpravy k Tre Cime di Lavaredo v roce 2012:

cadinidimisurina.jpg

 

Rok 2013

Lokalita mě zaujala natolik, že jsem v ní v roce 2013 zorganizoval první workshop (reportáž je tady). Počasí nám sice tenkrát vyšlo parádně, nicméně se jednalo o červenec a sněhu bylo na vrcholcích ještě tolik, že hromadný ferratový výstup nepřipadal v úvahu.

Abych nepublikoval pouze své fotografie, tady je vydařený kousek od Pavla Vojáčka (kterého pak můžete vidět i na videu níže).

pavel1.jpg

 


Rok 2014

V roce 2014 jsem proto zvolil raději srpen, ve kterém byla pravděpodobnost sněhu na ferratových cestách téměř nulová. K mému překvapení, více než polovina účastníků přijela vyzbrojená ferratovými sety, sedáky a přilbami, odhodlaná fotografovat Tre Cime di Lavaredo z těch nejvyšších vrcholů. V tomto směru připadaly v úvahu především štíty Monte Paterno a Torre di Toblin.

Na vrchol Monte Paterna

Ačkoliv jsme směrem k Mt. Paternu vyrazili všichni, nakonec se část účastníků přeci jen rozhodla pro alternativní program - fotografování z kopce nad chatou Locatelli. Tento vrcholek je také velmi vysoko, nabízí exklusivní výhledy a je defakto hned u začátku ferraty na Mt. Paterno, díky čemuž jsme se skupinkou dole měli alespoň občasný vizuální kontakt. 2.jpg

Proč ta změna odhodlání? Ono totiž Mt. Paterno z pohledu od chaty Auronzo vypadá poněkud šířeji, zatímco od chaty Locatelli je to téměř kolmá špice. Ve skutečnosti ferrata není příliš obtížná, ale tento pohled mnoho nezkušených nadšenců odradí.

Pro ty, co se vydali nahoru, byl plán jasný. Odpolední výstup na vrchol, tam 2 hodiny na odpočinek, fotografování, rozjímání a pak noční návrat dolů. Oči některým z nás začaly vyskakovat už při nástupu na ferratu, jelikož ta se hned v samém začátku vine několik desítek metrů dlouhými, úzkými podzemními tunýlky.  Bez čelovky tudy neprojdete a pro ty, co trpí klaustrofobií, to taky zrovna není (viz fotografie výše).

Ačkoliv počasí bylo ideální, na ferratě jsme byli sami. Za tunely nás čekalo první opravdové lezení. Připnutí na ocelová fixní lana jsme se bezpečně dostali až do skalní rozsedliny, za kterou se tyčila téměř kolmá skalní stěna. 6.jpg

Ze spodu vypadala hrůzostrašně, ale po překonání několika desítek metrů jsme se ocitli téměř na vrcholu Mt. Paterna.

Výhled to byl fantastický a rozhodně stál za tu dřinu. Někteří z nás měli s horami minimální zkušenosti a toto byla jejich úplně první ferrata!  Všichni proto byli šťastní a hrdí na to, že to zvládli.

Následoval zasloužený odpočinek, hromada focení a po západu sluníčka jsme se s přicházející tmou pomalu vydali dolů. Protože jsem to chtěl klukům ještě více zpestřit, přemluvil jsem je, abychom se zpátky vydali jinou, kratší cestou. Ta začínala v suťovisku pod skalní stěnou a táhla se směrem k chatě Auronzo. Místy jsme byli v mracích, navíc po tmě a tak se klukům novou cestou moc nechtělo, ale nakonec si ji užili a všichni jsme se z ferraty vraceli maximálně nadšení (viz video níže).

Na fotografii výše vidíte Mt. Paterno a panorama níže už zachycuje výhled přímo z jeho vrcholu.

fromthetopoftheworld.jpg

 



 

Na vrchol Torre di Toblin

Torre di Toblin je téměř kolmý skalní útvar, který se nachází jen několik desítek metrů za již popisovaným vrcholkem nad Locatelli, ze které jsme velmi často fotili. Převýšení není takové jako v případě Mt. Paterna, ale ferrata je vzhledem k téměř kolmému charakteru fyzicky a hlavně psychicky náročnější.7.jpg

Poslední den sme nad chatu Locatelli dorazili poměrně brzo a tak zatímco část účastníků dole probírala to, co se v teoretické části dne dozvěděli, druhá polovina se mezitím vydala na ferratu Torre di Toblin.

Nástup do téměř kolmé stěny nenechal nikoho na pochybách. Tohle bude "sranda" :o) Pro mě to byla sranda dvojnásob, protože jsem se při výstupu snažil kluky natáčet nejen z přilby, ale i z teleskopické tyče.

Záběry to byly zajímavé jen to mělo jeden háček. Když jednou rukou držíte tyč, druhou rukou se držíte skály nebo žebříku, chybí vám třetí ruka, která by karabiny (na kterých doslova visí Váš život) přepínala z jednoho lana na druhé.

3.jpgFerrata byla velmi dobře zajištěná. Ocelové žebříky nám jinak technicky obtížná místa fantasticky usnadňovaly, ale také to nebyl ten klasický žebřík, který znáte, když lezete na komín.

Žebříky byly uchyceny velmi blízko ke skále a tak jsme na nich celou dobu museli stát defakto na špičkách, jelikož moc místa pro nohu tam prostě nebylo.

Na videu to tak nevypadá, ale nejobtížnější byla skalní rozsedlina, která byla široká natolik, že jsme ji museli prolézt "na pavouka". Ruce i nohy máte roztáhnuté, zapřené do stěn a takto se posouváte směrem nahoru.

Vrcholu jsme však, k našemu překvapení, dosáhli velmi rychle. Následovala menší oslava a ještě za světla návrat dolů k ostatním účastníkům, kde na nás čekalo společné fotografování západu slunce.

Na fotografii výše vidíte Torre di Toblin a na fotografii pod ní je jeden z účastníku (Jiří Brablc) na vrcholu Mt. Paterna :o)

Co říct závěrem?

Focení se opravdu vydařilo. A co ty ferraty? Ačkoliv to na videu vypadá jako velmi nebezpečná zábava, obě ferraty mají podle tabulek poměrně nízké hodnocení obtížnosti. Zvládne je kdokoliv, kdo se vyloženě nebojí výšek, má alespoň průměrnou fyzičku a je náležitě vybaven (sedací úvazek + ferratový set + přilba + čelovka). Fotografování Lavareda z vrcholu Monte Paterna je opravdu velkolepým zážitkem. Výhled je fantastický a navíc je umocněn zážitkem, kterým fotograf prochází cestou na vrchol i zpět. Nelituji, že jsem za tímto účelem pořídil GOPRO HERO Black Edition 3+ a později 4 a mohl tak zprostředkovat pocity z adrenalinového focení Dolomit i těm, kteří se do oblasti nikdy nedostanou...

 

A teď už to slíbené video:

Video pouštějte kliknutím na fotografii níže. Doporučuji pouštět pouze se zvukem a vpravo dole přepnout na nejvyšší kvalitu přehrávání (1080px).

5.jpg

 

Václav

Václav Krpelík je fotograf, který se zaměřuje především na fotografování krajiny a to jak té na souši, tak té pod vodou. Jako jeden z mála fotografů na světě, se s těžkou foto-technikou vydává do mořských hlubin výhradně bez přístroje. Mnohaleté zkušenosti s fotografováním hor, pobřeží, mořského světa a dalších žánrů pak předává účastníkům svých workshopů a expedic pořádaných v zahraničí.

Více o něm a o jeho tvorbě naleznete na jeho webu www.vaclavkrpelik.com.

Diskuse

Martin

10.2.2015 06:06

škoda že se bojím výšek, hned bych se tam mrkl :)

zdenda77

10.2.2015 09:02

Video jsem už viděl, jak jsi tu dával minule. Já se výšek nebojím, ale tohle už je pro zkušené a fyzicky zdatné jedince... Je pohyb ve výšce okolo 2,5-3t m.n.m znát na zátěži na organismus? Jsou lidé co to snáší pobyt v této výšce lépe nebo hůře?

Václav

10.2.2015 09:32

Re: výšky

Tak ono to na tom videu vypadá často hůře než ve skutečnosti (efekt rybího oka na GOPRO kameře). Jinak co se pohybu ve 2,5-3 tis týče, někomu se už začíná dýchat trošičku húře... ale jde spíš o lidi, kteří mají problémy s dýcháním všeobecně (zdravotní problémy). Nicméně většina lidí tu výšku nijak nepocítí, nepozná. Problémy pak začínají až s výškou nad 3 tis metrů (což v této oblasti nehrozí).

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Fotografujeme

Všechny články kategorie

Mořské panny na jeden nádech

Abychom se trošku odreagovali od žraloků, delfínů, vraků a tréninků, zaskočili jsme si s Apneamanem v tomto roce několikrát do…

5.12.2018

Václav

Krajinářská fotografie: září - listopad 2018

Podzim byl letos opravdu povedený, v podstatě navázal na horké léto. Bohužel nebyl příliš vlhký, přesto se v galerii objevilo…

3.12.2018

Michal Balada

Krajinářská fotografie: květen - srpen 2018

Horké léto je za námi, takže nastal čas ohlédnout se za snímky, které jste do galerie Fotorádce vložili za poslední čtyři…

5.9.2018

Michal Balada

Za jeleny a novými lokalitami na Highlands a Skye

Do země Williama Wallace jsem se vydal fotografovat už mnohokrát. Poprvé během tříletého pobytu v Londýně, následně s několika…

1.8.2018

Václav

Jak fotit zatmění Měsíce

Již tento pátek, 27.7.2018, proběhne večer velmi zajímavá událost na noční obloze. A to úplné zatmění Měsíce, které bude z ČR…

24.7.2018

Tomáš

Krajinářská fotografie: březen - duben 2018

Je tu tradiční výběr krajinářských snímků, které jste v galerii Fotorádce zveřejnili za poslední dva kalendářní měsíce.

1.5.2018

Michal Balada