Brand

Na konec světa a zpět

Dvacátý čtvrtý článek o dobrodružné cestě jižní Evropou zavede čtenáře na Gibraltar. Mirek byl propuštěn z vězení, do kterého se dostal kvůli držení a importování útočných zbraní na Gibraltar a teď vyráží od soudu zpátky do vězení najít svoje věci, aby se mohl znovu vydat na cestu. Ale bude se mu chtít pokračovat dál? Nebo se vrátí domů a na celou příhodu z Gibraltaru zapomene...? Čtěte v dalším pokračování z cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života Miroslava Prouska. Předchozí článek najdete zde.

Ulice vedle soudní budovy byla plná aut. Přeběhl na druhou stranu k poloprázdné autobusové zastávce. Jízdní řád vypadal jako rozsypaná písmenková polívka, a tak se zeptal na lavičce sedící ženy:

„Nevíte, kdy jede autobus k majáku?“

„Za deset minut bude tady. Taky na něj čekám,“ odpověděla žena přátelsky.

„Díky.“

„Vy nejste odsud, že?“ pokračovala v povídání.

„Nejsem. Jsem z České republiky.“

„To je dálka. A co děláte tady?“

„To je na dlouhé vyprávění. Ale věřte, že už se těším, až odsud odjedu.“

„Gibraltar se vám nelíbí?“ zajímala se žena.

„Líbí, ale vzpomínky na něj budu mít právě opačné. Bohužel.“

„To mě mrzí.“

Sierra de Grazalema Dva Sny Studio Navara.jpg

Sierra de Grazalema, Španělsko

Autobus přijel k zastávce a žena nastoupila.

„Sem vhoďte peníze,“ ukázala na kasičku vedle řidiče.

„Mohl byste mi říct, kde mám vystoupit, abych se dostal k vězení?“ zeptal se Mirek řidiče.

„Sedněte si tady vedle mě a já vám řeknu.“

Naproti přes uličku si sedli nějací turisté. Koukali do mapy a něco hledali. Autobus se rozjel a Mirek se nahnul přes uličku.

„Mohl bych se, prosím, na chvíli podívat do vaší mapy?“ zeptal se páru, který mířil k majáku tak, jako Mirek.

„Klidně si ji vezměte, my už ji nepotřebujeme. Od zastávky, kde vystoupíme, se už nemůžeme ztratit.“

„Opravdu? To jste moc hodní. Děkuju.“ zaradoval se Mirek a složil si mapu do kapsy.

Autobus se kymácel od zastávky k zastávce, až se najednou od volantu ozvalo: „Tady vystupte. Věznice je tímhle směrem.“

„Děkuju.“

Mirek vystoupil a vydal se k vězení. Jeho jediným majetkem v tu chvíli byla mapa a čtyřicet centů. O to absurdněji si připadal, když zazvonil u brány do vězení.

„Ano?“ ozvalo se z repráku.

„Dobrý den, jmenuji se Miroslav Prousek a rád bych si vyzvedl svoje věci.“

„Jdete někoho navštívit?“ zeptal se ochraptělý hlas.

„Ne, jdu si vyzvednout věci. Byl jsem u vás vězněn a dnes mě propustili.“

„Jméno?“

„Miroslav Prousek.“

„Počkejte.“

Asi za minutu se z repráku znovu ozval ochraptělý hlas.

„Teď vám věci vydat nemůžeme. Přijďte ve dvě hodiny odpoledne.“

„A kolik hodin je teď?“

„Je poledne.“ ukončil rozhovor ochraptělý hlas.

Setenil de las Bodegas Dva Sny Studio Navara 2.jpg

Setenil de las Bodegas, Španělsko - 7 dní před zatčením

Mirek si otráveně sednul na obrubník u plotu. Přál si, aby to už všechno skončilo, ale zdálo se, že Gibraltar ho jen tak pustit nechce. Vytáhnul z kapsy mapu a dlouze si ji prohlížel. Najednou jeho oči sklouzly na piktogram policisty v centru města. To musí být policejní stanice, pomyslel si. Tam mě určitě drželi tu první noc. Tam budou vědět, kde je moje auto. Složil mapu a vykročil do města.

Za dvacet minut se ocitl před policejní stanicí. Poznal jen její hlavní bránu, ale to mu stačilo.

„Dobrý den,“ pozdravil policistu v prosklené budce. Ten se na něho mračil hůř než soudce. Ale to asi patří k výkonu povolání na Gibraltaru. Když policistovi vysvětlil, co hledá, zvedl telefon a někomu zavolal. Mluvil španělsky, a tak Mirek netušil, co probírají, ale když skončili, ukázal zamračený policista na dveře a řekl: „Na ulici doleva a pak pořád rovně. Na konci ulice vpravo a tam vám auto vydají.“

„Díky,“ řekl Mirek a odešel.

Brána policejních garáží byla otevřená a nikde nikdo. Jen spousty policejních aut v různých stádiích rozkladu. Nebylo poznat, jestli je to vrakoviště nebo autodílna. Rozhlížel se, ale Fíbí neviděl.

„Hej!“ křikl někdo z rohu parkoviště. „Co tady děláte?!“

„Jdu si pro auto. Na stanici mi řekli, že má být tady. Je to modrá Škoda Fabia.“

Policista přišel blíž a dlouze si Mirka prohlížel. Po chvíli zkoumání utrousil: „Jméno?“

„Miroslav Prousek.“

„Dobře, počkejte tady. Zjistím, co a jak.“

Zahara de la Sierra Dva Sny Studio Navara.jpg

Zahara de la Sierra, Španělsko - 7 dní před zatčením

Mirek stál uprostřed parkoviště a očima prohledával každý metr nepořádku, který se rozprostíral kolem něho. Fíbí nikde. Po chvíli přišel křikloun a řekl: „Auto vám může vydat jen policista, který vás zatýkal. Ten je teď na obědě. Musíte počkat. Přijďte ve dvě hodiny.“

„Já nemám hodinky.“

„Tady čekat nemůžete.“

„Dobře. Tak já si sednu támhle k bráně na obrubník a až budete připravení, zavolejte na mě.“

Policista se netvářil příliš chápavě, ale slovům jistě rozuměl, a tak se rozešli.

Mirek se posadil na obrubník a trpělivě vyčkával. Auta jezdila sem a tam, parkoviště se plnilo policisty, ale ten, na kterého Mirek čekal, nepřicházel. Bál se, že když přijde do vězení pozdě, řeknou mu, že mu věci dají až zítra a to opravdu nechtěl. Už to vypadalo, že se auta nedočká, když tu se u brány objevil křikloun.

„Pojďte za mnou,“ řekl.

Když prošli celé parkoviště, zastavili se u brány, za kterou bylo další parkoviště. A jen co jí prošli, objevila se za zdí Fíbí. Stála tam mezi starými policejními auty a na první pohled se zdálo, že je v pořádku.

„Než odsud odjedu, rád bych si všechno prošel, abych se ujistil, že se nic neztratilo nebo nezničilo.“

„Hmm.“ zabručel policista a podal Mirkovi klíče.

Embalse de Zahara Dva Sny Studio Navara.jpg

Přehrada Zahara, Španělsko - 7 dní před zatčením

Takový nepořádek ve svém autě nikdy neměl. Uvnitř to vypadalo jako na černé skládce. Věci tam ležely tak, jak je policisté vyházeli při prohlídce auta.

„Pěkný nepořádek jste mi tu udělali,“ utrousil Mirek směrem k policistovi.

„Heleďte, já musím pracovat. Vezměte si to auto a jeďte.“

„Musím zkontrolovat, jestli něco nechybí.“

„Tak si to zkontrolujte někde jinde. Já na to nemám čas.“

Mirek se rozhlédnul po autě a pomyslel si: Tohle budu dávat dohromady nejmíň dvě hodiny. A s tímhle otravou za zadkem? Jedu. A kdyby něco, stavím se na stanici.

„Nevíte, jak se dostanu k budově vězení?“ zeptal se policisty, který už se chystal odejít. „Musím si tam vyzvednout věci a moje mapa neříká nic o jednosměrkách.“

Policista se rozhlédl a řekl: „Víte co? Vyjeďte si s tím k bráně a tam počkejte.“

Mirek poslechnul a sednul do Fíbí. Ještě jednou se přes rameno kouknul na nepořádek za sebou a povzdychnul si. Pak zasunul klíček do zapalování a nastartoval. Ani netušil, jak krásný pocit to bude. Jako by znovu nastartoval svůj život. Zařadil jedničku a pomalu dojel k bráně. Kouknul do zpětného zrcátka a uviděl, jak z garáže vyjíždí odtahový vůz. Zastavil vedle Fíbí a z okénka se ozvalo: „Jeďte za námi!“

Odtahový vůz dovedl Mirka až k vězení. Když se řidič otáčel na cestu zpátky, zamával z okýnka a odjel.

Setenil de las Bodegas Dva Sny Studio Navara.jpg

Setenil de las Bodegas, Španělsko - 7 dní před zatčením

„Dobrý den,“ řekl Mirek kameře, zvonku, mikrofonu a tlačítkům, „přišel jsem si pro svoje věci.“

Nikdo se neozval, ale dveře se otevřely.

„Chvíli počkejte,“ řekl dozorce u okýnka.

Mirek se rozhlédl po místnosti. Na první pohled vypadala přátelštěji než všechny ostatní, co ve vězení viděl. Velká okna, židle a lavice, více barev. Ale pohled na těžké kovové dveře a ostnatý drát za okny nenechal nikoho na pochybách, že právě dorazil do vězení.

„Prozek!“ ozvalo se od okýnka.

„Ano, to jsem já,“ otočil se Mirek rychle a z okýnka si bral věci, co mu patřily.“

„Tady to podepište.“

Mirek si rychle přečetl předávací protokol a zkontroloval vše, co si ve vězení uschoval.

„Vše v pořádku?“ zeptal se dozorce.

„Ano. Díky.“

Dozorce zavřel okýnko a bylo po všem. Mirek se vrátil k autu a začal uklízet nepořádek, který v autě měl. Ale protože to dělal hned vedle věznice, vylezl po chvíli dozorce a řekl Mirkovi, že musí odjet. A tak přeparkoval o pár metrů dál, dvě hodiny uklízel, pak kouknul do mapy a vyrazil na hranice.

Gibraltar Dva Sny Studio Navara.jpg

Gibraltar - 1 den před zatčením

Dlouhá fronta aut na hranicích znamenala, že si Mirek na Gibraltaru ještě nějakou tu půlhodinu pobude, ale to bylo nic proti ranním myšlenkám na několik měsíců ve vězení. Celníci mávali na auta, ať jedou a když přišla řada na Mirkovu Fabii, ukázal celník, ať si zastaví na parkovišti vedle.

Mirkovi bylo už všechno jedno. Vystoupil s úsměvem na tváři a otevřel kufr, jak ho požádal celník. Ten si ho chvíli se zájmem prohlížel a řekl: „Můžete jet.“

„Sbohem Gibraltare!“

Když Mirek vyslovil tato slova za volantem svého auta, uháněje do Španělska, netušil, že se na Gibraltar za dva dny vrátí. Jak by řekl Forrest Gump: „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“

Štítky: Španělsko, cestopis

Miroslav

Miroslav Prousek se v roce 2010 ve svých šestadvaceti letech vzdal kariéry a života ve městě. Inspirován knihou Walden, procestoval mnoho zemí po celém světě. Láska k fotografii a filmu ho přiměla k založení Studia Navara, pod jehož hlavičkou natáčí originální svatební filmy, sportovní události, produktová videa a expedice. Více na www.studionavara.cz

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Bali ve stínu sopky

Ostrov Bali jsme navštívili poprvé na jaře roku 2016 a ihned jsme si jej zamilovali. Tehdejší dovolená byla fantastická a…

29.3.2018

Petr Peterka

Zpátky na Gibraltar

Příběh z vězení na Gibraltaru skončil. Přesto se tam měl Mirek znovu vrátit. Pokračování cyklu Sám na cestách aneb fotografie…

2.3.2018

Miroslav

Do podsvětí Mayů

Jeskyňářská linka vede pod námi přes kameny do tmy. Jsme v mayském podsvětí, v mexických cenotách. Potápěčské svítilny osvětlují…

31.1.2018

Petr Peterka

Na konec světa a zpět

24. díl cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života

4.1.2018

Miroslav

Altipláno – fotoexpedice do krajiny na dosah nebe II.

Náhorní plošina altipláno mezi chilskými městy Iquique a Arica patří k těm úplně minimálně navštěvovaným částem tohoto už tak…

27.12.2017

Jan Miklín

Altipláno – fotoexpedice do krajiny na dosah nebe I.

Jihoamerické altipláno, to je náhorní plošina s průměrnou výškou 4 000 m n. m. Krajina, která působí jako z jiné planety, drsná,…

18.12.2017

Jan Miklín