Nejhezčí indické památky: po stopách dynastie Mughalů

Z doby přelomu 16. a 17. století se v severní Indii dochovalo velké množství staveb, které patří k největším turistickým lákadlům této země vůbec. Obrovské pevnosti v Dillí a Ágře, kamenné město Fatéhpur Síkrí nebo mauzolea a hrobky v Ágře včetně té nejznámější, Tádž Mahalu, mají společného jmenovatele: dynastii Mughalů. Na všechna tato místa se v našem fotočlánku podíváme.

Mughalové

Slovo Mughal (někdy se můžete setkat i s tvarem Mogor či Mogul) je perská označení pro Mongola. Naznačuje tak původ této dynastie, která sice odvozovala svůj původ od Čingischána, ale v průběhu času se smísila s tureckými vlivy, zejména co se týče náboženství – islámu – a jazyka. V době zlaté éry se již dokonce sami považovali za Turky.

Prvním mughalským vojevůdcem, který se rozhodl podniknout výboje na východ, do Hindustánu, byl na přelomu 14. a 15. století Tamerlán, jehož válečné akce byly motivovány znovuobnovením Čingischánovy říše. Prvním velkým panovníkem dynastie byl až Abúl Fath Džaláluddín Muhammad Akbar. Doba jeho vládnutí bývá označována za zlatý věk mughalského impéria.

Pevnost v Agře

Sídlo říše bylo v Ágře, v obrovské pevnosti na břehu řeky. Celý areál je obehnán více jak 2 km dlouhou zdí, vysokou 20 m a doplněnou 10 m hlubokým příkopem. Při pohledu shora má tvar půlměsíce a hradby prolamuje několik vstupních bran. Uvnitř je množství budov (v Akbarově době jich zde stálo prý okolo pěti set) doplněných zahradami. Nechybí pavilony pro oficiální audience, nebo harém, do kterého patřilo asi 5 tisíc žen, rozdělených do několika skupin.

O takové množství lidí se samozřejmě staralo množství služebníků, takže nechybí „technické zázemí“. Ovšem i tyto stavby jsou postaveny v nádherném, bohatě zdobeném stylu, nazvaném po jeho zakladatelích jako mughalský. Ten se vyznačuje kombinací islámských a indických prvků, takže zde můžeme objevit mj. zvířecí ornamenty, což islám zakazuje. Typickým materiálem této doby byl červený pískovec, zdobený různými reliéfními ornamenty.

Dnes se do této pevnosti můžete podívat, dostupný ale není celý areál, jen část. I tak se mezi jednotlivými pavilony, mešitami a zahradami dá bloudit dlouhé hodiny, zpestřením jsou výhledy na slavnější Taj Mahal přes řeku Yamunu.

Fatéhpur Síkrí

Akbar se však rozhodl vybudovat zbrusu nové sídelní město. Postaveno bylo na místě malé vesničky, Síkrí, ve které žil poustevník, který mu předpověděl narození syna. 20 kilometrů jižně od Agry tak na plošinách, nezávisle na terénu a prakticky na zelené louce, vzniklo v letech 1569 až 1572 Fatéhpur Síkrí, „Město vítězství“. Název se ukázal být ironií, protože místo nebylo dobře zvoleno a hlavně kvůli nedostatku vody muselo být město po 14ti letech opuštěno.

Areál, jehož součástí je i mešita s obrovskou bránou Buland Darwaza, se zachoval dodnes; je z něj však město duchů a jediný život zde představují tisíce turistů, procházející se mezi opuštěnými budovami. Z Ágry se sem dá dojet za zhruba hodinku taxíkem nebo autobusem, areál je opět obrovský a milovníci historie zde mohou strávit klidně celý den. V okolí je i několik starších, volně přístupných staveb.

Akbarovo mauzoleum v Sikandře

Poslední ze staveb, která je spojena s Akbarem, je jeho mauzoleum, stojící v městě Sikandra, dnes na předměstí Ágry. Hrobku si sám navrhl a postavena byla mezi lety 1605 až 1613. Rozloha celého areálu je 48 ha a kromě vlastní budovy, mohutných bran a opevnění zde jsou zahrady s pasoucí se zvěří. Hotový posmrtný ráj… Určitá odlehlost od centra města a s ní spojená menší návštěvnost se projevuje na stavu areálu, rozhodně není tak opečovávaný jako Taj Mahal nebo pevnost.

Taj Mahal

Během vlády Šahdžahána, Akbarova vnuka, nastal největší architektonický rozkvět, avšak říše se pomalu začínala drolit. S jeho jménem je spojena především nejslavnější indická památka – Taj Mahal. Ve zdech „Koruny paláců“, jak zní překlad jejího názvu, je skryt příběh nehynoucí lásky. Se stavbou započal Šahdžahán rok po té, co Mumtáz Mahal – jeho milovaná manželka – při porodu 14tého dítěte zemřela. Pod vedením dosud neznámého architekta během dvaadvaceti let vyrostl komplex staveb, na jehož stavbě se vystřídalo 20 tisíc dělníků a materiál byl přivážen ze všech částí Indie.

Centrální budovou je samotná hrobka, postavená na půdorysu osmiúhelníku. Jako hlavní materiál byl použit poloprůsvitný mramor, zdobený inkrustací – tedy vkládáním polodrahokamů (jaspisu, lazuritu nebo nefritu) do předem vybroušených prohlubní v podkladovém kameni. Přesně uprostřed dómu, také bohatě zdobeného, leží kenotaf Mumtáz Mahal, natočený směrem k Mecce. V dostatečné vzdálenosti, tak aby při případném pádu nepoškodily hrobku, stojí čtyři minarety.

Celá budova je obklopena zahradou, protkanou sítí vodních kanálů, chodníčků a stromořadí, inspirovanou muslimskou představou ráje. Ze tří stran – mimo nábřeží řeky Yamuna – je celý areál obehnán zdmi, vybudovanými z červeného pískovce. Za nimi stojí několik budov – hrobka oblíbeného sluhy či ostatních manželek. Na jižní straně je hlavní vstupní brána k Tádž Mahalu, Darwaza-i-Rauza, Velká brána, postavená jak z mramoru, tak z pískovce. Na západ od hrobky byla vybudována mešita, východně – zcela symetricky – další budova, jejíž účel je nejasný.

Dnes je Tádž Mahal nejnavštěvovanější indickou památkou, do které každoročně zavítá několik milionů turistů. Tomu odpovídá i relativně vysoké vstupné a fronty návštěvníků, i když po ránu (areál je otevřen od svítání do soumraku) zde lidí není až tolik. Nepříjemností jsou přísné bezpečnostní opatření, kdy s sebou si můžete vzít jen fotoaparát, ale už ne stativ, brašnu, náhradní baterku či cokoli dalšího. Tádž Mahal je ale opravdu nádherný a s fotoaparátem se zde dají strávit dlouhé hodiny a fotografovat stavbu ze všech úhlů, pohledů a kompozic.

Itimáduddaula

Na opačné straně řeky stojí menší hrobka, o které se říká, že byla jakousi předlohou pro Tádž Mahal – Itimáduddaula, dnes familiárně nazývanou „baby Taj“. Zde byl poprvé ve větší míře použit bílý mramor namísto červeného pískovce a zvláště pamětihodné jsou jemné mramorové mříže, doplňující ornamentální výzdobu.

Červená pevnost a mešita v Dillí

Po smrti Mumtázmahal se Šahdžahán rozhodl přenést centrum říše do Dillí – dnešního hlavního města Indie. Tam nechal mezi roky 1638-48 postavit Červenou pevnost (Lal Qila). Ta je svou architekturou podobná pevnosti v Ágře: rozlehlý areál, obehnaný vysokými zdmi se zdobnými branami, uvnitř množství pavilonům budov, promenád a zahrad. Pevnost byla centrem města, nazvaného po svém zakladateli Šahdžahánábád, dnešního starého Dillí.

Nedaleko pevnosti stojí Páteční mešita (Jama Masjid), dnes druhá největší v Indii s kapacitou údajně 85 tis. lidí. Před pevností stojí vždy obrovské fronty lidí, avšak zahraniční turisté mají nejen speciální (= vyšší) cenu než místní, ale také extra frontu u vstupu, která není tak dlouhá.

Ideální dobou pro návštěvu těchto měst je jarní a podzimní období, v létě panuje monzun – často zatažená obloha, srážky či opar.