Pestrý Ekvádor – od moře do hor

Rovníkový Ekvádor je pro fotografa mimořádně atraktivní zemí. Na docela malé ploše totiž najdeme tropický deštný les, zasněžené sopky, divoké pobřeží, koloniální města i tradiční indiánské trhy.

Hlavní město Quito leží na hranici 3 000 m n. m., a obklopují jej ještě vyšší hory. V historickém centru lákají k návštěvě bohatě zdobené kostely, na kraji města leží areál několika muzeí a dalších zajímavostí přímo na rovníku. Teda přímo na rovníku ne – při projektování se Ekvádorci trochu sekli, a všechno postavili asi o 200 metrů vedle…

Sopečnou krajinou

Kuželové sopky jsou charakteristickým rysem ekvádorské krajiny. Nejvyšším vrcholem Ekvádoru je s nadmořskou výškou 6 310 metrů sopka Chimborazo. Kolem majestátní věčně zasněžené hory se rozkládá národní park, plný lam vikuní, močálovitých bofedales, a krásných výhledů. Pokud tedy neprší, což je blízko rovníku na pořadu takřka každého dne.

Laguna Cuicocha leží na úpatí vulkánu Cotacachi (4 944 m n. m.), v nadmořské výšce okolo 3 200 m n. m., nedaleko oblíbeného turistického východiska Otavala. Jezero vyplňuje kráter, který vznikl při mohutné (a poslední) erupci sopky před asi třemi tisíci let. Jezero je hluboké okolo 150 metrů, stěny kráteru jej převyšují o 300 metrů. Po hraně kráteru je možno (skoro) celé jezero obejít, přičemž se otevírají nádherné výhledy na jezero a jeho dva ostrovy. Cestička je místy docela prudká, a vede střídavě nahoru a dolů. Cesta trvá asi tři až čtyři hodiny, jednodušší je jít po směru hodinových ručiček.

Také laguny Mojanda jsou vulkanického původu, leží v obřím kráteru stejnojmenného stratovulkánu (respektive komplexu dvou sopek). Proti Cucicocha jsou starší, poslední erupce zde proběhla před 200 000 let. V mlžném parámu dnes leží tři jezera: Caricocha (s necelými 300 ha rozlohy největší), Yanacocha, a Huarmicocha. Laguny samotné leží ve výšce okolo 3 700 m n. m., okolo se zvedají vrcholky sopek Mojanda (4 263 m n. m.) a Fuya Fuya, z nichž (pokud vyjde počasí a hory nejsou zahaleny v mlze a mracích) jsou krásné výhledy na soustavu jezer.

Tradiční trhy

Z patnácti milionů obyvatel Ekvádor koluje asi třem čtvrtinám v žilách indiánská krev. A na některých vyhlášených místech, třeba Otavalu nebo městečku Saquisilí, to je ještě více. A pravým každotýdenním indiánským svátkem jsou trhy.

Otavalo, které leží na severu Ekvádoru, je vyhlášeným turistickým cílem. Nejvíce lidí se sem však stahuje na sobotní trhy, které zaplní hlavní náměstí, přilehlé uličky i mnohá další prostranství. Zatímco z otavalského trhu se už ve velkém stala turistická atrakce, trhy v Saquisilí (pětitisícovém městečku jižně od Quita, nedaleko Cotopaxi) stále slouží převážně místním.

Každý čtvrtek se počet obyvatel města snad zněkolikanásobí a všechny ulice a náměstí zaplaví tisíce lidí, kteří tady nabízejí a kupují všechno možné, od sporáků přes oblečení po jídlo a zvířata. Právě zvířecí trh je pro turistu asi nejzajímavější. Koná se na prostoru kousek od města, kde se od časného rána prodávají krávy, prasata, lamy, ovce. Podívaná je to zajímavá, jen s focením je to horší: místní jsou na fotoaparát docela alergičtí…

Puerto López je jedno z mnoha přístavních městeček na ekvádorském pacifickém pobřeží. Každé ráno na zdejší pláži pod modrošedou oblohou šumí moře, jak se jedna vlna Tichého oceánu za druhou valí na písčitou pláž. Přestože šestá hodina ranní ještě zdaleka neodbila, je zde plno. Zatímco děti pobíhají za svými hrami, dospělí vyhlížejí na moře, odkud se blíží malé rybářské čluny. Jaký úlovek dnes asi dovezou? Na obloze mezitím krouží kondoři, fregatky i další druhy, čekající na totéž: čerstvé ryby. Konečně k břehu přiráží první loď, muži ještě chvíli bojují s vlnami, které s ní pohazují, a pak již se k člunu nahrne spousta zvědavců, lačnících vybrat to nejlepší z úlovku.

Velryby, terejové a fregatky

Pro většinu turistů je však Puerto López východiskem oblíbených výletů na ostrov Isla de la Plata, právem nazývaný „Druhé Galapágy“ nebo „Galapágy pro chudé“. Každé dopoledne vyráží z přístavu několik člunů na necelou hodinu dlouhou plavbu na čtyřicet kilometrů vzdálený ostrov. Ten je součástí národního parku Machalilla, který zabírá (kromě samotného ostrova se rozprostírá i na pobřeží) celkem 751 km2.

Jméno dostal podle stříbrného pokladu, který tu – prý – zanechal Francis Drake. Dnes zde návštěvníci hledají poklad živý: desítky druhů ptáků, mořské želvy, nebo jedny z mála ekvádorských korálových útesů. Národní park byl vyhlášen v roce 1979 a na ostrov od té doby jezdí jen vědci nebo turisté, takže ptáci se vůbec nebojí a pozorovat je můžete na vzdálenost pár metrů. Hlavní atrakcí jsou terejové modronozí. Pokud na ostrov zavítáte v červnu, můžete pozorovat jejich svatební tance a tereje sedící na vejcích, později pak čerstvě vylíhlá mláďata.

Dalším velkým lákadlem jsou fregatky obecné, černí ptáci s rozpětím křídel až dva metry. Zajímaví jsou zejména samci v období páření, kdy nafukují pod svým zobákem jasně červený vak. Na nebi mohou kroužit také albatrosi galapážští a z lodi určitě zahlédnete pelikány chilské. Mezi červnem a září je takřka stoprocentní šance na pozorování velryb, které tudy proplouvají: údajně jich je na desítku druhů včetně vorvaňů. Vzácnější jsou delfíni pobřežní nebo lachtani hřívnatí.

Vířící kolibříci

Mlžné západní svahy And nedaleko Quita jsou jedním z ptačích rájů světa. Na jednom místě tu žije na stovky druhů včetně desítek druhů kolibříků, tukanů nebo papoušků, a birdwatching tu chytne opravdu každého… Velká část lesů je chráněna jako soukromé rezervace, nabízející ubytování a snadné pozorování (a focení) zdejšího ptactva, mnohdy se jedná o stovky druhů na jednom místě.

Ze stanice vede několik značených stezek různé náročnosti do hloubi deštného lesa, nicméně pro netrénovaného birdwatchera je nejzajímavější přímo stanice. Na pítka s cukrovou vodou se slétají stovky kolibříků (kteří se vůbec nebojí), stejně tak se ze vzdálenosti pár metrů dají pozorovat tukani nebo třeba pestrobarevné momoty.

Mlžné království

Reserva ecológica El Ángel je jednou z nejlepších ukázek ekosystému párama – vlhkého, studeného, na život mimořádně bohatého území. Králem necelých 160 čtverečních kilometrů rezervace jsou rostliny frailejones (Espeletia pycnophylla). Rezervace byla vyhlášena v roce 1986 a leží v nadmořských výškách od 3400 do 4200 metrů. I když leží jen necelou stovku kilometrů od rovníku (a docela blízko kolumbijských hranic), většinu roku tu je zima (průměrná teplota se pohybuje mezi 5 až 6 °C) a prší: srážky dosahují v průměru 2 – 3 tisíc mm. Z velké rozlohy je několika stezkami dostupná jen malá část.

Celou dobu člověk jde mezi tisíci (možná miliony) frailejonů (španělské jméno je odvozeno od mnicha, kterého má silueta rostliny připomínat), česky klejovek z čeledi hvězdnicovitých. Tento keř je tvořen kmenem chráněným odumřelými listy, nahoře je vrcholová růžice s až 50 cm dlouhými chlupatými listy. Rostlina prý může dorůstat výšky až pěti metrů, my viděli exempláře maximálně třímetrové. Kromě frailejonů zde najdeme třeba růžice a štíhlé vysoké květenství puyas a zhruba 250 dalších druhů, z nichž asi 60 % je endemických.