Recenze: Pentax 18-50 4-5,6 DC WR RE versus 18-55 3,5-5,6 AL

Copak nám ten Pentax zase uvařil? Pod křídly Ricohu pentaxí inženýři začínají inovovat, což je samozřejmě dobře. V tomto článku se podíváme na nástupce letitého Pentaxího setového objektivu 18-55 3,5-5,6 AL, kterým je Pentax 18-50 4-5,6  DC WR RE. Jakpak si nový základní zoom povede v mém testu?

Testy probíhaly na těle K-S2, jehož recenzi jsme vám nabídli před několika měsíci. Vydání tohoto článku bohužel zdržely technické problémy na straně serveru.

Nejdříve si představíme šampiona :). Legendární Pentaxí základní zoom asi nemusím dlouze představovat. Podle testů se jedná o jeden z nejostřejších základních objektivů. Materiálově jde o lepší průměr, při jeho návrhu inženýři mysleli hlavou, takže se přední člen při ostření neotáčí, což umožňuje používání přechodových a polarizačních filtrů. Při zoomování se vysouvá; nejkratší je na 35 mm, na 18 i 55 mm je delší. Nemá vlastní AF motor, spoléhá na motor v těle, a tudíž je celkem hlučný a ostří na dnešní poměry relativně pomalu (ale měl jsem v rukách i pomalejší objektivy). Bajonet je plastový, závit na filtry má průměr 52 mm, dokoupit lze sluneční clona. Ostřicí kroužek jde hladce, zoomovací také. Objektiv se dočkal utěsněné verze WR, která je opticky stejná, a druhé generace označené římskou dvojkou, která o něco zlepšila ostrost. Objektiv trpí na barevnou vadu na všech clonách. Clona má 6 lamel.
Délka od krytky ke krytce je 90 mm, průměr v nejširším místě (zoom kroužek) je 66 mm. Hmotnost je rovných 200 g.

Vyzyvatel 18-50 4-5,6 prošel několika inovacemi. Nejdůležitější je přítomnost ostřicího motorku (zkratka DC). Sbohem hlučné ostření, nový motorek je tichý a samozřejmě i rychlý. Konstrukce je skládací. Bajonet je opět plastový a má o dva kontakty navíc – napájení motorku.  Přední člen se při ostření neotáčí, při zoomování se objektiv vysouvá, nejkratší je opět na 35 mm. Zpracování je celkem slušné, přední člen vykazuje mírnou vůli. Zoomování jde hladce, ostření rovněž. Clona má 7 lamel. Závit na filtry má 58 mm. Provedení je odolné (WR), o čemž svědčí i červené těsnění kolem bajonetu.
Proti starému seťáku má horší světelnost na širším konci a menší nejdelší ohniskovou vzdálenost.
Délka ve složeném stavu je 66 mm, průměr 69 mm. Zazoomovaný na 35 mm pak měří 92 mm. Objektiv zhubnul na 157 g. Pro srovnání – pevný drobeček 35/2,4 váží 120 g.

Tolik stručné představení obou objektivů, pojďme se detailně podívat na nováčka. Začnu mým tradičním srovnáním velikostí.

Na prvním obrázku můžete porovnat velikosti různých objektivů proti 18-50. Zleva: pevný Pentax 35/2,4, legendární Pentacon 50/1,8 Auto, 18-50 4-5.6, 18-55 3.5-5.6, Sigma 17-70 2,8-4 Contemporary. Jak vidíte, pentaxí novinka je ve vysunutém stavu celkem dlouhá.

Ve složeném stavu je objektiv příjemně malý

Vysunutý už o dost vyrostl

A ještě průměr obou objektivů.

První vlastností, která mě zaujala a nesedla mi, bylo prohození ostřícího a zoomového kroužku. Asi chápu, proč k tomuto kroku vývojáři přistoupili, ale nadšený z toho nejsem. Pořád jsem si ty dva kroužky pletl, což mě občas přivádělo k šílenství. Jsem „stará konzerva“ a zoomovací kroužek očekávám jako první blíž k tělu. Ostřicí kroužek má koneckonců svoje místo na konci objektivu už od dob historických skel. Takže za tohle prohození body dolů.

Jak jsem už zmínil, konstrukce je skládací. Objektiv je ve složeném stavu příjemně malý. Když chcete začít fotografovat, je nutné najít tlačítko pojistky umístěné v poloze „9 hodin“ na zoomovém kroužku, toto tlačítko stisknout a zazoomovat na 18 mm. Tento postup chce jistý grif. Mechanismus je docela náladový, někdy se mi povedlo objektiv vysunout bez problémů a jindy jsem měl pocit, že něco utrhnu, protože ta potvůrka se jakoby zasekla a nechtěla povolit. Je nutné naučit se stisknout tlačítko pojistky správným způsobem, ideální asi je použít k tomu hranu nehtu; bříško prstu je měkké a nemusí se vám podařit stisknout pojistku úplně. Víc by se mi líbilo, kdyby i plně stisknutá pojistka kousek vyčnívala. Rozložení objektivu jinak nevyžaduje žádnou sílu, mechanismus při správném použití běhá hladce. Při skládání jsem narazil na podobné problémy – pokud není pojistka dobře stisknutá, v půlce skládání se mechanismus zadrhne. Na vině je možná nějaká interní vůle.
Některé konkurenční objektivy místo mechanické pojistky spoléhají na zvýšený odpor mechanismu, což se mi zdá jako lepší řešení.

Ostřicí kroužek má hladký chod a umožňuje „quick shift“ – ruční přeostření při zapnutém autofokusu. Je to logické, vývojáři asi počítali s tím, že si uživatelé budou plést ostření a zoom. I když nebudete mít fotoaparát přepnutý na MF, nebudete při ručním ostření bojovat s motorkem, což je příjemné.
Chod ostřicího kroužku je „nekonečný“, začátek a konec rozsahu ostření nejsou pevně dané. To může působit problémy například při ručním ostření „na nekonečno“ v noci. Vazba je elektronická, při vypnutém fotoaparátu nepřeostříte.
Ruční ostření má rozumně zvolený převod, který je spíš pomalý a umožní vám precizně zaostřit. Při ostření budete cítit jednotlivé polohy motorku a uslyšíte jemné vrčení, což ale není na škodu. Odstupňování „poloh“ je jemné.

Jak už jsem předeslal, autofokus je svižný a tichý. Přeostřování je dílem zlomku sekund, motorek se nefláká. Proti starému seťáku je to krok správným směrem. Dražší objektivy typu Sigma 17-70 Contemporary jsou sice rychlejší, ale cenově jsou jinde.
Přesnost autofokusu je slušná, „focus hunting“ jsem v praxi zaznamenal pouze u náročných scén obsahujcích hodně kontrastních hran v místě ostření. Na front/back focus jsem nenarazil.