Reportáž z expedice: "ZA DUGONGEM DO RUDÉHO MOŘE" – část druhá

Zajímá Vás, jak jsme se ve druhé polovině naší foto-expedice potápěli se stádem 26 delfínů nebo jak jsem fotil korálové útesy ve dvoumetrových vlnách?

Chcete se dozvědět více o fotografování při potápění na nádech a něco málo i o komerci, která jižní část Rudého moře ovládla?  To vše a i něco navíc na Vás čeká v tomto článku dokumentujícím další z mých foto-expedic.

DOLPHIN HOUSE

Po nafocení želv a dugonga jsme si řekli, že bychom mohli zkusit naše „podmořské zvířecí safary“ doplnit ještě o delfíny. Několik desítek kilometrů na jih od Port Ghalibu se na otevřeném moři nachází obrovský útes ve tvaru podkovy, končící cca metr pod vodou. Svým tvarem a velikostí poskytuje velmi dobrou ochranu proti proudům a vlnám.

Možná hlavně proto si tento útvar oblíbilo stádo cca třiceni delfínů. Místní ho pojmenovali Dolphin House a pravidelně k němu vozí přístrojové potápěče a šnorchlisty.

Delfíni tam však nejsou pokaždé. Dive guide nám na lodi vysvětlil, že někdy tam jsou třeba dva týdny v kuse, ale jindy jsou třeba týden nebo i dva pryč, takže dopředu nemůžou nic zaručit.

Navíc, aby tam měli delfíni svůj klid, je do vnitřní části „podkovy“ označené červenými bójemi zákaz vstupu. I když tam tedy budou, lze je vidět, pouze když vyplují ven. Na Dolphin House jsme se vydali opět se šnorchlovací výpravou lodí, jelikož potápěčskou základnu, která by tam jezdila jsme nesehnali.

Cestou jsme se zastavili ještě u jiného korálového útesu, kde jsme narazili na stádečko šesti delfínů.

Po chvíli rozhodování se šlo do vody. K delfínům jsem se dostal až na necelé dva metry a dokonce se mi podařilo udělat i několik záběrů, než nás personál lodi vytáhl zpět na palubu, jelikož jsme podle jejich harmonogramu museli pokračovat na Dolphin House.

U Dolphin House mě nadšení ale přešlo, když nastal konflikt mezi mnou a jedním z našich guidů ohledně mého vybavení. Chtěl po mě, abych si nasadil nafukovací plavací vestu a odložil zátěžový opasek. To by mi absolutně znemožnilo potápění a možnost fotit delfíny tak jak potřebuju, tedy trošku ze spodu nebo alespoň ze stejné úrovně.

Fotografie z hladiny směrem dolů do tmy jsou totiž v UW fotografii velmi nepopulární a nezajímavé.

Jiný guide mi předtím na lodi vysvětlil, že na tomto území se musí dodržovat řada bezpečnostních nařízení. Jedním z nich je nutnost použití plavací vesty. Nějak jsem tomu moc nevěřil, ale když mi dotyčný slíbil, že mi dá vestu, která bude vyfouknutá a nechá mi záťěžák, tak jsem souhlasil.

Guide, se kterým jsem se na tom domluvil, byl ale už ve vodě a ten na lodi nevěděl nic o naší dohodě. Po několika argumentech jsem to vzdal a do vody šel v přes neopren natáhnuté trapné vestičce a bez zátěžáku. První věc, kterou jsem pak po seskočení ze zodiaku do vody udělal, bylo vyfouknutí vesty.

Sice ani tak bych se nedokázal v 5mm neoprenu udržet jen několik metrů pod hladinou (neopren by mě nekompromisně vytáhl nahoru), ale aspoň jsem tak byl schopen plavat rychleji a případně pod vodu na chvilku zajet.

Náladu mi spravilo obrovské stádo delfínů, které se nějakým zázrakem rozhodlo vyplout ven, zrovna když jsme k červeným bójím doplavali. Fantazie! Delfíni nám naštěstí neutekli na otevřené moře, ale různě proplavávali celou oblast chráněnou útesem.

A zase se opakovala situace, kterou už jsem zažil při potápění s dugongem. Šnorchlisti byli pomalí a delfínům nestíhali. Navíc plavali přímo za něma, což byla zásadní chyba. Takhle viděli jen ocasní ploutve, které jim kdesi v dáli mizely z dohledu.

Já byl nejen rychlejší, ale především jsem namísto beznadějného pronásledování delfínů zkoušel raději zjistit směr, kterým se stádečko stočí a odhadnout bod ve kterém delfíni budou za určitou dobu.

To šlo poznat podle předních kusů, které stádo vedly. Kam se totiž stočili první delfíni, tam se pak postupně stáčelo celé stádo.

Když jsem třeba viděl, že delfíni vepředu pomalu zatáčí doleva, stočil jsem prudce doleva cca 50 metrů před delfíny. Zatímco stádečko v klidu plavalo po oblouku, já to vzal zkratkou a setkali jsme se v odhadnutém bodě. Vycházelo to překvapivě dobře a tak jsem se k delfínům několikrát dostal na vzdálenost menší než jeden metr.

Když jsem se s delfíny takhle setkal, plaval jsem chvíli s nimi, což mi umožnilo udělat několik dalších zajímavých záběrů. Jednou takhle plavu a v záběru mám po pravé straně asi deset delfínů, které fotím a se kterými se na chvíli snažím udržet tempo. V tom mě někdo dloubl z leva do ruky. Myslel jsem, že mě doplaval Zdeněk.

Tak se otočím doleva a koukám, že to mě šťouchl zvědavý delfín. Jakoby chtěl říct „Hej, já jsem tady taky! Mě taky vyfoť!“. Uvědomil jsem si, že jsem v tu chvíli uprostřed stáda… delfíni byli vpravo, pode mnou i vlevo (na fotografii výše jich můžete napočítat 21).

Stát se takhle součástí stáda delfínů se mi na této lokalitě podařilo třikrát. Delfíni byli často tak blízko, že se mi ani nevešli do záběru a z fotek tak nic nebylo. Několik záběrů se mi ale opravdu povedlo a tak jsem byl maximálně spokojený.

Po focení mě ve vodě doplaval guide, se kterým jsem měl předtím na lodi konflikt ohledně zátěžáku a s radostí rozzářenýma očima na mě volal „I SAW YOU, I SAW YOU! YOU WERE SWIMMING WITH DOLPHINS!!! AMAZING!“ …a bylo po konfliktu.

Focení delfínů takhle z blízka bylo třešničkou na dortu naší výpravy. Kromě delfínů musím zmínit, že jelikož je tohle místo na otevřeném moři a zároveň je chráněné obrovským reefem proti vlnám a proudům, byla zde pod vodou fantastická viditelnost.

Odhadoval jsem to na nějakých 30-50 metrů. Celá oblast je krásně čistá, plná korálových útesů a skalních útvarů rostoucích z krásně čistého bílého písku. Místo jak stvořené pro podmořskou fotografii (viz fotografie vpravo).

SHURA

Shura je zátoka asi hodinu jízdy lodí jižně z přístavu Port Ghalib. Vydal jsem se na ni s Coraya Divers. V ten den nám ale počasí moc nepřálo. Neskutečně silný vítr a obrovské vlny znepříjemňovaly potápění.

Na tomhle výjezdu jsem neměl buddyho a tak jsem se rozhodl neriskovat v hloubkách a fotit jen útesy v mělké vodě (viz fotografie vlevo).

Focení to bylo velmi „challenging“, protože jsem kvůli vlnám lítal s fotoaparátem dva metry nahoru, dva metry dolů, doleva a doprava.

Udržet se před foceným korálovým útesem na jednom místě bylo téměř nemožné.

Nastavil jsem proto na fotoaparátu čas 1/200 sekundy, abych focený objekt „zmrazil“ a fotografie pořizoval vždy při jakémsi průletu kolem korálu.

Byl to spíš pokus, než seriózní focení podmořské krajiny, ale jelikož vlny se mnou házely nahoru, dolů, doleva a doprava v poměrně pravidelných intervalech a já dokázal odhadnout kdy zmáčknout spoušť, výsledky byly překvapivě kvalitní.

NA DUGONGA S RYBÍM OKEM

Rád bych také podotknul, že fotografie jsou foceny rybím okem na 10mm. Takhle krátké ohnisko mi umožnilo minimalizovat množství vody mezi objektivem a foceným objektem na několik desítek centimetrů.

Díky tomu jsou fotografie neuvěřielně čisté a ostré, i když byly často foceny za ne zrovna nejlepší viditelnosti. Ultra-širokoúhlý objektiv také fotografiím nabídne větší prostorové zvýraznění, což považuji v podmořské fotografii za velmi populární.

Jelikož objektiv focené objekty jakoby oddaluje, musel jsem často fotit ze vzdálenosti jen několika centimetrů. Fotky dugonga byly pořízeny z 20-50cm a fotky želv často i z 10 cm. Na delfíny, kteří jsou velmi rychlí, jsem pak raději přezoomoval na 17mm.

Pokud byste se rádi dozvěděli více o fototechnice, kterou pod vodou používám, nebo si přečetli několik praktických rad pro focení pod vodou, doporučuji se podívat na některý z mých starších článků.

KOMERCE A NEZNALOST

Co mě velmi negativně překvapilo, byla míra komerce a nesmyslných zákazů, se kterými jsme se během naší výpravy setkali. Jako freediver – volný potápěč jsem zvyklý se potápět bez jakýchkoliv omezení.

Jediným limitem freedivera je hloubka, do které se dokáže potopit a čas po který v té hloubce dokáže zůstat.

V to věřím a s tím freediving nějakých 8 let dělám (dříve jako instruktor freedivingu, teď už jen jako freediver-fotograf v rámci občasných výprav).

Na jih ale na rozdíl od severu moc freediverů nejezdí a tak tam na ně nejsou zvyklí. Je to pochopitelné.

Na severu u městečka Dahab mají lokalitu zvanou Blue Hole, kde jsou ideální podmínky pro trénink a překonávání hloubkových rekordů, zatímco dole na jihu jsou proudy, vlny a na některé ostřílené borce i moc mělko.

Když jsem tedy předem napsal do několika potápěčských základen, že bych se s nimi rád potápěl, polovina mi odpověděla, že freediving je z bezpečnostních důvodů z jejich lodí zakázán. Nabídli mi, že prý s nimi mohu šnorchlovat, ale musím u toho nosit plaveckou nafukovací vestu a být pod dozorem šnorchlovacího guida. To mě samozřejmě pěkně vytočilo a tak jsem je poslal do patřičných míst.

Freediving z lodi se mi podařil domluvit s potápěčskou základnou Coraya Divers. Jejich vedení s freedivingem nemělo žádný problém. Na lodi jsem pak ale zjistil, že domorodá posádka lodi o dohodě mezi mnou a vedením nevěděla. Respektive většina z nich o freedivingu nevěděla téměř nic.

Guidové (především ti  ze šnorchlovacích výjezdů) se mi snažili vysvětlil, jak je šnorchlování bez doprovodu guida nebezpečné, což mě docela pobavilo, když jsem si uvědomil, že se za chvíli chystám na nádech a s těžkou fototechnikou potápět do hloubek, o kterých se těmto „šnorchlo-guidům“ ani nesnilo.

JSEM ŠAMPION FREEDIVINGU

Situace se ale otočila o 180 stupňů, když jsem před potápěním vytáhl skoro metr dlouhé karbonové ploutve C4 a na míru šitý open cell neopren. Černoušci začali porovnávat délku svých ploutví s mými a nevěřili, že to je opravdový karbon.

Každý si také musel šáhnout na můj zvenku hladký, na míru šitý Elios neopren. Když jsem na otázku, jak hluboko jsem se s tím na nádech potopil a jak nejdéle jsem pod vodou na nádech vydržel, odpověděl 50 metrů a přes 5 minut, stal jsem se pro ně mistrem světa a mohl jsem všude a všechno.

Jeden se mě dokonce ptal, jestli je hloubka 50 metrů světový rekord. Měli mě za šampiona. Ve skutečnosti jsem ale freediverská ostuda, protože kvůli práci v průběhu roku trénovat absolutně nestíhám a většina mých známých, kteří se freedingu trošku věnují, davá mnohem větší hloubky a delší časy než já.

S potápěčskou základnou Coraya Divers problémy nakonec nebyly žádné. Horší to ale bylo se šnorchlovacími výjezdy lodí. Těch se totiž účastní klasičtí turisté a tak mají místní guidové hromadu bezpečnostních pravidel, aby měli celou tu tlupu nováčků bezpečně pod kontrolou. S některými guidy se domluvit dá, s jinými to je horší. Mě se to nakonec se všemi podařilo, i když mě to občas stálo trochu úsilí a nervů.

Bohužel podobná situace byla i při potápění ze břehu v Coraya Bay, kde na molu stál černoušek, který pískal a volal na všechny, kteří se příliš vzdálili od břehu nebo dělali cokoliv, co se mu nelíbilo. Posádka šnorchlařských lodí a hotelový personál Vám preventivně raději všechno zakáže, než aby riskovali, že se někomu něco stane a bude je případně žalovat.

O zkušené potápěče a dobrodruhy, které lákají výzvy, tam prostě nestojí. Ideálním klientem je obtloustlá turistka, která do vody raději nejde vůbec anebo jen za ruku s guidem. Hlavně vše pěkně pod kontrolou a čemu nerozumíme, to raději zakážeme.

Komerce se projevila i ve vyšších cenách za jednodenní potápěčské výjezdy lodí. Ty byly téměř dvojnásobné v porovnání s cenami, ze které bere freedivery na loď česká potápěčská základna Lighthouse v Hurghadě. Komerce a hromada nesmyslných bezpečnostních pravidel hold trochu kazí dojem z potápění na jihu.

ZPÁTKY POD VODU

Co říct závěrem? To co původně mělo být focením korálových útesů a rybiček s tajným přáním zahlédnout někde v dálce dugonga se stalo opravdovou zvířecí safary. Když to sečtu, dvakrát jsme viděli dugonga, třikrát delfíny, třikrát želvy a jednou dokonce manty. To vše během necelých dvou týdnů. Měli jsme neuvěřitelnou kliku.

Tato výprava mě natolik oslovila, že jsem se rozhodl v příštích letech vrátit od krajinek zase na chvíli pod vodu. Otázkou je ale kam dál. V plánu jsou určitě vraky Rudého moře, na které mám už dlouho spadeno a velkým snem jsou žraloci, ať už Dlouhoploutví v Rudém moři nebo Tygří v jížní Africe. Uvidíme, zda mi to vysoká pracovní vytíženost umožní. Snad ano :o)