Brand

Reportáž z expedice: "ZA DUGONGEM DO RUDÉHO MOŘE" – část první

Zajímá Vás, jak se fotí v mořských vodách poblíž Sudánu? Jak se na nádech potápí s třímetrovým dugongem, mantami, obrovskými karetami a stádem delfínů? Jaká „krajina“ se zde pod vodou nachází, které další tvory můžete v hlubinách potkat nebo jak se do těchto končin vydat a na co si dát pozor nejen při focení? To vše a mnohem více se můžete dočíst v tomto článku dokumentujícím další z mých foto-expedic.
V roce 2012 jsem zorganizoval 5 fotografických workshopů v Tatrách, k tomu expedici Dolomiti a expedici Matterhorn. To máme celkem 7 výprav, v rámci kterých jsem musel lézt s těžkou foto-technikou do kopců. Ačkoliv hory miluji, moje srdce zatoužilo po změně v podobě návratu se zrcadlovkou pod vodu. Jelikož nejlepší / nejbližší potápěčsko-fotografickou destinací pro Čechy je Egypt, bylo rozhodnuto.
Otázkou ale zůstávalo kdy, kam a s kým. V práci (ve finančním auditu) máme od podzimu do jara sezónu a proto jedinou možností jak odcestovat zůstávaly vánoční svátky. Ty tento rok vycházely velmi dobře a tak se mi po spojení volna a svátků podařily urvat neuvěřitelné 3 týdny. První týden padl na workshop v Tatrách a další dva náležely foto-expedici.
Problém ale byl se sháněním potápěčského buddyho. Nikdo se nechtěl odtrhnout od tradičního trávení vánoc a silvestra doma s rodinou. Původně jsem se měl přidat k partičce freediverů, která si to mířila na 3 týdny do Dahabu na Sinai. Než jsem se ale rozhoupal, byly letenky vyprodané.
Na poslední chvíli se nabídl kamarád Zdeněk, který se sice nikdy na nádech nepotápěl, ale chuť se to naučit měl a tak po patřičném zaškolení jako bezpečnostní prvek stačil. Zabookovali jsme proto přes cestovku 12 dnů v Hurghadě s tím, že se cestovkou necháme jen dovézt a potápět se budeme z lodi s českou základnou Lighthouse.
Vše bylo domluvené až do okamžiku, kdy cestovní kancelář Eximtours zjistila, že k zarezervovanému zájezdu vlastně nemá letenky. Letenky zbývaly jen pro Marsa Alam na jihu Egypta. Marsa je však místo známé výskytem želv a občas i dugongů, které jsem už delší dobu toužil fotografovat. Vybrali jsme tedy hotel poblíž přístavu Port Ghalib, ze kterého každý den vyjíždí spousta potápěčských lodí, a vyrazili.
ZEMĚ VĚČNÉHO SLUNCE
Přílet do země věčného slunce ze studené šedé Prahy byl jako vždy okouzlující. Voda měla na potápění ideálních 24°C, vzduch příjemných 25°C.  Velkým zklamáním ale bylo zjištění, že zátoka u hotelu, která byla ideální pro potápění ze břehu a kvůli které jsme hotel vybrali, patří jinému hotelu, a tudíž na ni nemáme přístup. Ten byl hlídán na pláži sedícím domorodcem, který nepatřičné osoby nenechal projít. Naše pláž byla vystavena silnému příboji a tak na ni neustále vlála černá vlajka. Možnost vstupu do moře tak oficiálně neexistovala, ačkoliv v popisu cestovní kanceláře jsme se před odletem dočetli, že pětihvězdičkový hotel Resta Grand je ideální právě pro vyznavače potápění a šnorchlování.
První 3 dny, určené pro rozpotápění, proto nezbývalo než chodit do zátoky „na černo“. Při vstupu jsem domorodcům vysvětlil, že jdeme jen do dive centra Coraya Divers domluvit potápění (což byla pravda), ale že se při té příležitosti rovnou zapotápíme v jejich zátoce už netušili.
CORAYA BAY
Zátoka kousíček od hotelu však byla velmi zajímavá. Rozpotápět jsem se chodil už v 8 ráno, kdy všichni ještě spali. Díky tichu, které tou dobou panovalo (žádné vrčící čluny, žádní křičící a šplouchající turisté) bylo tou dobou moře plné života.  Hned první ráno jsem, kromě klasické „rybí polívky“ tvořené všemožně barevnými rybkami žijícími na korálových útesech viděl 3 obrovská hejna ryb, dva rejnoky a k mému naprostému úžasu i dvě manty. Vedle jedné z nich jsem plaval asi 10 minut. Fotoaparát ale po ruce nebyl, jelikož na rozpotápění jsem ho brát nechtěl. Tohle se ve vodách severního Rudého moře moc nevidí a tak mohu říct, že mě jih okamžitě oslovil.
Do Coraya Bay jsme se pak vydali ještě jednou, velmi brzy ráno, kdy všichni ještě spali. Ve vodě jsem strávil první 2 hodiny hraním si s několika rybkami, které útočily na můj dome port, jelikož v něm viděly svůj odraz a s fiktivním sokem se rozhodly bojovat , další 2 hodiny jsem proplavával fantastickým hejnem ryb, které se s otevřenými tlamičkami krmily planktonem.
Ryby tvořily jakousi řeku hladových tlamiček, která se občas měnila v kouli těl. Když jsem do tohoto hejna vplaval tak se těsně přede mnou otevřelo a za mnou zase zavřelo. Několikrát jsem zůstal uprostřed a hejno se točilo v prstenci kolem mě. Byl to fantastický zážitek. Škoda jen, že jsem měl ohnisko u rybího oka Tokiny 10-17 nastavené na 10mm a tím pádem z půl metru focené rybí těla se na fotografiích vzdálily, jako by byly focené z dvoumetrové vzdálenosti.
Nejlepší fotografie by vznikly, kdyby tuhle moji hru s hejnem nafotil někdo z venku. Další blázen se sestavou za 100 tisíc a schopností s tím na nádech pod vodou pracovat ale bohužel po ruce nebyl.
ABU DABBAB
Po dnech určených k rozpotápění jsme se vydali s potápěčskou základnou Coraya Divers několik desítek kilometrů na jih do zátoky Abu Dabbab, která je známá výskytem želv. Jen jsme netušili, jestli budeme mít štěstí a na nějakou tu želvu narazíme nebo jestli odjedeme jen s fotografiemi písku a trávy.
K našemu překvapení jsme našli hned šest želv pasoucích se na mořské trávě v hloubce od 4 do 15 metrů. Některé z nich dosahovaly neuvěřitelných rozměru. Když jsem se k jedné takové při ponoru v zátoce s ne příliš dobrou viditelností přiblížil, myslel jsem nejdříve, že v dálce vidím útes. Po dalším přiblížení jsem to tipoval na dugonga a až na vzdálenost nějakých 10 metrů jsem si uvědomil, že jde o obrovskou želvu. Mohla mít něco ke dvěma metrům délky a raději si netroufám odhadnout její věk. Holka toho už asi hodně zažila 
Potápění se želvami, které se každých cca 20 minut jezdily nadechnout k hladině, bylo parádním zážitkem. Když byly želvy u dna a pásly se na trávě, ani jim nevadilo, že je ze vzdálenosti 10-30cm fotím. Jen občas nadzvedly hlavu, aby zkontrolovaly co ten divný tvor s cvakající škatulí a bleskem vyvádí a nerušeně pokračovaly v pastvě. Při nadechování na hladině si mě pak z blízka prohlížely. Docela by mě zajímalo, co se jim u toho želví hlavou honilo 
Do Abu Dabbab jsme se pak vrátili ještě v poslední den naší výpravy. Zjistili jsme, že želvy tam jsou téměř vždy a tak jsme se rozhodli s nimi přijít rozloučit a nafotit ještě lepší záběry než minule. Jelikož už jsem věděl, že želvy budou v mělké vodě, navěsil jsem na sebe 8 kg olova, abych byl neutrální v cca 6 metrech. Díky tomu jsem nemusel bojovat s pozitivním vztlakem nebo se potápět s prázdnými plícemi, aby mě vztlak netahal zpátky k hladině. Pobyt na dně s želvami jsem si tak úžasně prodlužoval na několik minut, díky čemuž jsem se mohl na focení mnohem lépe soustředit. Vznikaly tak fotografie mnohem lepší kvality než při první návštěvě.
Při mém posledním ponoru se želva dokonce vznesla a jednou ploutví nám jakoby zamávala na rozloučenou (viz fotografie vpravo). Musím se přiznat, že jsem měl v tu chvíli pod vodou malinkou slzu v oku, která nebyla ze slané vody. Potápět se takhle několik hodiny s těmito tvory bylo opravdu okouzlující.
MARSA MUBARAK
Marsa Mubarak je lokalita známá možným výskytem nejen želv, ale i dugongů neboli sea cows. Ti tedy nejsou takovou samozřejmostí jako želvy, ale dle slov místních se tam nějaký ten Dugong občas ukáže.
Na lokalitu jsme se vydali třípatrovou lodí s jakousi výpravou šnorchlistů / nepotápěčů. Normálně se takovýmto šnorchlařským lodím zdaleka vyhýbám. Jezdím jen s potápěčskými základnami, protože dovolenkoví šnorchlisti / nepotápěči jsou ve vodě často nebezpeční sami sobě a podle toho je pak s celou posádkou zacházeno.
Potápěčské základny ale Marsu Mubarak nenabízely a jakýsi černoušek nám tvrdil, že jestli je někde dugong tak určitě v Marsa Mubarak. Jelikož nebylo co ztratit a dugong byl hlavním cílem naší cesty, rozhodli jsme se to zkusit.
Po příjezdu do zátoky jsme zakotvili u dalších dvou lodí, které už tam stály před námi, naskákali do zodiaku a vydali se hledat dugonga nebo želvy. Po ujetí několika set metrů jsme zaslechli křik směrem od dalších dvou zodiaků patřícím k již zakotveným lodím a křižujícím zátoku podobně jako náš zodiak. Následoval křik mezi naší egyptskou posádkou a egyptskou posádkou na dalších dvou zodiacích. Nerozuměl jsem ničemu, ale bylo mi jasné, že ve vodě něco je. Pak jsem uslyšel, jak někdo vykřikl „Dugongo! Dugongo !! Dugongo!!!“ …a bylo to tady. Asi třímetrový a skoro tunu těžký dugong se vynořil k nádechu několik metrů od našeho zodiaku.
Do vody jsem skočil mezi prvními a dugonga uviděl hned v celé jeho kráse. Pásl se na mořské trávě v hloubce asi 10 metrů. Naší přítomnosti se vůbec nenechal rušit a vesele pokračoval v hostině. Šnorchlisti ho pozorovali z hladiny přímo nad ním a ačkoliv to často zkoušeli, žádný z nich se nebyl schopen k němu potopit.
Já se držel od tohoto davu turistů schválně dál, po krátkém vydýchání se zanořil s fototechnikou cca 10-15 metrů před dugongem a pak k němu, kopírujíc dno, pomaličku zepředu najel. Nasazené jsem měl rybí oko s ohniskem na 10mm, což je ideální pro focení velkých zvířat z blízka. Ačkoliv to tak na fotkách nevypadá, fotil jsem dugonga ze vzdálenosti cca 20-50cm od jeho čumáku. Při návratu na hladinu jsem pak viděl pohledy turistů vykulené nejen z dugonga, ale i z toho, co jsem tam předváděl.
Čas od času se dugong zvedl, aby se přesunul několik desítek metrů k jinému políčku s trávou. Ačkoliv byl obrovský, stačilo mu párkrát máchnout ocasní ploutví a letěl tak, že mu šnorchlisti na hladině nestačili. Já měl na nohách metr dlouhé karbonové C4 a tak ačkoliv jsem před sebou tlačil těžkou fototechniku, dugongovi jsem stačil. Po několika takových přesunech jsem si uvědomil, že už to jsem jen já a dugong. Šnorchlisty jsme nechali někde za sebou.
Několik fyzicky zdatnějších šnorchlistů nás zkoušelo dohnat, ale ostatní to vzdali a nechali se vyzvedávat z vody člunama. Kapitáni člunů pak sledovali, kde jsem já, protože tušili, že někde pode mnou se nachází i dugong. Tam se pak snažili šnorchlisty člunama s ne zrovna valným úspěchem svážet.
S dugongem jsem se takhle potápěl skoro hodinu. Když se vyjížděl nadechnout na hladinu, jel jsem vedle něho a nahoře jsme na sebe koukali. Potápět se vedle tohoto příbuzného slona ve volné přírodě a fotografovat ho z naprosté blízkosti téměř hodinu byl asi největší zážitek naší výpravy.
FOCENÍ PŘI POTÁPĚNÍ NA NÁDECH
Musím zmínit, že ačkoliv je fotografování při potápění na nádech opravdu obtížné (fotograf musí nejen rozumět zákonitostem podvodní fotografie, ale být zároveň i zkušeným freediverem), mělo to tentokrát řadu výhod.
Tou hlavní výhodou byla moje rychlost pod vodou. Přístrojoví potápěči mají na focení pod vodou sice více času, ale jsou mnohem pomalejší. Se stádem delfínů nebo s přesouvajícím se dugongem tak nedokáží udržet tempo. Šnorchlisti na hladině jsou sice o něco rychlejší, ale zase se ke zvířatům v hloubce nezvládnou potopit. Já byl s karbonovými ploutvemi rychlejší než šnorchlisti a potápět jsem se mohl do stejných hloubek jako přístrojoví potápěči.
Ačkoliv jsem původně nebyl nadšený, že se za dugongem vydáváme s výpravou šnorchlistů, byla to ve finále výhra. Kdybych jel s přístrojovými potápěči, byl by dugong u dna v jejich obležení, což by znemožnilo pořídit fotografie, které jsem přivezl. Šnorchlisti se ale k dugongovi nedokázali potopit a tak jsem to byl jen já a dugong… privátní potápění s dugongem. Nic nás tam dole nerušilo 
Zajímá Vás, jak jsme se ve druhé polovině naší foto-expedice potápěli se stádem 26 delfínů nebo jak jsem fotil korálové útesy ve dvoumetrových vlnách? Počkejte si tedy na druhé pokračování tohoto článku, ve kterém se navíc dozvíte pár postřehů týkajících se podmořské fotografie a bohužel i něco málo o komerci, která jižní část Rudého moře ovládla.

havingbreakfast.jpgZajímá Vás, jak se fotí v mořských vodách poblíž Sudánu? Jak se na nádech potápí s třímetrovým dugongem, mantami, obrovskými karetami a stádem delfínů? Jaká „krajina“ se zde pod vodou nachází, které další tvory můžete v hlubinách potkat nebo jak se do těchto končin vydat a na co si dát pozor nejen při focení? To vše a mnohem více se můžete dočíst v tomto článku dokumentujícím další z mých foto-expedic.

V roce 2012 jsem zorganizoval 5 fotografických workshopů v Tatrách, k tomu expedici Dolomiti a expedici Matterhorn. To máme celkem 7 výprav, v rámci kterých jsem musel lézt s těžkou foto-technikou do kopců. Ačkoliv hory miluji, moje srdce zatoužilo po změně v podobě návratu se zrcadlovkou pod vodu. Jelikož nejlepší / nejbližší potápěčsko-fotografickou destinací pro Čechy je Egypt, bylo rozhodnuto.

Otázkou ale zůstávalo kdy, kam a s kým. V práci máme od podzimu do jara sezónu a proto jedinou možností jak odcestovat zůstávaly vánoční svátky. Ty tento rok vycházely velmi dobře a tak se mi po spojení volna a svátků podařily urvat neuvěřitelné 3 týdny. První týden padl na workshop v Tatrách a další dva náležely fotoexpedici.

underwaterflying.jpgProblém ale byl se sháněním potápěčského buddyho. Nikdo se nechtěl odtrhnout od tradičního trávení vánoc a silvestra doma s rodinou. Původně jsem se měl přidat k partičce freediverů, která si to mířila na 3 týdny do Dahabu na Sinai. Než jsem se ale rozhoupal, byly letenky vyprodané.

Na poslední chvíli se nabídl dlouholetý kamarád Zdeněk Eška, který se sice nikdy na nádech nepotápěl, ale chuť se to naučit měl a tak po patřičném zaškolení jako bezpečnostní prvek stačil. Zabookovali jsme proto přes cestovku 12 dnů v Hurghadě s tím, že se cestovkou necháme jen dovézt a potápět se budeme z lodi s českou základnou Lighthouse.

Vše bylo domluvené až do okamžiku, kdy cestovní kancelář Eximtours zjistila, že k zarezervovanému zájezdu vlastně nemá letenky. Letenky zbývaly jen pro Marsa Alam na jihu Egypta. Marsa je však místo známé výskytem želv a občas i dugongů, které jsem už delší dobu toužil fotografovat. Vybrali jsme tedy hotel poblíž přístavu Port Ghalib, ze kterého každý den vyjíždí spousta potápěčských lodí, a vyrazili.

ZEMĚ VĚČNÉHO SLUNCE

timetobreathe.jpgPřílet do země věčného slunce ze studené šedé Prahy byl jako vždy okouzlující. Voda měla na potápění ideálních 24°C, vzduch příjemných 25°C.

Velkým zklamáním ale bylo zjištění, že zátoka u hotelu, která byla ideální pro potápění ze břehu a kvůli které jsme hotel vybrali, patří jinému hotelu, a tudíž na ni nemáme přístup.

Ten byl hlídán na pláži sedícím domorodcem, který nepatřičné osoby nenechal projít. Naše pláž byla vystavena silnému příboji a tak na ni neustále vlála černá vlajka. Možnost vstupu do moře tak oficiálně neexistovala, ačkoliv v popisu cestovní kanceláře jsme se před odletem dočetli, že pětihvězdičkový hotel Resta Grand je ideální právě pro vyznavače potápění a šnorchlování.

První 3 dny, určené pro rozpotápění, proto nezbývalo než chodit do zátoky „na černo“. Při vstupu jsem domorodcům vysvětlil, že jdeme jen do dive centra Coraya Divers domluvit potápění (což byla pravda), ale že se při té příležitosti rovnou zapotápíme v jejich zátoce už netušili.

CORAYA BAY

Zátoka kousíček od hotelu však byla velmi zajímavá. Rozpotápět jsem se chodil už v 8 ráno, kdy všichni ještě spali. Díky tichu, které tou dobou panovalo (žádné vrčící čluny, žádní křičící a šplouchající turisté) bylo tou dobou moře plné života.

together.jpgHned první ráno jsem, kromě klasické „rybí polívky“ tvořené všemožně barevnými rybkami žijícími na korálových útesech viděl 3 obrovská hejna ryb, dva rejnoky a k mému naprostému úžasu i dvě manty.

Vedle jedné z nich jsem plaval asi 10 minut. Fotoaparát ale po ruce nebyl, jelikož na rozpotápění jsem ho brát nechtěl. Tohle se ve vodách severního Rudého moře moc nevidí a tak mohu říct, že mě jih okamžitě oslovil.

Do Coraya Bay jsme se pak vydali ještě jednou, velmi brzy ráno, kdy všichni ještě spali. Ve vodě jsem strávil první 2 hodiny hraním si s několika rybkami, které útočily na můj dome port, jelikož v něm viděly svůj odraz a s fiktivním sokem se rozhodly bojovat, další 2 hodiny jsem proplavával fantastickým hejnem ryb, které se s otevřenými tlamičkami krmily planktonem.

Ryby tvořily jakousi řeku hladových tlamiček, která se občas měnila v kouli těl. Když jsem do tohoto hejna vplaval tak se těsně přede mnou otevřelo a za mnou zase zavřelo. Několikrát jsem zůstal uprostřed a hejno se točilo v prstenci kolem mě. Byl to fantastický zážitek. Škoda jen, že jsem měl ohnisko u rybího oka Tokiny 10-17 nastavené na 10mm a tím pádem z půl metru focené rybí těla se na fotografiích vzdálily, jako by byly focené z dvoumetrové vzdálenosti.

Nejlepší fotografie by vznikly, kdyby tuhle moji hru s hejnem nafotil někdo z venku. Další blázen se sestavou za 100 tisíc a schopností s tím na nádech pod vodou pracovat ale bohužel po ruce nebyl.

ABU DABBAB

underwatereagle.jpgPo dnech určených k rozpotápění jsme se vydali s potápěčskou základnou Coraya Divers několik desítek kilometrů na jih do zátoky Abu Dabbab, která je známá výskytem želv. Jen jsme netušili, jestli budeme mít štěstí a na nějakou tu želvu narazíme nebo jestli odjedeme jen s fotografiemi písku a trávy.

K našemu překvapení jsme našli hned šest želv pasoucích se na mořské trávě v hloubce od 6 do 15 metrů. Některé z nich dosahovaly neuvěřitelných rozměru. Když jsem se k jedné takové při ponoru v zátoce s ne příliš dobrou viditelností přiblížil, myslel jsem nejdříve, že v dálce vidím útes. Po dalším přiblížení jsem to tipoval na dugonga a až na vzdálenost nějakých 10 metrů jsem si uvědomil, že jde o obrovskou želvu. Mohla mít kolem metru a půl délky a raději si netroufám odhadnout její váhu a věk. Holka toho už asi hodně zažila :o)

lookingateachother.jpgPotápění se želvami, které se každých cca 20 minut jezdily nadechnout k hladině, bylo parádním zážitkem. Když byly želvy u dna a pásly se na trávě, ani jim nevadilo, že je ze vzdálenosti 10-30cm fotím.

Jen občas nadzvedly hlavu, aby zkontrolovaly co ten divný tvor s cvakající škatulí a bleskem vyvádí a nerušeně pokračovaly v pastvě. Při nadechování na hladině si mě pak z blízka prohlížely. Docela by mě zajímalo, co se jim u toho želví hlavou honilo :o)

Do Abu Dabbab jsme se pak vrátili ještě v poslední den naší výpravy. Zjistili jsme, že želvy tam jsou téměř vždy a tak jsme se rozhodli s nimi přijít rozloučit a nafotit ještě lepší záběry než minule. Jelikož už jsem věděl, že želvy budou v mělké vodě, navěsil jsem na sebe 8 kg olova, abych byl neutrální v cca 6 metrech.

wavinggoodbye.jpgDíky tomu jsem nemusel bojovat s pozitivním vztlakem nebo se potápět s prázdnými plícemi, aby mě vztlak netahal zpátky k hladině. Pobyt na dně s želvami jsem si tak úžasně prodlužoval na několik minut, díky čemuž jsem se mohl na focení mnohem lépe soustředit. Vznikaly tak fotografie mnohem lepší kvality než při první návštěvě.

Při mém posledním ponoru se želva dokonce vznesla a jednou ploutví nám jakoby zamávala na rozloučenou (viz fotografie vpravo).

Musím se přiznat, že jsem měl v tu chvíli pod vodou malinkou slzu v oku, která nebyla ze slané vody. Potápět se takhle několik hodiny s těmito tvory bylo opravdu okouzlující.

MARSA MUBARAK

underwaterpasture.jpgMarsa Mubarak je lokalita známá možným výskytem nejen želv, ale i dugongů neboli sea cows.Ti tedy nejsou takovou samozřejmostí jako želvy, ale dle slov místních se tam nějaký ten Dugong občas ukáže.

Na lokalitu jsme se vydali třípatrovou lodí s jakousi výpravou šnorchlistů / nepotápěčů.

Normálně se takovýmto šnorchlařským lodím zdaleka vyhýbám. Jezdím jen s potápěčskými základnami, protože dovolenkoví šnorchlisti / nepotápěči jsou ve vodě často nebezpeční sami sobě a podle toho je pak s celou posádkou zacházeno.

Potápěčské základny ale Marsu Mubarak nenabízely a jakýsi černoušek nám tvrdil, že jestli je někde dugong tak určitě v Marsa Mubarak. Jelikož nebylo co ztratit a dugong byl hlavním cílem naší cesty, rozhodli jsme se to zkusit.

comingfromthedepth.jpgPo příjezdu do zátoky jsme zakotvili u dalších dvou lodí, které už tam stály před námi, naskákali do zodiaku a vydali se hledat dugonga nebo želvy.

Po ujetí několika set metrů jsme zaslechli křik směrem od dalších dvou zodiaků patřícím k již zakotveným lodím a křižujícím zátoku podobně jako náš zodiak.

Následoval křik mezi naší egyptskou posádkou a egyptskou posádkou na dalších dvou zodiacích. Nerozuměl jsem ničemu, ale bylo mi jasné, že ve vodě něco je. Pak jsem uslyšel, jak někdo vykřikl „Dugongo! Dugongo !! Dugongo!!!“ …a bylo to tady. Asi třímetrový a skoro tunu těžký dugong se vynořil k nádechu několik metrů od našeho zodiaku.

Do vody jsem skočil mezi prvními a dugonga uviděl hned v celé jeho kráse. Pásl se na mořské trávě v hloubce asi 10 metrů. Naší přítomnosti se vůbec nenechal rušit a vesele pokračoval v hostině. Šnorchlisti ho pozorovali z hladiny přímo nad ním a ačkoliv to často zkoušeli, žádný z nich se nebyl schopen k němu potopit.

alwayshungry.jpgJá se držel od tohoto davu turistů schválně dál, po krátkém vydýchání se zanořil s fototechnikou cca 10-15 metrů před dugongem a pak k němu, kopírujíc dno, pomaličku zepředu najel. Nasazené jsem měl rybí oko s ohniskem na 10mm, což je ideální pro focení velkých zvířat z blízka.

Ačkoliv to tak na fotkách nevypadá, fotil jsem dugonga ze vzdálenosti cca 20-50cm od jeho čumáku. Při návratu na hladinu jsem pak viděl pohledy turistů vykulené nejen z dugonga, ale i z toho, co jsem tam předváděl.

Čas od času se dugong zvedl, aby se přesunul několik desítek metrů k jinému políčku s trávou. Ačkoliv byl obrovský, stačilo mu párkrát máchnout ocasní ploutví a letěl tak, že mu šnorchlisti na hladině nestačili. Já měl na nohách metr dlouhé karbonové C4 a tak ačkoliv jsem před sebou tlačil těžkou fototechniku, dugongovi jsem stačil. Po několika takových přesunech jsem si uvědomil, že už to jsem jen já a dugong. Šnorchlisty jsme nechali někde za sebou.

discoveredbysnorkelers.jpgNěkolik fyzicky zdatnějších šnorchlistů nás zkoušelo dohnat, ale ostatní to vzdali a nechali se vyzvedávat z vody člunama.

Kapitáni člunů pak sledovali, kde jsem já, protože tušili, že někde pode mnou se nachází i dugong. Tam se pak snažili šnorchlisty člunama s ne zrovna valným úspěchem svážet.

S dugongem jsem se takhle potápěl skoro hodinu. Když se vyjížděl nadechnout na hladinu, jel jsem vedle něho a nahoře jsme na sebe koukali. Potápět se vedle tohoto příbuzného slona ve volné přírodě a fotografovat ho z naprosté blízkosti byl asi největší zážitek naší výpravy.

Radost byla o to větší, když jsem po potápění zkontroloval histogram a ostrost fotografií. Fotografie byly po technické stránce perfektní. Při následném postprocesingu nebylo vůbec potřeba hýbat s expozicií, fotografie ořezávat, či je jinak upravovat. Stačilo běžné doladění kontrastu, retuš občas se vyskytujících plouvoucích částeček a finální doostření. Fotografie byly čisté a bez vad.

Pozn. při prohlížení fotografií je třeba brát v úvahu, že jsou: 1) při nahrání do článku automaticky zmenšeny (což redukuje jejich ostrost), 2) editovány pro tisk (tzn. na běžném, nezkalibrovaném monitoru se mohou jevit jako přeexponované a mohou barevně ujíždět).

FOCENÍ PŘI POTÁPĚNÍ NA NÁDECH

Musím zmínit, že ačkoliv je fotografování při potápění na nádech opravdu obtížné (fotograf musí nejen rozumět zákonitostem podvodní fotografie, ale být zároveň i zkušeným freediverem), mělo to tentokrát řadu výhod.

inharmony.jpgTou hlavní výhodou byla moje rychlost pod vodou. Přístrojoví potápěči mají na focení pod vodou sice více času, ale jsou mnohem pomalejší. Se stádem delfínů nebo s přesouvajícím se dugongem tak nedokáží udržet tempo.

Šnorchlisti na hladině jsou sice o něco rychlejší, ale zase se ke zvířatům v hloubce nezvládnou potopit. Já byl s karbonovými ploutvemi rychlejší než šnorchlisti a potápět jsem se mohl do stejných hloubek jako přístrojoví potápěči.

Ačkoliv jsem původně nebyl nadšený, že se za dugongem vydáváme s výpravou šnorchlistů, byla to ve finále výhra. Kdybych jel s přístrojovými potápěči, byl by dugong u dna v jejich obležení, což by znemožnilo pořídit fotografie, které jsem přivezl. Šnorchlisti se ale k dugongovi nedokázali potopit a tak jsem to byl jen já a dugong… privátní potápění s dugongem. Nic nás tam dole nerušilo.

POKRAČOVÁNÍ...

Zajímá Vás, jak jsme se ve druhé polovině naší foto-expedice potápěli se stádem 26 delfínů nebo jak jsem fotil korálové útesy ve dvoumetrových vlnách? Počkejte si tedy na druhé pokračování tohoto článku, ve kterém se navíc dozvíte pár postřehů týkajících se podmořské fotografie a bohužel i něco málo o komerci, která jižní část Rudého moře ovládla.

 

final.jpg

 

Václav

Václav Krpelík je fotograf, který se zaměřuje především na fotografování krajiny a to jak té na souši, tak té pod vodou. Jako jeden z mála fotografů na světě, se s těžkou foto-technikou vydává do mořských hlubin výhradně bez přístroje. Mnohaleté zkušenosti s fotografováním hor, pobřeží, mořského světa a dalších žánrů pak předává účastníkům svých workshopů a expedic pořádaných v zahraničí.

Více o něm a o jeho tvorbě naleznete na jeho webu www.vaclavkrpelik.com.

Diskuse

Stefan

17.1.2013 22:10

díky

Vynikající reportáž a fantastické fotečky, Vašku ! Děkuji !

Václav

17.1.2013 22:38

Re: Stefan

Díky Stefane :o) tak pak nezapomeň mrknout na druhý díl.. teprve začínám editovat druhou polovinu fotografií a zkuším první černobílé vlaštovky, viz třeba tato: http://www.photoextract.com/cs/foto/418411.html

RMI

19.1.2013 19:24

Diky

za pekne pocteni i foto. Klobouk dolu, kdo se o tenhle typ foceni nekdy pokousel, vi proc.

Miroslav Žiška

20.1.2013 08:33

Pro mě je to něco,co bych v životě neviděl,proto dík za reportáž.

Václav

20.1.2013 09:48

Re: RMI a Miroslav

Díky pánové, jsem rád, že se článek líbil. Podobných výprav v budoucnu plánuju víc, tak snad budu mít kliku a nezůstane jenom u dugonga :o)

pavelkozdas

20.1.2013 11:57

Parádní report a neuvěřitelné fotky :-) díky za ně.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

(Fotografický) roadtrip okolo Madridu

Madrid je příjemné město, které určitě stojí za vidění, ale samo o sobě takovým tahákem jako třeba Paříž nebo Řím není. V okruhu…

10.12.2018

Jan Miklín

Kanada - Mount Robson

Dalším z treků, které jsme na fotografické expedici v Kanadě absolvovali, nemohl vést nikam jinam, než k nejvyšší hoře v…

11.11.2018

Michal Balada

Kanadský Matterhorn - Mount Assiniboine

Kanada je fotografickým rájem a nejeden krajinář by se tam rád podíval. Minulý rok jsme do této země zaslíbené vyrazili poprvé a…

18.10.2018

Michal Balada

100 dní na cestě

Loučení s Gibraltarem bylo hořko sladké. Ale z rozhodnutí pokračovat v cestě se stala jasná věc. 26. článek o dobrodružné cestě…

12.5.2018

Miroslav

Bali ve stínu sopky

Ostrov Bali jsme navštívili poprvé na jaře roku 2016 a ihned jsme si jej zamilovali. Tehdejší dovolená byla fantastická a…

29.3.2018

Petr Peterka

Zpátky na Gibraltar

Příběh z vězení na Gibraltaru skončil. Přesto se tam měl Mirek znovu vrátit. Pokračování cyklu Sám na cestách aneb fotografie…

2.3.2018

Miroslav