Stal jsem se ulovenou zvěří

Fotograf si svůj příběh vždy hledá.
Na rozdíl od běžného mačkače, kreativní fotograf mívá hlavu plnou nápadů, plánů a představ.
Ty stále kvasí, dokud nedozrají ve výslednou cestu. Díky ní posléze co nejlépe „zhmotní“ své fotodílo. Leckteří toho nemají plnou jen hlavu, ale i plný blok. Blok naditý poznámkami.

Kreativnímu fotografovi tudíž jeho snímky zaberou něco více času, vyžádají si o něco více námahy a kreativní fotograf vynaloží více snahy pro dosažení kýžené fotografie, než onen, svým způsobem, šťastný mačkač. Toho nesvazují žádná kompoziční pravidla, nemrzí ho absence filtrů a stativu a netíží jej ani nevhodné světelné podmínky.

Když se poté kreativnímu fotografovi jeho tvůrčí snímek opravdu podaří, to má pak, na rozdíl od onoho mačkače, radost dvojnásobnou. To proto, protože ona často těší už jen ta samotná příprava a vlastní proces vzniku fotografie. Někdy to dokonce působí takovou radost, že jenom samotná cesta už je cílem. Tomu se vyrovná snad jen radostné a nedočkavé vzrušení, které se člověka vždy zmocní chviličku před rozbalením jakéhokoliv dárku. Tedy aspoň co se týče fotoamatérů...

No a skvěle vyvedená fotografie na závěr? Tak to je ta druhá radost. Radost veliká, jak obrovská pověstná třešeň na vršku dortu.

No prostě a jednoduše, ačkoliv to tak často nevypadá, za jednou povedenou fotografií se často skrývá spousta práce, vynaložené energie, napjatých nervů a ztraceného volného času.

Život, ten nevyzpytatelný filuta, dokáže přivést člověka do ledajaké situace. Umí mu uchystat nejedno překvapení. Překvapení, která bývají někdy méně příjemná a jindy zase velmi milá. Když život zčista-jasna nabídne příležitost k fotografii, ba dokonce k celému fotopříběhu a člověk-fotografický při tom nemusí vynaložit téměř žádnou námahu, aby mohl toto téma zpracovat, byl by hloupý, kdyby toho nevyužil.

Ona zmiňovaná příležitost se mi naskytla.

Přišla loňského července, kdy jsme s rodinou odjeli na čtrnáctidenní dovolenou.

Ptačího krmítka za našim oknem jsme si už dávno nevšímali a zrní do něj nesypali, neboť sama příroda toho ptákům venku už nabízela požehnaně.

Jaké proto bylo naše překvapení po návratu z dovolené, když jsme námi ignorované ptačí bistro našli plné!

Tedy nikoliv plné ptačích laskomin, ale plné života.

Na vejcích si tam pod stříškou spokojeně hověla hrdlička!

Toho ignorovaného prázdného místa, zřejmě ihned po našem odjezdu, využil párek hrdliček zahradních, kterýžto si krmítko sobecky přivlastnil. Vždyť opuštěný, zastřešený a vcelku dobře krytý „bejvák“ na parapetu v sedmém patře činžovního domu se přece ideálně hodí ke snesení vajec, že ano...

A tak se nám doma naskytla netradiční příležitost sledovat, jak se za našimi okny rodí nový život. Přesněji, životy dva.

Nebylo třeba dlouhého přemýšlení. Ihned jsem sáhnul po fotoaparátu a začal dokumentovat.

Stůl s počítačem, který jede téměř nepřetržitě, máme navíc přímo u okna, za kterým dlí hrdličky. Skrz nedovřené lamely žaluzií tak bylo možné je pohodlně a z bezprostřední vzdálenosti dennodenně střídavě sledovat.

Ne všechny události se ale podařilo zachytit.

Nejsme placeni za toto, a podobné, „voyeurství“, takže například moment vylíhnutí jsme bohužel propásli během pobytu v našem každodenním zaměstnání.

Následně ale stál za to třeba netradiční pohled na dvě jako by osrstěná „škaredá“ tělíčka, která v prvních dnech po vylíhnutí připomínala spíše mláďata pterodaktyla.

Ať nikoho ale nenapadne myšlenka, že jsem kvůli snímkům vypuzoval rodiče od dětí! To nebylo třeba. Vždycky jsem jen využil příležitosti, kdy i rodič zahřívající písklata opustil hnízdo, aby obstaral sobě i potomkům nějakou stravu.

Jednoho dne, při práci na počítači a občasném juknutí na nové sousedy, jsem se přistihnul u myšlenky, že těm hrdličkám maličko závidím.

Naše dcera totiž před časem opustila „naše rodné hnízdo“ a my se s mou paní tedy rozhodli omladit a obměnit po dvaceti letech náš byt.

Neuspěcháváme to a nerenovujeme ale za každou cenu. Shodnout se totiž společně na nábytku, kobercích, doplňcích a barvě stěn to u nás není jen tak. U nás je to běh na dlouhou trať a proto se nám to také táhne už druhým rokem. My lidé si to holt, na rozdíl od zvířat, umíme udělat složitější.

Proto jsem se při sledování hrdliček přistihl při myšlence, že jim tak trochu závidím, protože ony se stihly sblížit, najít a upravit si své bydliště a počít během pouhých čtrnácti dnů naší zahraniční absence.

Byl to krásný a vzrušující pohled na dění za našimi okny a vždy, když to stálo za to a když bylo kdy, jsem vedle všech našich každodenních povinností zvěčňoval ptačí sourozence.

A dvojčata rostla. A jak rostla, postupně vytlačovala svého rodiče z hnízda, až tam nakonec osaměla a rodiče už je pouze „navštěvovali“. Pokaždé ale s chutnou ptačí krmí ve svých zobácích.

Dvojčata se díky tomu konečně také hezky opeřovala a z pterodaktylů se tak den po dni stávaly věrné kopie rodičů.

Byli jsme mimo jiné svědky i prvního krátkého opuštění hnízda. To odvážnější a kurážnější z dvojčat se vydalo prozkoumat své obydlí. Prvovýstup na střechu krmítka i následný sestup do dosavadního základního tábora byl úspěšný a nás potěšilo, že i toto jsme mohli vidět.

Během stále častějších smělých vycházek po parapetu si dvojčata vehementním natřásáním a máváním začala posilovat křídla. Čas odletu se blížil.

Závěrečný odlet jsme ale nestihli. Propásli jsme ho opět ve výrobním procesu.

Posléze hnízdo docela osiřelo a já po několika dnech opuštěné jejich rodné krmítko-hnízdo zlikvidoval.

Pár následných dnů na to však opět zazněly charakteristické skřípavé zvuky ptačích drápů drásajících plechový parapet a vedle toho i známý hrdliččin hlas.

To potěšilo. To, že dvojčata nezapomněla...

Nezapomněla a mockrát ještě přiletěla. Z plna hrdla vždy „zapěla“ a odletěla.

V úvodu jsem psal, že fotograf si vždy svůj příběh hledá.

No někdy se ale stane, že naopak příběh si svého fotografa sám „uloví“.

Přeji tedy všem, aby se také aspoň jednou v životě stali stejnou „obětí“ a „ulovenou zvěří“ nějakého krásného fotopříběhu.

Přeji nejen stejnou náhodu, ale i DOBRÉ SVĚTLO!