Trek k Inylčeku: 140 km kyrgyzským Ťan-Šanem

Dlouhý trek k ledovci Inylček pod nejvyšší kyrgyzské vrcholy patří k těm náročnějším, ale o to krásnějším trasám v této zemi. Celkově více než 140 kilometrů dlouhá trasa vede od zelených údolí plných stád ovcí a koní pasoucích se pod dohledem pastevců k zaledněným vrcholkům Ťan-Šanu, obklopujícím nejdelší kyrgyzský ledovec.

Pastevci a předhůří

Zatímco většina turistů volí výrazně kratší cestu s východiskem v pohraniční základně Ečkili-Taš, my se rozhodli projít trek celý a k zaledněným horám se přiblížit postupně. Východiskem této varianty je malá vesnička Šacht Džergalansk (2 300 m n. m.), vyrostlá okolo dnes již nefunkčního dolu. Z nedalekého Karakolu sem míří jedna maršrutka denně, a tak jsou turisté patřičnou atrakcí. Z vesnice cesta stoupá podél říčky k několika nízkým sedýlkům (cca 3 200 m n. m.), obklopeným skalnatými vrcholky.

První část treku je ve znamení pastevců a jejich stád. Na svěže zelené trávě se pasou stovky ovcí a stád, putujících z jednoho místa na druhé. Pastevci nevynechají příležitost podat si s turisty ruku a prohodit pár slov, zatímco hluboká údolí a slunce svítící škvírami mezi mraky jsou rájem pro fotografa.

Po zdolání prvního hřebene pokračuje cesta podél řeky Tjun, jejíž údolí – v první části sevřené mezi skálami a nutící cestovatele k náročnému brodění – se směrem do hor rozšiřuje.

Zeleným údolím se vine řeka jako stříbrná nit, cesta je v této části pohodlná. Vzhledem ke zde žijícím pastevcům, jejichž stany (tradiční jurty většinou nahradily lehčí a praktičtější plátěné konstrukce) jsou obydlené zhruba od června do září vede po úbočí cesta sjízdná i terénními vozidly. Za sedlem Ašutor (3 614 m n. m.), kdy cesta schází do údolí řeky Čon-Džanalač a následně stoupá do sedla Džanalač (3 510 m n. m.), se ráz krajiny mění. Travnaté pláně a údolí doplňují skalnaté vrcholy korunované ledovci.

První výhled na zaledněné hory

Jednoznačně nejhezčím místem první části treku (a možná i túry celé) je další sedlo (3 475 m n. m.), tyčící se nad údolím řeky Sarydžaz. Z něj se otevře vskutku nádherný pohled na mohutný zaledněný hřeben Ťan-Šanu, táhnoucí se na jižním obzoru.

Až paprsky zapadajícího slunce odhalují skutečného krále pohoří. Jako poslední růžovofialovou barvou září Džengiš Čokusu (7 439 m n. m.), známější spíš pod svým starým jménem Pik Pobedy (Štít Vítězství). Jde o nejvyšší horu celého pohoří, Kyrgyzstánu a druhý nejvyšší bod bývalého Sovětského svazu. Poprvé jej lidé zdolali až roku 1956.

Hra světlo, mraků a bílých vrcholků druhý den ráno odhaluje, proč toto pohoří lidé pojmenovali Hory duchů (jak zní překlad z ujgurštiny), respektive Nebeské hory (z čínštiny). Díky tomuto panoramatu, jež bylo možno pozorovat přímo z tepla spacáku ve stanu, se kemp nad údolím Sarydžaz zařadil mezi ty nejhezčí, kde jsem spal.

Po sestupu soutěskou potoka Ečkilitaš do údolí Sarydžaz následuje oříšek v podobě překonání této mohutné ledovcové řeky, jíž je třeba přejít po mostu. U vojenské základny – kde vojáci kontrolují povolení ke vstupu do pohraniční zóny – je most po povodních poničen, a tak je třeba sejít zhruba pět kilometrů podél řeky dolů a pak se po druhém břehu – s několika brody dalších řek – vrátit. Mírné stoupání podél řeky Ťuz zpestřují třeba stáda jaků a také pohled na mohutný Pik Nansena, tyčící se za sedlem Ťuz, dalším cíli cesty.

Sedlo Ťuz, pohled na Inylček

Z údolí řeky Ťuz cesta stoupá do stejnojmenného sedla (4 000 m n. m.), z nějž je nejhezčí výhled na celé trase treku (respektive ještě hezčí je z o pár set metrů vyšších kopečků po stranách sedla). Výhledu vévodí mohutný Pik Nansena (5 713 m n. m.), jehož stěny ode dna údolí řeky Inylček překonávají téměř tři kilometry. Na východní straně pak již údolí vyplňuje mohutný ledovec, pohled skalnatou krajinou vůbec nedovoluje správně odhadnout mohutné rozměry a vzdálenosti.

Se sedla Ťuz do údolí řeky Inylček to je více jak tisíc metrů dolů a pak pár kilometrů proti proudu k oblíbenému tábořišti Čontaš. To už leží nadohled od čela ledovce a věčně zasněženým velikánům za ním. Cesta k tábořišti na polaně Merzbachera vede po pravé levé straně údolí, a tak je třeba co nejblíže čelu ledovec Inylček přejít. Cesta se každý rok mění, a tak je přechod ledovce hledáním možného průchodu v bludišti obřích kamenů.

Ledovec Inylček je s 60kilometrovou délkou nejdelším v Kyrgyzstánu a jedním z vůbec nejdelší údolních ledovců světa mimo polární oblasti. Průměrná tloušťka se ve spodní části pohybuje okolo 150 až 200 metrů. Cesta podél něj je docela namáhavá – stezka neustále stoupá a klesá, občas je třeba přejít přítoky ledovce.

Travnaté tábořiště u místa, kde se Inyček rozdvojuje na severní a jižní větev, je oblíbeným kempem. V současné době zde kromě turistů pobývají i vědci z německo-kyrgyzské stanice. Když počasí dovolí, nastává večer hra oranžového až rudého světla na okolních vrcholcích, jímž vévodí mohutná pyramida Chan Tengri (7 010 m n. m. včetně ledovcové čepice, bez ní 6 995 m n. m.; jméno v překladu znamená „Vládce nebes“).

Přestože ihned po setmění padne zima a i v létě mráz, vyplatí se ze stanu vykouknout na neuvěřitelně krásnou oblohu plnou tolika jasných hvězd, jaké u nás nikdy neuvidíme…

Za ledovcovými jezírky

Fenoménem oblasti jsou jezírka Merzbachera na konci severní větve ledovce. Ty každé jaro napouští voda z tajícího ledu a sněhu, aby někdy na přelomu července a srpna jejich hráz praskla. Někdy voda odtéká průběžně, jindy (jako tomu bylo před pár lety) dojde k odtoku najednou s důsledky níže po toku. Při takových událostech voda ničí mosty, cesty a často se mění i poloha výtoku ledovcové řeky. I když to tak nevypadá, ledovec je široký okolo tří kilometrů (člověk by odhadoval pár set metrů).

Cesta v bludišti balvanů, trhlin, říček a jezírek je neuvěřitelně namáhavá a zdlouhavá, často se dojde někam, kde to dál nejde a je třeba se vrátit a zkoušet to jinudy. I když jsou jezírka Merzbachera vyhledávanou turistickou atrakcí, žádná vyšlapaná a značená cesta k nim nevede. Nám se až k hladině jezírek poseté ledovými krami dojít nepodařilo, zastavily nás čím dál častější trhliny, ledové hory a únava. I tak ale přechod ledovce patří k silným zážitkům.

Při dostatku sil, zásob a času se dá podél ledovce pokračovat dál do základního tábora Pik Pobedy. Většina turistů tento trek začíná v Ečkilitaši pod sedlem Ťuz, případně kempu At-Džajloo (kam se dá dojet terénním autem), jde jej nalehko s nosiči a zpátky letí vrtulníkem. Pro nezávislé turisty (mající za sebou dlouhý trek z Šacht Džergalansku) je prodloužení treku o dalších několik dnů cesta tam a zase zpátky takřka nemožné.

Zpáteční cesta je už o něco veselejší, cesta vede generelně z kopce. I tak to ale z polany Merzbachera k základně  At-Džajloo je den a půl pochodu. Jako bonbonek na závěr je třeba přebrodit poměrně silnou řeku, což jde dopoledne po pečlivém výběru místa s lanem, odpoledne už by brodění asi bylo nemožné.

Fotogalerie Kyrgyzstán

Původní články s dalšími fotografiemi, mapou  a praktickými radami

1. etapa - po sedlo Ťuz

2. etapa - sedlo Ťuz a ledovec Inylček