Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

V životě navštívíme mnoho nejrůznějších míst. Některá se schovávají na kraji města, za jinými cestujeme za hranice států. Některá z míst v nás zanechají nevysvětlitelné stopy, díky kterým si je pamatujeme celý život a jiná našimi životy proplují bez sebemenší vzpomínky, kterou bychom si uložili do paměti. Jedním z míst, které se Mirkovi zapsalo do paměti tučným písmem se jmenuje Cabo da Roca. A pokud vás zajímá všech více než 100 dní, které Mirek prožil v jihozápadní Evropě, čtěte v cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života. Nyní čtete 28. článek tohoto cestovatelské seriálu o šestiměsíční cestě Evropou.

Cabo da Roca z mysu Raso

V létě roku 2005

„Myslíš, že se sem ještě někdy podíváme?“ zeptal se Mirek táty, když koukali do mapy a učili se nejbližší cestu na jih Portugalska. „Bylo by to hezký, ale můžeme se podívat i jinam,“ řekl táta a rozhlédl se po zvlněných kopcích, které lemovaly okolí majáku na mysu Roca. „Co třeba Skandinávie?“ Mirek se na tátu překvapeně podíval a řekl: „Na Nordkapp to je pořádný kus cesty. To už by nebyla cesta jen na pár týdnů jako teď.“ „To je fakt,“ řekl táta, „ale ta příroda...“ a na chvíli se odmlčel.

Mirkův táta zbožňoval severskou přírodu a všechno, co k ní patřilo. Hluboké kaňony, zlatokopové, široké řeky, rozlehlá tundra, polární záře a půlnoční slunce, to byly jen střípky snů, které si táta snil, když koukal na staré westerny nebo přírodopisné dokumenty v televizi. Bůhví, kam by se dostali, kdyby jejich španělská cesta nedopadla tak neslavně. Třeba by za kouzly severské přírody, které lze v Evropě najít právě ve Skandinávii, opravdu vyrazili. Mirkův táta se ale krátce po návštěvě Cabo da Roca rozhodl, že už dál cestovat nebude, a tak Mirek o pár let později vyrazil sám. A nyní, když projížděl okolím Lisabonu, snažil se rozpomenout na všechny detaily cesty s tátou, kterou tu před pěti lety prožil.

Z deníku samostatné cesty v letech 2010 - 2011 aneb Mirkova cesta pokračuje

Odjezd směr Escoural. Moje mapa je zde tak nepřesná, že se podle ní nelze orientovat. Hledám jeskyně někde v okolí silnice, ale nenacházím. Ani značka. Místo nich navštěvuji Montemor-o-Novo.

Montemor-O-Novo

Vystoupal jsem k hradu na kopci. Odjezd směr Setúbal. Na pobřeží je to samá továrna. Navštívil jsem hrad Sao Filipe. Přístupné jsou hradby s výhledem na město. Nocuji u silnice s výhledem na Setúbal a Tróia v pohoří Arrábida.

Na hřebeni Serra d'Arrábida

Na Cabo Espichel

Mirek část pohoří Arrabida projezdil na kole. Aby taky ne. Slunce svítilo jako v létě, jen ta teplota vzduchu naznačovala, že je konec ledna. A když se dostatečně pokochal pohledy na drolící se útesy, žluté pláže a křovinaté svahy, vyrazil na Cabo Espichel.

Maják na mysu Espichel patří k nejstarším v Portugalsku. Byl postaven na konci osmnáctého století. Stojí ve výšce 168 metrů nad mořem a jeho světlo je viditelné na vzdálenost až padesáti kilometrů.

Maják Cabo Espichel

V roce 2011, tedy v roce, kdy Mirek k majáku přijel, byl poprvé otevřen pro veřejnost. Mirek se však dovnitř nepodíval. Maják byl otevřen pouze jeden den v týdnu a Mirkovi se nechtělo čekat několik dní na další otevření, a tak se alespoň prošel po nejbližším okolí, které je bohaté nejen na cesty, po kterých se s radostí prohánějí majitelé terénních aut, ale také na skály, jejichž dílčí vrstvy byly časem obnaženy a odkryly stopy dinosaurů, jak říkají cedule u archeologického naleziště.

Stopa na mysu Espichel

V těsném sousedství majáku se nachází Svatyně Panny Marie mysu Espichel, která byla postavena na začátku osmnáctého století architektem Joaem Antunesem. Když se Mirek vydal pořídit několik večerních fotek k této svatyni, prohlédl si ji zblízka a překvapilo ho, že čelní fasáda je prakticky jen bílou zdí, za kterou se schovávají neudržované, polorozpadlé a špinavé zbytky zdí, které dříve tvořily dvě křídla celé svatyně, a jež nyní lemují krásně zdobený kostel. Z dálky však místo vypadá udržovaně, a tak se hodí spíše pro celkové pohledy než pro detaily.

Svatyně Panny Marie mysu Espichel

Z deníku

Ráno odjezd směr Cabo Raso – Trasa: Cabo Espichel – Fernao Ferro – Corroios – Almada. Dorazil jsem k nástupnímu místu na trajekt do Lisabonu u majáku v Almedě a odtud jsem dobloudil až k mostu 25. dubna přes řeku Tajo. Zaplatil jsem 1,45 EUR (2011) a prvním exitem jsem se vydal po silnici 6 směr Cabo Raso.

Cabo da Roca na dohled

Pozdě večer, když Mirek zaparkoval na kamenité planině na mysu Raso, maják na mysu Roca už zářil do všech světových stran. Vzpomněl si, jak odtud tehdy vyrazili Formanem k pláži nedaleko mysu Raso a jak se tu prali s vlnami, ve kterých se ani plavat nedalo. Tátu jedna taková smetla a vylovili ho až turisté, kteří se v jeho blízkosti osvěžovali ve zpěněné vodě. Mirek nic z toho neviděl, protože na pláži hlídal věci a protože se s ručníky utábořili pěkně daleko od bouřící hladiny moře.

Cabo Raso

Noc na mysu Raso byla klidná. Stejně jako ranní cesta do pohoří Sintra. Mirkova mapa naznačovala, že celý hřeben je protkaný silničkami s krásnými výhledy a téměř za každou zatáčkou je nějaká zajímavost. A opravdu nebyla daleko od pravdy.

Maurský hrad v pohoří Sintra

Serra de Sintra

Lesem, který byl přeplněný obrovskými balvany, doputoval Mirek k ruinám maurského hradu. Jeho hradby se nahřívaly ve zlatavých paprscích poledního slunce. Tak jako každý den, ani dnes Mirek nikam nespěchal, a tak usedl na zeď u jedné z věží a kochal se pohledem do rozlehlé nížiny v okolí městečka Sintra. Vítr si pohrával s větvemi do strany nakloněných stromů, hrstky turistů se ploužily po hradbách a slunce pálilo jako už dlouho ne. Mirek ulehnul na teplé kameny, zavřel oči a na chvíli usnul.

Hradby maurského hradu

Probudil ho až křik dětí, které se rozběhly do blízké věže. Vstal, udělal pár fotek a parkem vyrazil na nejvyšší vrchol hřebene zvaný Cruz Alta. Odtud se mu nabídl přímo nádherný výhled na palác Pena, který navštívil v pozdním odpoledni. Prohlídka paláce byla zajímavá, ale nejzábavnější byl rozhovor s jednou z průvodkyní. Ta prý nikdy neopustila Portugalsko a sníh viděla jen čtyřikrát v životě. Skvěle si popovídali, a když Mirek palác opouštěl, nabídl průvodkyni, ať se do Čech přijede podívat na sníh.

Palácio Nacional de Pena

Druhý den navštívil Mirek kapucínský klášter, který se schovává uprostřed lesů nedaleko vesničky Penedo. Prohlídku kterékoliv jiné památky by zapomněl, ale tenhle klášter Mirka přímo uhranul.

Korkový klášter - Convento dos Capuchos

Představa života ve stísněných komůrkách, kde se člověk ani nenarovná, ho fascinovala, stejně jako všudypřítomné obložení korkem. Zárubně dveří, rámy oken nebo stropy. To všechno je obložené korkem. Ne nadarmo si klášter vysloužil přívlastek korkový.

Korkový klášter

Mirek měl to štěstí, že byl v klášteře úplně sám. Procházel si tmavé komůrky, fotil se stativem na delší časy, a když malými dveřmi vylezl zpátky na světlo, potkal u malé kašny hlídačku turistů. Tu, která dává pozor na to, aby lidé nefotili. Hned jak Mirka uviděla, zavolala na něj, že v areálu nesmí fotit, ale tou dobou měl už Mirek všechno nafocené, a tak se s hlídačkou dal do řeči. Povídali si asi hodinu o všem možném, a když se stíny stromů začaly prodlužovat, vyrazil za posledním cílem.

Chodby korkového kláštera

Svatyně korkového kláštera

Za cílem, ke kterému směřoval 112 dní. Za kterým ujel 8593 kilometrů. Pro který strávil týden ve vězení na Gibraltaru. Za cílem, který se v jeho hlavě stal symbolem cest se svým tátou. Za cílem, který se jmenuje Cabo da Roca.

Cabo da Roca