Z Jablonce do Buenos Aires

Psal se rok 2009. Právě na začátku tohoto roku dokončil Mirek studium na Vyšší odborné škole v Jablonci nad Nisou. V živé paměti měl návrat z Paříže v listopadu 2008 a horečné přípravy na absolutorium. Když všechno skončilo a v rukou držel diplom, nezbývalo mu než počkat na říjen, kdy měl nastoupit na vysokou školu do Prahy. O práci při studiu přišel, když si tři měsíce užíval života v Paříži na stáži v CzechTourism. Nabízela se tedy otázka: „Co teď a co potom?“ Odpověď přišla záhy od kamaráda z Argentiny: „Pošli mi peníze, koupím ti levnou letenku a konečně poznáš Jižní Ameriku.“ Na to Mirek nemohl odpovědět jinak než: „Proč ne?“

Byla klidná noc. Šustící vlny omývaly jemný písek belgické pláže. Studený větřík si pohrával s dlouhými stébly trávy. Měsíc se co chvíli schoval za šedý mrak a šumivé ticho noční krajiny občas proříznul motor projíždějícího auta.

V písku měkké krajnice stála modrá Fabie. V oknech se jí zrcadlila mihotavá světýlka vzdáleného Ostende. Za sedadlem řidiče se do tepla péřového spacáku choulil Mirek. Odtahoval nohy od studeného obložení kufru a tvář strkal hlouběji do spacáku. I když byla v noci pořádná zima, nevzbudil se. Naopak. Zdálo se, že sní.

Salar de Uyuni

„Dneska se podíváme na Salar de Uyuni. To je největší solné jezero na světě.“ řekl Steve a strčil si peněženku do příruční tašky.

„Já bych radši zůstal v posteli.“ zasténal Mirek od polštáře.

„Pořád to není lepší?“ pohlédl Steve starostlivě na Mirkovu pobledlou tvář.

„Ne.“ vydechnul Mirek unaveně.

Mirek byl už více než týden v Jižní Americe. Přijel sem na oslavu padesátých narozenin svého kamaráda Steva, který byl nejlepším kamarádem jeho strýce Luboše. Před rokem a půl našel Mirek Luboše mrtvého ve svém bytě v Chicagu. Od té doby se Mirek se Stevem vídal čím dál častěji. Steve Mirkovi prakticky nahradil ztraceného strejdu.

Ještě než měla vypuknout veliká narozeninová oslava, rozhodl se Steve, že Mirkovi ukáže krásy Jižní Ameriky stejně, jako se o to snažil Luboš s krásami Ameriky severní v Chicagu, než zemřel. A tak pro Mirka připravil nezapomenutelnou cestu z hlavního města Argentiny do Salty a odtud dál až do Oruro v Bolívii, kde se měl konat každoroční karneval.

Oruro

Celá cesta Jižní Amerikou by vydala na jeden obsáhlý článek, ale Mirkovi se, tu noc nedaleko Ostende, zdálo o výletu na solnou pláň u městečka Uyuni v Bolívii. Už třetí den na cestě severní Argentinou trpěl prudkými průjmy, nic nejedl a cítil se slabý jako moucha. Když dorazili do Oruro, vyšplhal na dřevěné ochozy, sednul si do stínu zchátralé budovy a nepřítomně sledoval defilé pestrých masek. Lidé jásali, házeli balónky s vodou, hudba hrála a barevný dav se valil hlavní ulicí. Mirek se otočil na Steva, který seděl vedle něho a uviděl nadšení v jeho tváři z toho, jak jim zatím všechno na jejich společné cestě vychází.

Salta

Když v noci dorazili vlakem do Uyuni, zjistili, že v rozpadajícím se penzionu neteče voda, a proto je nemohou ubytovat. Steve tedy našel jiné, o mnoho dražší ubytování a čekaly je tři krátké hodiny spánku, než nasednou do prosoleného džípu a vydají se vstříc oslepující poušti.

Mirkovy potíže neustávaly. I když nic nejedl, stále cítil, jako by měl místo žaludku cihlu. Kdykoliv to jen trochu šlo, snažil se mýt se, ale i tak měl pocit, že je cítit jako použitý toaletní papír, kterého se mu uprostřed Bolívie nedostávalo.

„Dobrý den. Na naší cestě na Fish Island se nejdříve podíváme k pohřebišti vlaků na okraji solné pláně. Pak vám ukážeme, jak se těží a suší sůl, navštívíme solný hotel a na Fish Islandu bude asi hodinová pauza.“ řekl průvodce a otevřel dveře solí obalené Toyoty.

Salar de Uyuni

Mirek stál opodál. Nechtěl, aby ho kdokoliv z cestujících ucítil. Když začali všichni nastupovat, poprosil Steva, aby si mohl sednout k okýnku, kdyby se to v něm znovu začalo bouřit. Ale dlouhodobé hladovění Mirka uchránilo před potupnou zastávkou na nekonečné rovině solných plání, kde by jeho hnědé představení jistě vyvolalo úsměvy na tvářích všech účastníků dnešního výletu.

Krátká zastávka u opuštěné železniční trati, plné rezavějících vagónů a lokomotiv, byla zajímavá. V několika řadách tu stály staré vagony, obrovské lokomotivy a zvlněné koleje se táhly do daleka. Tohle místo by si zasloužilo několik hodin pohledů skrz hledáček fotoaparátu, pomyslel si Mirek, ale celá skupina turistů co nevidět zamířila na Fish Island, který leží uprostřed Salar de Uyuni.

Pohřebiště vlaků

Dvě plně naložené Toyoty drncaly po solných plástvích a kličkovaly mezi mělkými jezery.

„V noci hodně pršelo, a tak musíme jet o dost pomaleji. Pláně jsou plné menších či větších jezer.“ řekl průvodce a rozhlédl se po autě. Cestující téměř bez dechu sledovali jasně zářící plochu, která neměla konce. Zdálo se, že končí až v nebi. Že se volně přelévá do rostoucích mraků, které lemovaly třpytící se obzor.

„Své jméno dostal Fish Island proto, že z dálky vypadá jako ryba.“ řekl průvodce cestujícím a ukázal do bílé pouště před sebe. Na obzoru se vypínala špička ostrova, která se svojí kopií v soli opravdu vypadala jako ryba z profilu. Drnčícím autem se prohnalo souhlasné mručení a někteří vytáhli foťáky.

Hotel ze soli

„Nebojte, na focení bude času dost.“ usmál se průvodce a zastavil uprostřed ničeho. Za chvíli přijelo i druhé auto a cestující vyskákali na křupající struhadlo čirých krystalů soli. „Ukážeme vám, jak se správně vyfotit na takové rovině.“ řekl průvodce, vzal do ruky plechovku od brambůrků a zavolal na majitele foťáku, aby zvednul pravou nohu. V pokroucené perspektivě turisté „šlapali“ na auta, „lezli“ na obří plechovky a pak si ukazovali své fotografické výtvory.

Zastávka na Fish Islandu umožnila Mirkovi zaběhnout za skalnaté výčnělky a schovat se mezi vysoké kaktusy při další bouřce v jeho útrobách. Tolik si přál, aby mu bylo dobře a mohl si pořádně vychutnat putování po největší solné pláni na světě. Vždyť kdy zase uvidí hotel postavený z cihel ze soli, pyramidky soli naskládané jednu vedle druhé, aby lépe proschla nebo tak magický horizont, který se mění každou minutu a který přináší tolik příležitostí pro zapálené fotografy?

Fish island

Výlet po Salar de Uyuni byl nezapomenutelný. Stejně jako celé putování Jižní Amerikou, které nakonec trvalo celých pět a čtyřicet dní. Ale to je na dlouhé vyprávění. My se vracíme zpátky do modré Fabie, ve které Mirek otevřel oči a uvědomil si, že si pamatuje, co se mu zdálo. Viděl Steva, jako by seděl vedle něho, cítil jas slunce, jako by znovu stál na běloskvoucí solné pláni a cítil sůl. Ale nebyla to sůl z Bolívie. Cítil moře. Stáhnul okýnko a sluneční jas zesílil. Do auta se přelila vlna čisté vůně moře. Nazul boty, přešel silnici, přeskočil koleje, seběhl na pláž a utíkal k vodě. Když doběhl na tvrdou, uhlazenou, mokrou část pláže, kterou neustále olizovaly nekonečné vlny, sklonil se k neklidné hladině a nabral do dlaní mořskou vláhu. Přičichnul k průzračnému jezírku v dlaních a vrátil vodu zpátky domů. Mokrými dlaněmi si přejel po tvářích, jeden prst olíznul a usmál se. Podobně chutnal bílá jezera u Uyuni. Tam se mu ale kroutila pusa.

Mirek se rozhlídnul do všech stran. Přímo před sebou viděl nekonečnou mořskou hladinu s klenbou bouřkových mraků. Vpravo v dálce uviděl špičky budov a molo v Ostende. Vlevo se táhla žlutá pláž až do nedohledna. A když se otočil k silnici, uviděl svůj domek na kolečkách, který problikával za projíždějícími auty a tramvajemi. Myslím, že je jasné, kterým směrem se vydal.