Dolomiti: „Na vrchol Monte Paterna a zpět“.

Již více než rok jsem toužil nafotit hlavní dominantu Dolomit, Tre Cime di Lavaredo, z vrcholu Monte Paterna. Během minulé expedice se mi to kvůli nedostatečnému vybavení nepodařilo a tak jsem vkládal veškeré naděje do výpravy letošní. Ta byla spojena s workshopem, a tak se v tomto článku dozvíte nejen, zda jsem na vrcholu Monte Paterna uspěl, ale i něco málo o proběhlém workshopu a jeho účastnících.

Oblast okolo Tre Cime mě minulý rok okouzlila natolik (viz tento článek), že jsem se v ní letos rozhodl uspořádat první workshop. Oproti Vysokým Tatrám, ve kterých jsem jen loni pořádal 5 workshopů to je dost zásadní změna hned v několika směrech. Tím hlavním je nesrovnatelně vyšší atraktivita této lokality a s tím související množství fotografických příležitostí.

A cena za tento „upgrade“? Ta je bohužel ve srovnání s Tatrami vyšší. Zatímco Tatry jsou (také díky slevě, kterou jsem pro účastníky workshopu domluvil), velmi „low-cost“ záležitostí (doprava 1000 Kč, ubytovaní a strava na 5 dnů cca 100 EUR), Dolomiti stojí více než dvojnásobek. Je ale třeba si uvědomit, že jste v Itálii a zároveň v jedné z nejpopulárnějších částí Dolomit a za to se hold platí. Ale konec chození kolem horké kaše. Pojďme se raději podívat, jak to všechno probíhalo.

Příjezd do ráje plného zimy

K Tre Cime di Lavaredo jsem se vydal již 4 dny před workshopem. Po několika hodinách jízdy a příjemného klábosení o fotografii jsme s Jirkou a Josefem vystoupali autem až k chatě Rifugio Auronzo 2333 metrů vysoko.

Cestou nahoru jsem pozoroval, jak se na teploměru s přibývající nadmořskou výškou teplota mění z letních 30°C na vysokohorských 9°C.

S úsměvem na rtech jsem kluky upozornil, že jsme pořád ještě v dolině a že při focení na vrcholcích nás budou čekat teploty kolem nuly nebo i nižší.

Proč ten úsměv? Před workshopem jsem všem dokolečka znovu a znovu psal, ať si vezmou opravdu teplé oblečení, ale bylo mi jasné, že mě mají za blázna. Ačkoliv byl červenec, v batohu jsem vezl péřovou bundu od Rankoncaje, termoprádlo, zimní rukavice, spacák do  -15°C a thermarestku pro případ přespání na vrcholu Monte Paterna… připravený jsem byl téměř na všechno.

Úsměv mi však zmrznul, když jsem po příjezdu uviděl množství sněhu, kterým byly svahy a okolí Tre Cime ještě pokryté. Minulý rok zde touto dobou nebylo po sněhu ani památky. Tento rok však byla zima v Dolomitech delší a tak o několik metrů hluboké sněhové jazyky a závěje nebyla nouze.

Jestliže je to v dolině zasypané, jak to bude vypadat při výstupu na Mt. Paterno? Hned nás napadlo, že fixní lana budou pod sněhem a nebude se na co připnout. Hlavní cíl naší výpravy – výstup na Mt. Paterno tak byl ohrožen.

Podívaná to však byla fantastická. Po příjezdu jsme se vydali do sedla nad Lavaredo, kde nám fantasticky vyšel západ slunce. Bylo to sice dost na rychlo… přiběhnout, postavit stativ, nastavit fotoaparát, cvak, cvak, cvak… ale stihli jsme to! (viz panorama výše).

Nezdařený pokus o výstup na Mt.Paterno

Velké zklamání nás však čekalo hned další den. Ozbrojeni horolezeckými sedáky, přilbami, ferratovými sety a dávkou adrenalinu jsme se s Josefem vydali trasou od Locatelli, přes skalní tunely na vrchol Monte Paterna, kde jsme plánovali nafotit západ slunce.

Ještě před vstupem do tunelů jsme však potkali vracející se horolezce, kteří nám zklamaně vysvětlili, že vrchol je ze všech tří stran zcela nepřístupný.

Naše obavy se naplnily. Fixní lana, na která jsme se při výstupu a sestupu měli připnout, ležela hluboko pod sněhem (nebylo se na co jistit), navíc mokrý sníh se v extrémně šikmých skalních žlabech, sypal pod nohama a nedalo se na něj spolehnout.

Vyškrábat se nahoru by možná ještě šlo, ale fotit tam západ slunce a pak se vracet po tmě dolů, bez jakéhokoliv jištění, by nemělo daleko od sebevraždy.

Bylo mi jasné, že veškerá příprava byla zbytečná. Letos Tre Cime z vrcholu Monte Paterna opět nenafotím.

Fotografická show před workshopem

Se zklamáním jsem se srovnal poměrně rychle. Pořád jsme měli 3 dny do workshopu a tak jsem se rozhodl užít si to a něco pořádného nafotit, než se mi všichni sjedou a já se místo focení budu muset věnovat lidem.

Každý den jsem se proto vydával na štít za chatou Locatelli, ze kterého jsem měl ten nejlepší výhled na Mt. Paterno, Tre Cim di Lavaredo a Tore di Toblin. Světlo mi celkem přálo a tak jsem během prvních tří dnů naplnil 16GB kartu celkem slušným materiálem. Možná to někomu přijde jako „cvakalství“, ale je potřeba si uvědomit, že jsem kombinoval lepení expozic s lepením do panoramat a tak jsem na jednu finální fotografii spotřeboval většinou 15 – 39 podkladových snímků (každý o velikosti 18 Mpx).  Ani jedna fotografie však nevznikla bez promyšlení (viz panorama výše).

Počasí bylo většinou velmi slunečné. Až poslední den před workshopem mě při čekání na západ slunce obalila mlha a mraky. Ten večer jsem na vrcholku za Locatelli stál s rakouským fotografem Thomasem Hoflacherem.

Ten to po 10 minutách stání v „bílém pekle“ zabalil. Já si však všiml, že se začíná zvedat silný vítr, což znamenalo obrovskou příležitost. Do západu slunce totiž zbývala skoro hodina! Přesvědčil jsem tedy rakouského kolegu, ať postaví stativ směrem na Tre Cime, zaostří přes manuál na nekonečno a čeká s prstem na spoušti. Jestli totiž budeme mít štěstí, mohl by zvedající se vítr mlhu z Tre Cime alespoň na pár cenných sekund odfouknout. Kdyby se do toho přidalo ještě světlo zapadajícího slunce, mohl by vzniknout unikátní záběr.

20 minut jsme tam takhle stáli jako dva blázni a koukali do mlhy. A pak to přišlo… bylo to sice jen na pár sekund, ale jak se říká: „štěstí přeje připraveným“… a tak jsem stihl udělat jedno celé panorama (viz fotografie výše).

A jak je možné, že to vyšlo? Samozřejmě jsme měli kliku, ale mám i pocit, že čím déle fotím, tím více přírodě rozumím a dokážu odhadnout, co se stane nebo alespoň může stát. Je to celé o tom mít vizi a umět v přírodě číst tak, abych byl schopen vizi zrealizovat (o něčem podobném jsem už psal v tomto článku).

Workshop

S příchodem workshopu jsem nastartoval standardní program. Ráno dobrovolné vstávání na východ slunce, po snídani dvě hodiny teorie, oběd, odpoledne další dvě až tři hodiny teorie a před večerem pak odchod na focení západu slunce s pozdním návratem mezi desátou až půlnocí.

Na workshop se jako vždy sjela parta fajn lidí. Inna Václavová (šéfredaktorka časopisu Ocean) s přítelem Jirkou fotili především na svých cestách po mořích a oceánech, Petronela a Karel (auditoři z firmy Ernst & Young) byli spíše fotografickými nováčky, fotograf Michal Dvořáček se živil sportovní a reportážní fotografií a Jirka s Josefem byli podnikatelé, užívající si fotografii v rámci svého důchodového věku.

Ačkoli byl každý trošku z „jiného světa“, všechny spojovala touha zdokonalit se ve fotografii, naučit se něco nového a užít si atmosféru spojenou s fotografováním hor v takto atraktivní lokalitě.

Co se průběhu týče, první den jsme probrali vybavení, prohloubili znalosti v oblasti kompozice, expozice a dlouhých časů, druhý den se naučili pracovat s filtry a osvojili si lepení expozic, třetí den patřil postprocessingu a lepení snímků do panoramat, a poslední den jsme věnovali plánování v krajinářské fotografii, maximalizaci obrazové kvality a tisku.

Fotografie jsem v průběhu kurzu dělal především dokumentační, aby měl každý na workshop nějakou tu památku. Občas jsem k tomu použil i rybí oko (objektiv Tokinu 10-17mm fisheye), ze kterého vznikaly opravdu netradiční záběry (viz foto níže).

Možná bych měl také zmínit, že když jsme jednoho večera vystoupali na kopec za Locatelli, koukáme, že nám na vrcholku někdo stanuje. Kluci se s chlapíkem dali do řeči a tak zjistili, že je to Čech. Když jsem si všiml, že má stan Hilleberg a před ním na stativu nachystaný 5D Mark II, zvědavost mi nedala...

Z dotyčného se vyklubal Karol Lamacz! S Karolem jsem byl před nějakou dobou v kontaktu e-mailem. Tenkrát jsme spolu diskutovali spacáky pro spaní a focení v zimních horách a bavili se o potenciální společné výpravě. Že se pak takhle setkáme naživo v Dolomitech bych nevěřil. Svět je opravdu malý :o)

Na vrchol světa a zpět

Workshop skončil, účastníci se začali pomalu rozjíždět do svých domovů a mě zbýval poslední večer na balení a přípravu na ranní odjezd. Cože? Volný večer a já se mám místo focení balit? Podíval jsem se směrem k Mt. Paternu a bylo jasno. Jdu na vrchol!

Během workshopu sněhu dost roztálo a tak jsem doufal, že ferratová cesta vedoucí nahoru od Lavareda by už mohla být schůdnější. Rozhodl jsem se, že polezu, kam až to bude bezpečné, ale někde uvnitř jsem cítil obrovské odhodlání dotáhnout to až na vrchol.

Pzn: horu Mt. Paterno můžete vidět v celé své kráse například tady nebo tady.

Hned na začátku skalní římsy mě však uvítal sněhový jazyk, přes který jsem se musel dostat. Jakoby mi hora řekla „Nebude to zadarmo“. Na skále, připnutý na fixní lana jsem byl v bezpečí. Nad sněhovými jazyky ale jištění nebylo a tak jediné uklouznutí v tajícím sněhu znamenalo několik desítek, později několik stovek metrů dlouhý pád, jehož konec by měl pouze jeden výsledek…

Do sněhu jsem si proto c-čkovými botami vykopával opravdu velké schody a obrovské sněhové pole, které na mě čekalo v horní části výstupu, jsem raději oblezl velkým obloukem po skále. Nad tím, jak se budu po skále, na které jsem místy visel téměř za prsty, vracet zpátky, jsem raději nepřemýšlel.

Nad polem mě však čekalo příjemné překvapení. Od tohoto místa směrem na Locatelli bylo na sněhu natažené nové ocelové lano. Italští horolezci ho tam museli ukotvit v posledních dnech, jelikož na začátku workshopu tam ještě žádné nebylo.

Sice jsem trasou na Locatelli nikdy nelezl, ale možnost připnout se na zpáteční cestě na nové lano, které se táhlo až ke skalním chodbám byla fantastická. Hned se mi ulevilo a posledních cca 50 metrů, místy kolmé skalní stěny, jsem vylezl v naprosté pohodě.

Jsem na vrcholu!!! Výhled to byl úžasný a byl jen můj. Celá hora prázdná, jen já s fototechnikou na jejím vrcholu.

Rozložil jsem stativ a na fotoaparát umístil blesk, abych udělal několik dokumentačních záběrů (viz fotografie nahoře a vpravo), když v tom mi volal Josef.

„Ty pacholku, ty se tam blejskáš!“ Josef se v dolině pode mnou zrovna vydal fotit západ slunce a v tom si všiml, že na špičce Paterna něco probleskuje. Hned to hlásil Jirkovi.. všichni měli z dosažení vrcholu radost.

Hora mě navíc odměnila absolutním bezvětřím a fantastickým západem slunce. Během hodiny a půl jsem nafotil asi 200 snímků, z nichž vznikla spousta zajímavých panoramat (viz foto níže).

S příchodem tmy jsem nasadil čelovku, sbalil fototechniku a vydal se pomalu dolů. Sestupy bývají mnohem náročnější než samotné výstupy. Ten můj byl navíc potmě a tak mě adrenalin zahříval natolik, že jsem ani nepotřeboval všechno to péřové oblečení v batohu na zádech. Když jsem se dostal do sedla a připnul se na nové lano, věděl jsem, že mám vyhráno. Po laně jsem slezl až ke skalním tunelům a těmi jsem pak bezpečně sestoupil až k chatě Locatelli.

Před půlnocí jsem došel k Auronzu, kde mě už vyhlížel Josef s Jirkou. Oba mi gratulovali a neobešlo se to ani bez symbolického zapití. Někdy člověk prostě potřebuje překonat strach a sám sobě dokázat, že není jen „fotograf-kecal“. Pocit to byl fantastický …ten večer všední problémy neexistovaly a já věřil, že dokážu všechno na světě :o)