Zatmění slunce 2015 trochu jinak

Zatmění slunce. Jev s relativně řídkými výskyty, úžasná podívaná pro moderního člověka a zdroj obav pro naše předky. Symbolika boje dobra se zlem, požírání světla tmou. Naši předkové věřili, že Slunce jednou za čas zkouší pozřít velká příšera. Věřili rovněž, že pokud budou dělat dostatečný hluk a rámus, donutí příšeru Slunce nechat na pokoji a Slunce zase vrátit.

I nám, moderním lidem, se při prožívání zatmění zatají dech. Přestože víme, co zatmění způsobuje a že zatmění brzy skončí, cítíme na podvědomé úrovni mírné obavy.

Letošní zatmění jsem se rozhodl strávit mimo civilizaci, v přírodě. Dlouho jsem koumal, kam se zašít. V plánu jsem měl pořídit časosběrné video, které by ukázalo ubývání světla během zatmění a trochu zvýraznilo pocity, které během zatmění lidé vnímají. Postupně jsem zavrhl kopce Pardus a Skalný v Hostýnských vrších kvůli nevhodné pozici motivu a Slunce, rozloučil jsem se i s myšlenkou fotografování z některé z olomouckých věží; představa, že tam postávám dvě hodiny, mě nelákala a pochybuju, že bych si tam mohl rozložit bivak; to by mě asi vynesli v zubech. Jako dobrou lokalitu jsem nakonec vybral můj oblíbený Strejčkův lom ležící kousek od Olomouce.

Strejčkův lom jsem zvolil nejen pro jeho dobrou pozici vůči slunci a blízkost k Olomouci, ale i kvůli jeho "čajové" historii. Olomoucká čajová subkultura si Strejčkův lom adoptovala jako místo konání čajových slavností. I já si tam dost často zajedu s vařičem a kanystrem vody posedět v klidu bez rušení civilizací. Lepší relaxační místo člověk tak blízko města těžko najde :).

Den před zatměním jsem si ještě zajel do lomu ověřit svoje odhady. Kamarád, který mě tam doprovázel, docela nevěřícně koukal, když jsem tam napřed za mohutného třepání kalibroval kompas v telefonu a následně pobíhal po celé oblasti s očima přilepenýma na displeji... zkrátka nezná aplikaci Sun Surveyor.
Místečko jsem si nakonec opravdu našel, plácek v zadní části lomu pěkně vystavený slunečním paprskům - pak už zbývalo jen věřit, že předpovědi počasí vyjdou, a v den D bude jasno.

A je to tu. Pobíhám po bytě, naposled kontroluju sbalenou techniku a doufám, že jsem nezapomněl nic důležitého. Svářecí sklíčka mám, časovací spoušť mám, kabel taky, akumulátory v zrcadlovkách jsem nabíjel den předem... vypadá to, že vše potřebné pro focení je na hromádce. Ještě pobalit karimatku, vařič, nádobí, vodu a další rekvizity, které mi budou dělat společnost při pozorování zatmění. Pro jistotu si ještě beru teplou bundu, předpovědi slibují chladné ráno, i když uprostřed olomouckého sídliště je teplota příjemná. Jenom bohové ale ví, jaká kosa bude v lomu.

Batoh na záda, stativ a vodu do ruky, je čas opustit bezpečí bytu a vydat se vstříc dobrodružství. Už se nemůžu dočkat.

Pohled jihovýchodním směrem mě moc netěší. Smog v kombinaci s vysokou oblačností dělají z oblohy v oblasti slunce jeden obrovský přepal. Snažím se být optimistou a říkám si, že za městem nebude smogovka tak hrozná. Jinak bych měl po žížalkách.
Někde v půlce cesty mi zvoní telefon. I když mám dovolenou, práce se hlásí o svá nezadatelná práva. U zákazníka se něco vysypalo a po mně se chtějí rozumy. Naštěstí to jde vyřídit bez nutnosti někam se přihlásit. S vrčením "hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí" házím telefon do přihrádky.

Za městem se situace lepší. Smogovka končí kousek od cedule Olomouc, na obloze tak zbývá jenom lehký závoj vysoké oblačnosti. Zatím dobré, tyhle podmínky by mohly být zajímavé. Ideální by samozřejmě byly nějaké obláčky, které by oživily oblohu, ale i ta vysoká oblačnost mi na obloze udělá jakýs takýs pohyb. Ještě bych si samozřejmě přál, aby foukal větřík a hýbal mi větvemi stromu, který jsem si vymyslel na okraj záběru, ale to bych toho chtěl fakt moc :).

Poslední kilometr po rozbité polní cestě, průjezd kolem nějaké plynařské vymyšlenosti stojící kousek od lomu, vyhnutí se obrovským kalužím... auto poskakuje po velkých vlnách, které jsou na předělu cesty a zelené plochy. Snad někde nechytnu vanou nebo nezůstanu trčet v blátě.

Nezůstal jsem. Auto nechávám na plácku u okraje Strejčkova lomu, z batohu lovím zrcadlovku se širokáčem a jdu se podívat, jestli jsem si to místo našel dobře. Mám nepříjemný pocit, že slunce je jinde, než bych ho chtěl. Moje pochybnosti jsou ale brzo rozptýleny, kompas v mobilu fungoval dobře. Takže honem zpět pro zbytek věcí, do zatmění nezbývá moc času.

Proplétám se mezi větvemi mladých stromků na plošinku, odkud si budu celou podívanou vychutnávat. Slunko praží, teplá bunda mohla klidně zůstat doma. Mám pocit, že mi bude brzo horko.

Vybalit karimatku, rozložit si věci, jednu zrcadlovku nachystat na stativ, druhou osadit provizorním filtrem... práce na pár minutek, ale dokončuji ji těsně před začátkem zatmění. Stará K10D, kterou jsem zvolil pro týrání, už pěkně sedí na stativu, časovací spoušť je nachystaná... už jenom zaostřit a akce. Teď už mi bude dvě hodiny dělat společnost cvakání zrcátka.

Chviličku po začátku podívané poprvé mířím druhou zrcadlovkou osazenou telátkem na slunce. Fakt ho kousek chybí. Ono to zatmění fakt bude. Zkouším si různé kombinace ISO, clon a časů, abych našel optimální hodnoty. Vzápětí mě zaujme odlesk slunce na sklíčku a hned mám novou hračku.

Po chvilce odkládám zrcadlo na zem a začínám se věnovat odpočinkové fázi celého focení. V mobilu si hledám vhodnou hudbu, volba padá na tematickou desku "Eclipse - A Journey Of Permanence & Impermanence". Co jiného taky poslouchat při zatmění, ne? Pláckem se začínají nesměle šířit první tóny skladby "..And The Day Turned To Night". Pohodlněji se usazuji a sahám po vařiči a plynové bombě. Do kastrolku putuje první dávka vody. Už se těším na čaj.

Slunce pořád pálí, ptáci štěbetají, povívá slaboučký větřík a v lomu je úžasná atmosféra klidu a míru rušená jenom rytmickým cvakáním zrcadlovky. Po levé ruce mi začíná vařit voda. První záliv čaje se blíží. Voda putuje na lístky Železné bohyně milosrdenství...

Najednou se ochlazuje a stmívá. Zatmění je asi ve dvou třetinách od maxima. Vítr ustává, ptáci utichli. Celá příroda jako by si uvědomila, že se něco děje. V prohlubni lomu je najednou tma a ostře tvarované kontury protějších skalních útvarů nejsou tak ostré.
Sahám po mikině, kterou jsem odložil. Na bundu to není, ale pociťuji stále větší chlad.
Nejen příroda se uklidnila. I má mysl je najednou pomalejší, soustředěnější a klidnější, problémy všedních dnů jsou najednou vzdálené a nepodstatné. Naplno si vychutnávám atmosféru vzácného jevu. A chápu lidi v minulosti, kteří měli ze zatmění posvátnou hrůzu. Jasné jarní dopoledne se změnilo v začínající podvečer... jak přeneseně praví název první skladby alba Eclipse - den se změnil v noc.

Čas od času sahám po zrcadlovce s telátkem a cvakám si ubývající sluneční kotouč.
A najednou je po legraci. Přibližně v době, kdy jsem dopil třetí záliv Bohyně, se zatmění překulilo do své druhé fáze a sluneční srpek začal růst. Pomalu, nesměle, ale cílevědomě. Příšera opět prohrála, svět je zachráněn... brzy si první pták uvědomí, že zase začalo přibývat světla a svým zpěvem naruší tísnivé ticho. A ostatní se k němu rádi přidávají.
Už jenom vyčkat konce zatmění, sbalit se a zamířit zpět domů.

A na závěr slíbené video. Nezapomeňte si ho přepnout na HáDé a pustit na celou obrazovku :)