Krajinou Skotska - 1. část

Když se řekne Skotsko, vybaví se asi většině z nás spousta starých hradů, zvlněná nehostinná krajina tu a tam protnutá kamennou zídkou a především sychravé počasí, které je pro tento severní kout Velké Británie tak typické. Doufal jsem však, že v červenci by to nemuselo být tak zlé a mezi deštivými dny se také vyskytnou ty s polojasnou oblohou. A světe div se, slunce nám svítilo, a jak! Kdybych tušil, jak nakonec bude, vyhodil bych z kufru deštník a raději přibalil sluneční brýle a opalovací krémy s vysokým UV faktorem.

Ale to již zase předbíhám, takže pěkně popořadě.

Po nezbytném zabalení všeho potřebného a několikerém překontrolování, zda nic (samozřejmě hlavně z fototechniky a příslušenství k ní) nechybí, nabíráme kurz na letiště v Praze Ruzyni. Zde mě nechává místní kontrola kompletně vyložit kufr s fotovýbavou a tipuji nechybělo ani mnoho k tomu, abych byl obviněn, že mám snad v zrcadlovce uschovanou bombu. Asi byl ten chlapík v práci první den, nebo jsem se mu prostě jen nelíbil. To už nezjistím, do letadla jsem se však, jak již asi tušíte, zdárně dostal a naše malé dobrodružství nabíralo na obrátkách.

Po dosednutí na letištní plochu hlavního města Skotska Edinburgu, již pomalu začínám věřit tomu, že si užijeme pohodových 12 dnů mimo civilizaci.

Moje růžové vidiny však dostávají pořádné trhliny hned v místní půjčovně aut. Samozřejmě jsme v rámci úsporných opatření objednali automobil z nejmenší kategorie, to co nás však čekalo na parkovišti, byl docela šok…

To si totiž takto vykračujete mezi řadou aut, tlačíte několik plných kufrů a s napětím čekáte, ze kterého že to automobilu se ozve zvuk centrálního zamykání, které netrpělivě tisknete v ruce. Když už jste pak téměř na konci parkoviště, daleko od letištní haly, vidíte na jednom z posledních míst něco malého a ošklivého.

To je snad zlý sen, pomyslím si po otevření kufru našeho Fiatu 500. Jak tam sakra naložíme zavazadla? Takže nejen že jsem měl pocuchané nervy z řízení na levé straně, ale ještě tohle.

Nakonec končí polovina našeho proviantu na zadní sedačce a jede se.

No povím Vám na rovinu, žádná krasojízda to první kilometry opravdu nebyla. Myslím si, že kolem letiště musí být docela slušná nehodovost. Pořád mě to prostě táhlo k pravé straně, i pro řadící páku jsem neustále šmátral tam, kde je obvykle umístěná, ale tady je vše na ruby, tudíž bylo veselo. Ještě ke všemu nás čekal průjezd několika dálničních křižovatek a pak hurá pryč. Kupodivu jsme se ani příliš nezamotali a po pár minutách už ujížděli přes místní chloubu, visutý most Forth Road Bridge přes záliv Firth of Forth.

Zákon schválnosti opět zafungoval na jedničku, jak už to bývá pravidlem, nad hlavou nám obloha hraje všemi barvami a západ slunce je opravdu velkolepý. Jediný háček to má, frčíme si to po dálnici, nikde žádný sjezd a tak jsem utřel nos. Nevadí, však takových západů tu ještě určitě zažijeme… doufám!

Dalším nelehkým úkolem se stává nákup potravin. Přeci jen hledat otevřený obchod kolem jedenácté hodiny večerní není v neznámém prostředí hračka, ale i to se nakonec povedlo.

Samozřejmě chci využít každou možnost k fotografování, proto následuje ještě noční stokilometrový přesun k městečku Montrose, kde ční nad zálivem krásný maják na Scurdie Ness.

Stan není kde postavit a po pravdě ani není vůle jej stavět, proto se celou noc kroutíme na předních sedačkách našeho malého korábu.

Moc jsem toho tedy nenaspal a už začínalo svítat, protrhaná obloha dávala tušit slibnému východu slunce a tak hurá do terénu. Nemalé překvapení mě však čeká hned nad majákem. Google mapy ukazovaly posekané obilné pole, kde se však letos místní zemědělci rozhodnuli nasázet brambory. No umíte si představit, jak jsem asi po chvilce brouzdání se mezi promoklými řádky vypadal. Nakonec chtě nechtě zvítězil rozum na úkor fotografického nadšení a snímám přímo z pobřeží.

Zcela typické Skotské počasí nás doprovází k prvnímu hradu na naší cestě, kterým je Dunnottar Castle. Místo krásné, o fotografování si však nechávám jenom zdát, prší a vítr fičí ze všech stran. Kapky tak poletují spíše vodorovně, než aby padaly svisle, chvála goretexu od Tilaku! Už vím, odkud je pořekadlo o počasí, ve kterém by ani psa nevyhnal. Snad příště. Cílem dnešní cesty je skalní masiv Bow Fidle rock.

Neobejde se to bez několika zastávek, přeci jen na sebe musíme nechat dýchnout trošku historie místních městeček.

Počasí se neumoudřilo, takže místo vysněné barevné oblohy nad Bow Fidle rock se opět koná pouze ta nežádoucí šedivka šedivá.

Místo je to tedy s opravdu parádní atmosférou. Vrcholí odliv, vlny se tříští o skály kolem mého nebohého stativu a nad hlavou pokřikují rackové, kteří tak varují před nevítaným vetřelcem. Užívám si to!

Stan se nám opět stavět příliš nechce, proto nás čekala další noc v autě kousek od pobřeží.

Následující den už přichází na řadu známé jezero Loch Ness, kam se těší hlavně moje drahá polovička. Já už na dálku větřím davy lidí, takže jsem patřičně otrávený.

Prostě jezero jako každé jiné s tím rozdílem, že je tu zpoplatněné skoro všechno a škobrtáte o již zmíněné davy dychtivých turistů snad ze všech koutů světa. Lochneska se kupodivu ani nám neukázala, asi měla zrovna volno.

Přes Fort William, městečko ležící pod nejvyšší horou Skotska, legendami opředenou Ben Nevis, nás cesta zavedla ke kouzelným jezerům Loch Eil a Loch Eilt. Opravdu doporučuji nevynechat. Ostré slunce focení nepřeje a tak jen nasáváme atmosféru. Tak nějak jsem si vždy představoval typickou skotskou krajinu. Jezero obklopené horami, uprostřed ostrov porostlý starými borovicemi…

To už se však moje pozornost pomalu ale jistě začínala upínat ke Glen Coe a hlavně dech beroucímu masiv Buachaille Etive Mor. Štěstí se konečně usmálo, takže při západu slunce plují po obloze těžké mraky nasvícené posledními paprsky.

Bylo by to jako v pohádce, nebýt však v místních vřesovištích miliony mušek, které dokázaly zalézt úplně všude a štípaly a štípaly. Z ráje na zemi bylo rázem peklo.

Celé fotografování probíhalo asi tak. Odehnal jsem mušky z obličeje, nastavil kompozici, nastavil dlouhý čas na rozmazání vody a mraků a dal se do bláznivého pobíhání po březích místního potoka, protože jak se člověk zastavil, sesypaly se na něho ty malé mršky v takovém množství, že to bylo k zbláznění. A to Vám ani nepopisuji, jak jsme se předtím koupali v místní říčce. Po náletu těch mrňavých bestií jsme vypadali, jako kdybychom měli neštovice. Ale holt hygiena musí být.

Tam jsem se také zapřísáhnul, že do Skotska už nikdy nepojedu v létě!

Nocování v autě bylo tentokrát nutností, neumím si představit, jak bychom mušky vyháněli ze stanu. Tedy pokud by nás nesežraly už při jeho stavění.

Sychravé ráno nás vítá do dalšího dne, z fotografování východu slunce tak samozřejmě nebylo nic. A nebudu dělat hrdinu, při pomyšlení na ty malé krvelačné bestie mě tentokrát absence ranního fotografování ani tolik netrápila.

Přejezd ke zřícenině hradu Kilchurn u jezera Loch Awe si ještě zpestřujeme procházkou pralesem kolem místní říčky R. Orchy plné různých vodopádů a kaskád. I jezero Loch Tulla by bývalo stálo v zajímavějších podmínkách za zastavení. Snad příště.

Obecně mám ke starým stromům jistou úctu, rád je pozoruji, zastavím se, na chvíli zamyslím nad tím, co má ten konkrétní velikán již za sebou a tam si opravdu přicházím na své. Duby staré stovky let, porostlé mechy a lišejníky, kapradiny vysoké do pasu, parádní místo jako vystřižený z filmů o dinosaurech, kteří pobíhali po naší planetě před miliony let. Hned se zasním, jak výborné fotografie by zde šlo udělat za husté mlhy.

No nic, zpět do reality mě uvádějí mušky, kterých už sice není tolik, ale přeci jen jich je ještě dost na to, aby dokázaly otrávit náladu.

Po ukrojení další stovky kilometrů při každé zastávce zalitujeme, že není více času tuto krajinu více poznat. Fotografovat by se dalo téměř všude.

Míjíme nespočet jezer, ale bez povšimnutí nemůže samozřejmě zůstat další z místních klenotů. Menší hrad Stalker Castle, umístěný na malinkém ostrově a vévodící celému zálivu Loch Linnhe. Nezbývá něž poobědvat a zamířit ke zlaté tečce dnešního programu. Ano, konečně míříme k nejznámějšímu ze zdejších stovek hradů, samotnému Eilean Donan Castle.

Další fotografie ze Skotska jsou k vidění na webu: www.michalbalada.com

Pokračování v dalším článku již brzy.