Krajinou Skotska - 2. část

Pokračování článku – Krajinou Skotska – 1. část

Zátoka, kde se nad hladinou tyčí Eilean Donan Castle,nás vítá úžasným počasím. Žádná mlha, žádný déšť, jen tu a tam mráček a teplé paprsky slunce, ulizující záliv. Kombinace všech těchto faktorů ještě umocňuje atmosféru tohoto místa.

I přes zvýšený výskyt turistů zůstávám naprosto v pohodě. Po krátkém obhlédnutí terénu vím, že tady musí člověk udělat dobrou fotografii snad i poslepu.

Nemohli jsme odolat a tak následovala návštěva útrob zdejšího symbolu. Na informační tabuli před hradem pak čtu o zdejším poměrně hojném výskytu delfínů a snad i velryb. Nějaké ptákovina, pomyslím si. Delfíni ve Skotsku mě jako neznalci přijdou absurdní. Nevím proč, ale mám je nějak spjaté s teplejšími oblastmi.

Horko těžko nacházíme místo pro přenocovaní a rychle něco málo vaříme. Opět žádný velký gurmánský zážitek, ale co už. Nesmí chybět návštěva místní hospůdky, a jak se začalo slunce blížit k obzoru, šupky dupky k pobřeží a jde se na věc.

Poměrně silný příliv dost hatí moje fotografické snažení. Umíte si to asi představit. Než ustavíte stativ a nakomponujete podle svých přestav, už Vám voda teče do bot. Takže následuje ústup o pár metrů zpět a celé to divadlo může směle pokračovat nanovo. Místní rybáři si mého počínání naštěstí vůbec nevšímají. Očividně tu nejsem první ani poslední.

Fotografie stále nejsou to pravé ořechové a tak se pomalu přesouvám blíž k hradu, když v tom uprostřed zálivu spatřím hřbetní ploutve nořící se z vln. No to jsem blázen! Vážně tu jsou delfíni. Netrvá to dlouho, snad minutu a pak je ztrácím z dohledu. Ovšem stává se hodně zřídka, abych v momentu zapomněl na focení a jen zíral, co se mě děje před očima. Parádní zážitek.

Když to pak vyprávím mé přítelkyni, vypadám jako blázen. Že prý si nemám vymýšlet hlouposti. No nic, nevidět to na vlastní oči, reagoval bych určitě stejně.

A jak to dopadlo s fotografováním? Jak se dalo čekat, nejlepší snímky vznikly dlouho po západu, téměř za tmy, kdy už byl Eilean Donan Castle krásně nasvícený a obloha temně modrá. Ani všudypřítomné mušky nezkazily další parádní večer.

Každý kdo Skotsko navštíví, Vám potvrdí, že kdo nebyl na ostrově Sky, ten jako by snad ani nebyl ve Skotsku. Umíte si v Paříži snad představit, že nepůjdete k Eiffelovce, nebo v Praze na Karlův most? A právě tento kousek pevniny byl dalšího rána naším cílem. Dáváme sbohem hejnům nepříjemných mušek a hurá k první ze zdejších atrakcí.

Ke skalním jehlám Old Man of Storr to je slušný výšlap, který po mnoha kilometrech proseděných v autě rozhodně přišel vhod. Bohužel jak už to bývá, nejvyhlášenější místa na ostrově spolu se slunečným počasím nalákala nejen nás, ale i další doslova davy dychtivých turistů. Aparát tak ani nevytahuji a jen rekognoskuji terén pro příští výpravu. Jde o místo s obrovským potenciálem.

Dál už objíždíme ostrov podél pobřeží, a protože jsme už viděli za poslední dny nespočet hradů, zastavujeme tu jen u těch zdánlivě nejpoutavějších.

Pomalu ale jistě upírám zrak na mapě k Neist Pointu. Jistě Vám ani toto místo není cizí. Vysoké skalní útesy, a na nejzazším výběžku čnící maják, místo které je pro fotografy jako stvořené.

Také si zde odbývám první a poslední bloudění. Ukazatele, které jsou tu u cesty, ukazují na osady s názvy na hony vzdálenými těm, které nám neomylně určuje naše mapa. Nezbývá, než některou z odboček risknout a doufat, že to bude ten správný poloostrov.

Všechny tu bohužel vypadají téměř stejně, takže se po mnoha kilometrech po křivolakých asfaltových cestách plných děr dostáváme úplně mimo civilizaci. Žel bohu i mimo náš plánovaný cíl. Nálada v autě klesá s každou další trefenou dírou, kterých je na cestě čím dál víc, a když už jedeme jen po polní cestě, jsem nucen uznat, že vůbec netuším, kde jsme… Náš fiat toho má taky dost, takovou cestou se zřejmě ještě neprojel.

Po několika hodinách se přeci jenom dostáváme, kam potřebujeme a neomylně si razíme cestu skrz stáda krav a ovcí k Neist Pointu. Na malém parkovišti nejsme sami, společnost nám dělá několik karavanů z Francie.

Hned vybíhám na nedaleký útes a rázem jsou všechny předchozí útrapy zapomenuty, stálo to za to! Neist Point se nám ukazuje v celé své kráse.

Na řadu tak přijde obligátní řinčení ešusů a pak už hurá k majáku. Jde o docela slušnou rozcvičku. Zdejší útes je o několik set metrů výš, než samotný maják, kolem kterého se pasou všudypřítomné ovce a dokreslují tak ráz zdejší krajiny. Na bráně majáku se pak dočítáme, že po předchozí domluvě slouží také dokonce jako penzion. To by tedy bylo něco, říkám si při pomyšlení na noc zde strávenou!

Západ slunce sám o sobě bohužel příliš zajímavý není. Od doby, co jsme dorazili na Sky jako by si počasí postavilo hlavu a na obloze nebyl jediný mráček. Copak jsme ve středomoří?

No nic, ráno moudřejší večera, jde se na kutě.

Ani za rozbřesku se však žádné velké fotoorgie nekonají a tak mám nakonec nejpoutavější noční fotky. Za zmínku také stojí pozorování velryb, proplouvajících kolem útesů po západu slunce. Další z parádních okamžiků. Nevím, jestli jsou tu často, nebo jsem měl jen štěstí, každopádně to stálo za to.

Další z řady navštívených zajímavých míst je poloostrůvek Elgol se stejnojmennou rybářskou osadou. Kafíčko na terase jedné z mála místních hospůdek doporučuji nevynechat. Slunce nad hlavou, vůně čerstvých croissantů, křik racků a hřmění vln Atlantiku…

Z Elgolu je pak perfektní výhled na pohoří Cuillin hills, zvedající se přímo od mořského pobřeží a atakující svou výškou tisícimetrovou hranici. Nikde ani mráček, jen nad nejvyššími vršky těchto hor se držely chomáčky oblaků, což mě samozřejmě naplňovalo optimismem.

Když konečně nadešel čas, chystat si nádobíčko a pomalu se odebrat na místo určení, začal bičovat pobřeží neskutečně studený vítr, který nám hned připomenul, že i když je červenec, není radno vyběhnout příliš nalehko.

Bohužel vodní tříšť, kterou vítr unášel, totálně hatila všechny snahy udělat v klidu pořádný snímek. Postup byl tudíž následující. Rychle nakomponovat, utřít filtry a přední čočku objektivu, cvaknout záběr a jen doufat, že zrovna nepřijde silnější poryv, jinak je z fotografie krajiny spíš abstrakce… No povím Vám, takto jsem tam šaškoval na kluzkých kamenech až do tmy, takže dobré dvě hodinky. Ale vyplatilo se.

Čelovku jsem samozřejmě zapomněl v autě, takže mě cestu zpět okořenila nejen tma, ale také příliv, který zatopil ústupovou cestu k Elgolu a nezbylo proto nic jiného, než se škrábat po místním příkrém, trním zarostlém svahu zpět. S trochou štěstí jsme já i má fototechnika přežili bez újmy a hurá do hajan.

Ráno je pro změnu mraků více, než by bylo zdrávo, leží nad zálivem a dávají tušit, že se opalovačka z předchozích dní rozhodně opakovat nebude.

Loučíme se proto s Elgolem a celým Skyem a ujíždíme vstříc pohoří Beinn Eighe, kde nás čeká nezbytné rozcvička. V zimě to tu musí být paráda, špičaté štíty, hluboká údolí, tu a tam nějaké to jezero… Ovšem takto v letních měsících se jedná spíš o nepřehledné suťovisko přesahující tisícimetrovou hranici, bez jakékoliv šance na dobrý snímek.

Chuť si tak spravujeme u rozlehlého jezera Loch Maree. Sedíme na břehu sice v zimních bundách, ale pohled je to opět impozantní. Protože hladina jezera je svojí výškou téměř totožná s hladinou moře, vypadají okolní hory mnohem vyšší a mohutnější, než ve skutečnosti opravdu jsou. Tady bych si na hladině i dokázal představit nějakou tu prehistorickou příšeru.

Cestujeme dál na sever k malé zřícenině hradu Ardvreck, umístěnému na poloostrůvku v jezeru Loch Assynt. Začíná mrholit, fouká vítr, je zkrátka počasí, že by psa nevyhnal.

Ráno pak něco málo vyfotografuji, jde však spíš o dokumentační záběry. Fotografie je prostě o světle a to když není, nebude nikdy ani dobrý snímek.

A jak šly dny další?

Nemohli jsme vynechat útesy v okolí Handa Island. Bohužel jsme nenarazili na Papuchalky, v což jsme tajně doufali. Rozbouřené moře nás vítalo pětimetrovými vlnami, nehostinný kraj…

V Thursu, jediném větším městečku na severu Skotska jsme se konečně dostali na chvilku k internetu a s napětím četli zprávy o povodních, které u nás v tu dobu zrovna hrozily. Byl to paradox. Tady ve Skotsku nás provázelo nezvykle slunečné počasí, zatím co u nás lilo a lilo.

Maják a pláže Duncansby Head měly být jedny z posledních míst mého fotografického snažení. No jak tomu bývá už skoro pravidlem, počasí tomu chtělo jinak.

Následovalo pak samozřejmě nespočet dalších hradů, zřícenin a opatství, než jsme se vrátili zpět k Edinburgu. Tolik jako za posledních deset dní jsem jich asi neviděl za celý život. A nutno dodat, že je nějakou dobu už ani vidět nechci.

Nezbylo než ještě oběhnout zdejší dva mosty nad zálivem Firth of Forth po západu slunce. No ani tady mě žádné zajímavé mraky na obloze nebyly přány a proto vyšly snímky dost nezajímavé.

Poslední den jsem si ještě také pocvičil jízdu vlevo v centru Edinburgu. No dopadlo to naštěstí dobře, i když se přiznám, že jsem byl jednou řádně vytrouben nějakým místním hejskem, kterému jsem lehce zkřížil cestu. A pak už jen probdělá noc na letišti a hurá domů.

Skotsko - fakta

Doprava: V podstatě všude jsou asfaltové cesty ve slušném stavu. Kromě nejhlavnějších silnic počítejte s místem jen pro jedno auto a vyhýbání se na odpočívadlech. Samozřejmostí je jízda vlevo. Doporučuji opravdu dávat pozor, ne jednou se nám stalo, že si to proti nám vpravo šněroval nějaký ten Evropan, zvyklý na jízdu v opačném směru. Benzínové stanice jsou jen tu a tam, doporučuji sledovat ručičku nádrže a včas doplňovat.

Téměř všude se také dostanete autobusem.

Ubytování: Není problém se ubytovat kdekoliv a kdykoli. Ani v tom nejzapadlejším koutě není problém najít rodinné Bed & Breakfast, což je nocleh s vydatnou snídaní.

Potraviny: V každé větší vesnici najdete krámek, nebo malý market. Ceny jsou samozřejmě o něco vyšší než u nás, ale pokud se člověk trošku uskromní, částka za jídlo může být minimální.

Počasí: Co Vám budu povídat, prostě Skotsko. Chvíli svítí slunce, chvíli prší, vítr vane ze všech možných směru téměř nepřetržitě. Bez kvalitního oblečení nemáte šanci.