Na cestě po Algarve... s fotoaparátem

Oficiální propagační videoklip o Algarve říká mimo jiné toto: „Přijedete jen na jeden den? Zůstanete ještě dalších šest!“ Tak trochu jsem se ušklíbl a říkám si, že už jsem přeci jen pár míst po Evropě procestoval a že by mi mělo zrovna Algarve vyrazit dech? Nebudu si nic namlouvat – bylo to tak.

Jak se do této nejjižnější Portugalské části dostat? Opět zmiňuji tu nejlevnější variantu, takže z Brna nebo Ostravy se společností Ryanair na London Stansted, odtud s tou samou společností směr Faro. Když si naplánujete tento výlet na jarní období, stačí letět jen s příručním zavazadlem, protože nebudete potřebovat nic víc než kraťasy, tričko a sluneční brýle. Zbytek zavazadla můžete doskládat svou fotovýbavou a bude záležet jen na vás, s jakým druhem fotek se spokojíte. Jako minimum bych doporučil tělo a stačí základní objektiv 18-55mm, co silně doporučuji, je polarizační filtr. Pro fotky noční oblohy a dlouhé časy na rozmazání vln určitě stativ a milovníci ptáků by si měli přibalit pořádný teleobjektiv.

V tomto článku popíši celý itinerář cesty, jak jsme ho jeli s manželkou, takže nezačínáme ve Faru, ale na hranicích se Španělskem. Jeli jsme autem ze španělské Andalusie a projeli jsme celé Algarve až k nejjihozápadnějšímu bodu Portugalska a zase zpět.

První zastávka, ať jsem kdekoliv, vede vždy do infocentra (to bylo naštěstí hned na hranicích). Mapy, ale hlavně cenné informace kde a jak se nejlépe na dané místo dostat ušetří vždy spoustu času a kolikrát i peněz. Náš cíl – Olhao. Ospalé městečko, které má jedno obrovské plus. Můžete se lodí svézt na nepříliš vzdálené ostrůvky přírodního parku Ria Formosa, kam už turisté příliš nejezdí a připadáte si tam jak Robinson na opuštěném ostrově. Při příchodu do přístavu v Olhau vám začnou různé společnosti nabízet nejvýhodnější cestu lodí, která je kolem 20 eur. Jak to tak ale bývá, stačí dojít na konec přístavu, kde u toho posledního stánku není vůbec nikdo, zato si ale po chvíli čekání pořídíte zpáteční lístek za 7 eur. My jsme si vybrali nejvzdálenější z možností výstupu, a sice Ilha Deserta. Čím dál od místa vysazení na tomto ostrové půjdete, tím méně lidí budete potkávat, až najednou zjistíte, že jste úplně sami. Na zakoupeném lístku máte časy odjezdů zpět, pojedete, až se sami rozhodnete.

Po návratu zpět do Olhaa a prohlédnutí města jsme pokračovali do Fara. Nejlevnější ubytování jsme našli v hotelu Best Western . Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali jen někde přečkat noc a nabít foťáky, snídaně v ceně byla jen příjemným bonusem. V tomto místě stojí za návštěvu vrchol věže místní katedrály, odkud se vám naskytne pěkný výhled do širokého okolí. Vstup je zpoplatněn, ale je to jen asi 2 eura. Záleží potom, jestli vypadáte mladě a sami vám nabídnou nižší studentské vstupné.

Co dalšího stojí za navštívení je kostnice v kostele Igreja do Carmo. Vstup je zdarma. Trosku mě šokovalo, že za okny kostnice je škola, kde si děti hrají – vlastně pár metrů od stovek lebek a ostatních kostí. Jiný kraj, jiný mrav.

Z Fara jsme pokračovali podél pobřeží do Lagosu. Po cestě jsme se zastavili na úžasném místě zvaném Praia Marinha. Ne nadarmo bývá označována jako jedna z nejkrásnějších pláží Evropy. Takže tohle místo určitě zařaďte do svých plánů co navštívit.

Než jsme do Portugalska odjeli, udělali jsme si itinerář, co určitě musíme vidět. Ale čím víc jsme pročítali diskuze, náš seznam se velkou rychlostí zvětšoval. Takže bych vám doporučil udělat víc verzí seznamu. Ten nejdůležitější – a to je pár míst, které prostě musíte zvládnout, než z Portugalska odjedete. Potom rozšířený seznam s místy, které když nezvládnete, máte důvod vrátit se třeba zase za rok. A když stihnete i tento seznam, je dobré mít něco v záloze pro případ, že vám Algarve učaruje tak, že prostě zavoláte šéfovi do práce a řeknete mu, že se nejspíš nestihnete vrátit včas (tak jako se to stalo v našem případě).

Naší další zastávkou byl Lagos. Tady už bylo docela dost turistů, což je na druhou stranu záruka konkurenčního boje v restauracích. Po celou dobu naší návštěvy jsme si užívali jídla z restaurací za výborné ceny. A tou jedinou rybou, kterou jsme jedli pořád, byla treska (vlastně párkrát jsme to proložili sardinkama). Říká se, že Portugalci můžou jíst tresku každý den v roce, protože ji umějí připravit na 365 způsobů.

Na večer jsme jeli přespat do malinké rybářské vesničky Burgau. Vždy jsme byli zvyklí jezdit bez navigace, ale v Portugalsku to byl tak trochu oříšek. Ve všech ostatních státech Evropy víte směr, na cedulích je psané největší město a hotovo. V Portugalsku jedete směr např. 20ti tisícové město a v půlce cesty jsou značky na nějaké vesnice – kolem nikde nikdo, nezbývá než si vybrat jednu odbočku a prostě to zkusit. Kolikrát ale můžete najít malinké kouzelné vesničky, když to není zrovna v noci, což se nám několikrát stalo.

Z Burgau jsme stále pokračovali směr nejjihozápadnější cíp pevniny, takže naší další zastávkou byl Sagres. Tady už pevninu bičuje rozbouřenější Atlantský oceán než východnější části pobřeží Algarve. Udělejte si chvíli čas a zajděte se podívat k pláři na surfaře. Při výjezdu ze Sagres bych doporučoval zastavit u její pevnosti. Za 2 eura se dostanete za hradby, odkud je nádherný výhled na městečko Sagres na jedné straně a Cabo de Sao Vicente (nejjihozápadnější místo pevninské Evropy) na straně druhé. Na tomto místě uvidíte jednu zvláštnost – rybáři tady loví z okrajů útesů (vysokých kolem 50 metrů) a z toho se opravdu svírá hrdlo. Statistiky hovoří o tom, že každý rok jich právě tady několik zemře.

A odtud už zbývá posledních 20 km k našemu cíli – majáku na mysu Sao Vicente. Při příjezdu trošku kazí atmosféru stánkaři, hlavně pak ty s nápisy typu „Poslední bratwurst před Amerikou“ a podobné. Ale jak jste u majáku, dýchne na vás to kouzlo, že právě tenhle maják zachránil kdysi tisíce námořníků a byl to poslední, co viděl z Evropy Kryštof Kolumbus, když se vydal na jeho nejslavnější plavbu.

Teď se musíme vracet směr Španělsko, takže je čas zastavit se na místech z našeho itineráře, které byly „pod čarou“. První z nich bylo místo zvané Ponta de Piedade. Nádherné útesy, dechberoucí výhledy a rozbouřený Atlantik. Kdyby vám návštěva tohoto místa vyšla na západ slunce, tak nemusíte z Algarve vidět nic víc. Když dorazíte v průběhu dne, sejděte si jako my až dolů po jediných schodech, které najdete a za 20 eur se nechte na loďce povozit kolem útesů a zajedete i dovnitř do skal, které jinak než z lodi neuvidíte.

Další cesta vedla přes města Silves a Vilamoura. První z nich bylo takové typické ospalé portugalské městečko, kde se absolutně nic neděje, ale za návštěvu stojí hrad na kopci nad městem. Druhé jmenované je už přeplněné vesměs bohatými anglickými turisty a kvůli tomu místo ztrácí své kouzlo a také si tady při návštěvě restaurace nebo nákupu suvenýrů musíte sáhnout hluboko do kapsy. Je tady přístav plný luxusních jachet, který je velkým kontrastem k chudým vesnicím ve vnitrozemí. Tyto místa jsme navštívili cestou k Almancilu. Je tady zajímavý kostelík, který je uvnitř úplně celý bílomodře vykachličkovaný. Jen si dejte pozor aby zrovna v dobu vaší návštěvy byl otevřený.

Naši poslední noc jsme si vybrali v místě, odkud to bylo asi 45 minut jízdy do malinkaté vesnice jménem Salir, kde se ten den konaly středověké slavnosti. Všichni „stánkaři“ byli perfektně vystrojeni, jakoby jsme se mávnutím kouzelného proutku přenesli o 500 let zpět. No a co jsme viděli potom, to už byly perličky jako kolbiště, kde se rytíři shazovali z koňů. Když jsme si koupili něco k zakousnutí, nebyly okolo žádné lavičky nebo plastové židle. Sedly jsme si na přichystané otepy slámy a maso nám naservírovali na kusu dřeva. Klasické popelnice a odpadkové koše byly zabalené do pytlů od brambor, aby nekazili dobový vzhled. A uklízečky od technických služeb? Žádné pracovní kombinézy, fosforové vesty a novodobá uklízecí technika. Vypadaly jako by si odskočily z maštale, zametly tu a tam koštětem udělaným ze svázaných prutů a zase odběhly. No zkrátka středověk jak má být.

Naše poslední zastávka před hranicemi byla vesnice Cacela Velha. Z průvodců jsme se dozvěděli, že v ní není nic zajímavého, ale nás okouzlila. I přesto, že byla hlavní sezóna, tak zde bylo málo turistů a nejen ti ale i místní sem přijeli především do restaurace nacházející se hned na okraji vesnice, kde vám nabídnou jídla z mořských plodů, které jsou ten den čerstvé ulovené.

Z malebné vesničky na kopci jsme došli k pláži a tam jsme viděli něco úžasného. Něco malinkého se mihlo kolem mě a po chvíli jsem to poznal: „Dívej, krab…jééé a druhý!“. Když jsme se zastavili, do deseti vteřin začli z děr v písku všude kolem nás vylézat stovky, možná i tisíce malých krabů. Pohled na něco takového se vám nepoštěstí každý den.

A takhle jsme se procházeli s krabama v patách a u prvního baru, který jsme potkali, jsme si dali kafe a tímhle nádherným výhledem jsme se rozloučili s Algarve.