Poslední foto expedice Cornwall

Před několika dny jsem se vrátil z poslední foto expedice v Cornwallu. Jaké světlo na mě na pobřeží Atlantického Oceánu čekalo tentokrát? Jaké zkušenosti a zážitky jsem si přivezl? To vše a ještě něco navíc se dočtete v tomto článku.

Po úspěšném absolvování CAE zkoušky z Angličtiny se moje “mise Anglie” naplnila a tak nastal čas k návratu do rodné země. Rozhodl jsem se ale, že chci ještě naposledy vidět Cornwall. Důvodů bylo hned několik.

Přiznám se, že tím hlavním byla blížící se uzavírka soutěže Landscape Photographer of the Year 2010 a moje touha mít opět nějakou tu fotku “Commended”, publikovanou v “Awards book” a vystavenou v Národním Divadle v Londýně. Dalším důvodem byla touha vyzkoušet nové 18mpx tělíčko, nový stativ a také ofotit lokality, které jsem kvůli špatným povětrnostním podmínkám nezvládnul nafotit v průběhu dvou minulých expedic.

Honba za ideálními podmínkami

Proč květen? Jednoduše jsem si řekl, že tentokrát bych chtěl dostat do popředí nějaké ty kytičky. Guy Edwardes - zkušený britský landscape fotograf mi potvrdil, že v květnu jsou pobřežní útesy v Cornwallu poseté kytičkami, ale doporučil jet až koncem května, vzhledem k netradičně chladnému počasí, které toto jaro v Anglii panuje. Předpověď počasí na celý poslední květnový týden byla “sluníčko s mráčky” a předpověď odlivu a přílivu také nevypadala nejhůř, takže co více si přát? Vzhůru do ideálních podmínek pro focení.

Tvrdá realita

Nikdy nevěřte anglické předpovědi počasí! Aneb jak místní říkají: “Oni tam musí něco napsat”. Kytičky na útesech hned po příjezdu byly úžasné, ale obloha byla bez jediného mráčku a extrémně světlá. Ideální počasí pro turisty, ale noční můra pro fotografa krajináře, jelikož ani můj Lee 0.9 ND grad filtr nezvládal tento extrémní kontrast kompenzovat. Udělal jsem tedy jediné možné a za 0.9 ND grad dával ještě 0.6 ND grad. V rámci možností to fungovalo, ale výsledek nebyl úplně takový o jakém jsem snil.

Jestli je něco horšího než extrémně světlá obloha bez jediného mráčku, tak je to šedá obloha bez jediného mráčku. Tak jsem se po několika dnech nadávání na přesluněnou oblohu konečně dočkal “změny” v podobě oblohy šedé. Ta pak panovala po zbytek expedice s tím, že pro poslední 3 dny šedá obloha přinesla déšť střídající se s mrholením. Po týdnech příprav, plánovaní a v samotné realizační fázi i nemalých finančních výdajů jsem si pořád dokola pokládal jednu otázku: “Co jsem komu udělal???”.

Nakonec z celých 8 dnů strávených v Cornwallu jsem se dohromady dočkal asi 10 minut fotograficky zajímavých podmínek. Prvních 5 minut se odehrálo při večerním focení na Land´s End, dalších 5 minut v podobě neobvyklých mraků jsem dostal k dispozici další den v Porth Nanven.

"Netradiční" harmonogram

Jelikož květnové noci jsou v Anglii opravdu krátké a časový rozdíl mezi příchodem tmy a světla je pouze nějakých 5 hodin, rozhodl jsem se k poněkud extrémní strategii. Místo spaní v noci jsem spal přes den. Bylo to logické řešení situace, které vycházelo z faktu, že z večerního focení jsem se vracel mezi jedenáctou hodinou večer až půlnocí a na ranní focení jsem často musel vycházet už po třetí hodině ráno. Na druhou stranu jsem byl brzy ráno zpět a mohl tak spát celý den.

Neexistuje špatné počasí, pouze špatní fotografové

Depresi z počasí jsem překonal, když jsem si vzpoměl na mého učitele freedivingu, který když bylo ve vodě nejhůře, vždycky říkával: “Potápět se v moři s hladinou jak na rybníce umí každej turista. Opravdovej freediver se ale umí potápět v jakýchkoliv podmínkách!” Já se rozhodl tohle pravidlo aplikovat do focení a začal přemýšlet o nevhodném počasí jako o výzvě, ze které je potřeba vykouzlit maximum.

Jak například fotit když je obloha extrémně přesvětlená? Řešení = je třeba počkat až slunce úplně zapadne (při focení západu slunce) nebo fotit než slunce vyjde (při focení východu slunce), tzn. fotit jen po dobu, kdy jsou kontrasty výrazně nížší.

Že je tak obloha sice konečně modrá ale pořád nezajímavá? Řešení = je třeba se zaměřit na krajinný detail, ve kterém obloha nebude hrát hlavní roli. Příkladem může být “hraní si” s dlouhou expozicí a přílivovými vlnami. Navíc dlouhou expozicí srovnaná mořská hladina se může skvěle hodit k jinak nezajímavě modré obloze (viz foto vlevo).

Porthcurno Beach zůstává nepokořena

Pojďme se ale podívat na jednotlivé lokality. Znáte tu situaci, kdy máte vyhlídnutou naprosto dokonalou kompozici, víte přesně jaké světlo, polohu slunce a příliv k tomu potřebujete, ale zmíněné proměnné se ne a ne dostavit? Při první expedici jsem kvůli pozdnímu příchodu způsobeným hledáním přístupové cesty zmeškal dva pohádkově krásné východy slunce nad touto lokalitou, při druhé bylo počasí natolik nepříznivé, že jsem Porthcurno Beach vůbec nenavštívil a fotil pouze na lokalitách chráněných před extrémně silným větrem.

Co selhalo tentokrát? Odliv který odkrývá jinak zatopenou písečnou pláž byl načasován perfektně na východ slunce, ale slunce samotné k mému údivu vyšlo na jiné straně než jsem očekával. Ne že by vyšlo na západě, ale oproti září byla jeho poloha o poznání jiná a tak se mi vůbec nedostávalo do záběru. Navíc extrémně světlá obloha bez jediného mráčku celé kompozici rozhodně nepřidala. I tak jsem se rozhodl nevzdávat a udělal aspoň pár dokumentačních záběrů (viz foto vpravo).

Land´s End exceluje

Na Land´s End to konečně přišlo! To co se na mojí první expedici minulý rok v září odehrávalo téměř každý den, se dostavilo alespoň na pár minut jednoho večera. Věřte nebo ne, ale konečně jsem se dočkal červánků a pravého západu slunce.

Několik minut se možná zdá být málo na to, že jsem tam strávil 8 dnů, ale i tak jsem za ně byl vděčný. Na plánu byla zrovna panoramatická fotografie a tak jsem to celé zvěčnil v podobě několika panoramat skládajících se ze 4 až 8 fotek.(ukázku těchto fotografií naleznete na konci článku)

Když ta celá paráda skončila, všiml jsem si, že pár mráčků si to míří nad Land´s End hotel a tak jsem se chopil příležitosti a udělal i pár noční záběrů (viz fotografie vlevo). Když jsem se vracel z tohoto večerního focení, tak jsem si pískal... kéž by to tak šlo pořád, ale to by pak asi bylo moc jednoduché.

Whitesand Beach a hra s vodou

Když kvůli počasí nemělo nic jiného smysl, staly se mojí oblíbenou aktivitou hrátky s vodou na Whitesand Beach.

Nejen že to bylo 5 minut od ubytování, ale fotíte-li pohybující se vodu, většinou tolik nevadí, že je obloha šedě zatažená, či jasně světlá. Objektem zájmu je voda či to co se v ní nachází a tak ostatní proměnné jdou stranou. (viz foto vpravo)

Pohybující se vodu bych mohl fotografovat pořád. Je to nevyčerpatelná studna možností.Většinou ji fotím na prioritu clony s dopočítaným časem mezi 1-4 sekundami a dálkovým ovládáním, abych mohl zmáčknout spoušť v tem správný okamžik.

Víc než cokoli jiného však budete potřebovat gumáky. Ty jsou na tento druh focení ideální, jelikož se můžete soustředit na focení a neřešit jestli na vás zrovna jde vlna nebo ne.

Nejlepší fotografie tohoto typu většinou vznikají, když doslova stojím ve vodě, která volně proplouvá kolem mě. Pokud to někdo budete zkoušet, doporučuji na nohy stativu namontovat výměnné ocelové bodce a zarazit je silně do písku, jinak bude proplouvající voda se stativem slušně hýbat.

Porth Nanven a sázka na jistotu

Cape Cornwall se zdá být lokalitou na které je vždy co fotit, ať je příliv či odliv, vlny či bezvětří, slunce či déšť, den či téměř noc. Je to dané skutečností, že pláž je poseta balvany a skalisky, které poskytují mnoho různých kompozic při všemožně se měnících podmínkách. Jediný problém této lokalitky je její vzdálenost... cca 8 km. Jít tam a zpět v komplikovaném terénu s celou tou fotografickou výbavou na zádech není žádná sranda.

Při mojí první výpravě na tuto lokalitu se rozhoduji jít na lehko a tak doma gumáky nechávám. Jak se mi vyplatilo focení bez gumáků? Nemusíte hádat dvakrát :o) Byla to hromada strachu jednak o sucho v botách a jednak o výbavu. Když šla nějaká ta větší vlna, tak jsem nechával fotoaparát fotoaparátem a utíkal. Víte ale jak se utíká od stativu, na kterém vám drží výbava za několik desítek tisíc? Špatně! Nikdy jsem s jistotou nevěděl, jestli vlna nepodsmykne stativu nohy a nevezme celou tu moji parádu sebou do moře.

Tady ale musím pochválit můj nový stativ Induro... ten totiž když stojí, tak stojí! Celé focení jsem tak na první výpravě na tuto lokalitu zvládl bez gumáků. Říkám si “to je paráda, nemusím sem ty gumáky vůbec tahat”. S radostí balím výbavu na cestu zpět, ve tmě seskakuji z útesu na písečnou pláž... a ... ŽBLUŇK, stojím po kolena ve vodě. To co ve tmě vypadalo jako bílý písek, byla jen od měsíce lesknoucí se vodní hladina cca 30cm hlubokého jezírka, které tu zbylo po přílivu :o) Asi nemusím popisovat jak skvěle se mi pak šlo těch 8 km zpátky s vodou v botách :o)

Jak to dopadá když se jde do extrému

Fotograficky mizerné počasí jsem se rozhodl kompenzovat extrémním úsilím. “Já tu perfektní fotku dostanu, i kdybych tady měl chcípnout”. V rámci tohoto předsevzetí jsem se rozhodl k šílenému kousku... po západu slunce v Porth Nanven počkat rovnou na východ slunce. Logicky se to zdálo být rozumné řešení, uvážím-li že cesta do Sennenu kde jsem byl ubytován mi trvala skoro 2 hodiny a případná cesta zpět další 2, tzn. dohromady 4 hodiny chůze. V Porth Nanven jsem východ slunce ještě nefotil a tak jsem tuhle variantu chtěl vyzkoušet.

Nabalil jsem si hromadu oblečení, dostatek pití a jídla, do telefonu nahrál novou “knížku”, aby bylo v noci při čekání na útesu co poslouchat, přibalil i gumáky a s celým tím nákladem se vydal na cestu. Večerní focení bylo super, jelikož se poprvé v týdnu aspoň na pár minut objevily nějaké ty mraky. Slunce přes ně sice nevysvitlo, ale i tak jsem pořídil hromadu zajímavých záběrů (viz fotka vlevo).

S příchodem noci jsem si pak hrál s extrémně dlouhými expozicemi v rozsahu 5 až 20 minut, ale musím přiznat, že u časů přes 10 minut už to moje pětsetpadesátka nezvládala se šumem... no 5D Mark II by to vyřešil, ale nějak “zrovna” nemám po ruce těch 100 tisíc na tělo a dvě L-kovová skla která bych k němu potřeboval. Fotografie vycházely zajímavé, ale mám obavu, že při tisku ve velkém formátu by ta degradace kvality vlivem nutné silné redukce šumu byla už opravdu znát (viz fotka vpravo).

Samotné čekání nebylo nejhorší, jen mě znervózňovala cedule umístěná u vstupu na pláž, na které byla fotka jakéhosi mladíka v mém věku a text, který říkal že se tady tenhle klučina ztratil a je už několik let pohřešován. Tělo se nikdy nenašlo. Přemýšlel jsem, co se mu asi stalo, a jestli jsem vůbec normální tady takhle nocovat :o)

A jak dopadl východ slunce? Co vám příroda sama nenabídne, to si nevydupete ať se budete snažit sebevíc. Po 4 hodinách dlouhého sezení na studeném útesu namísto očekávaného východu slunce přišel extrémní vítr a déšť. Nezbývalo nic jiného, než sbalit nádobíčko a bez jediné fotky šlapat 2 hodiny v dešti a větru zpátky do Sennenu. Další lekce do fotografického života.

Upgrade výbavy a honba za optickou kvalitou

Nemohu si pomoci, ale musím se zmínit o novém těle a stativu. Začneme telíčkem. 18 megapixelů na senzor velikosti aps-c je opravdu hodně a pro většinu běžně fotících lidiček je toto rozlišení zcela nepotřebné.

Pro mě je však opak pravdou. Vzhledem k tomu, že fotografie potřebuji tisknou opravdu ve velkém, je těch 18 mpx vyloženě nutných. Jak je to s optickou kvalitou? Některé rezenze tvrdí, že Canon 550D je momentálně opticky na špici kategorie aps-c, a že je i o chloupek lepší než Canon 7D, jiné tvrdí, že jsou na tom obě těla opticky stejně, či že Canon 7D je o chloupínek lepší.

Já se těchto sporů nehodlám účastnit, ale musím říct, že co se optické kvality při focení do rawu týče, jsem nadšen. Množství detailu, které je ve fotografiích obsaženo je opravdu překvapivé a oproti předchozí 450D je to znát.

Jestli Canon 550D šumí? Ano, šumí. Ale já fotím krajinu vždy na iso 100, kde se šum nemá možnost projevit a navíc používám metody (exponování vpravo), či specializovaný software (Imagenomic Noiseware), které šum při focení či následné post-produkci likvidují, při současném zachování detailů.

Docela by mě zajímal výsledek srovnání optické kvality cca metrové fotografie z mojí 550D, koukající přes Tokinu 11-16 f2.8 a Lee filtry po aplikaci zmíněných metod, s metrovou fotografií z některých z full-framových těl, jako např. Canon 5D Mark. Ne že by na tom byl full-framový Canon 5D Mark opticky hůře, ale uvážím-li, že s jeho 12 Mpx bych pro dosažení stejně velké fotografie musel cca 30 % interpolovat byl by výsledek takového testu možná překvapivý. (Detailní 100% výřez, který je na původní fotce označen červeným obdelníkem, můžete vidět na fotce vpravo. Foceno do rawu přes 2 Lee ND filtry, vyvoláno v Lightroom2, bez doostřování a jakýchkoliv úprav.)

Co se nového stativu Induro (http://www.indurogear.com/main/) týče, je to “tank”. Se svými 2kg (2.5 kg s hlavou Giottos), maximální výškou 167cm (bez hlavy) a nosností 10kg to je sice jak říká Tomáš “na oslíka anebo nějakého toho sherpu”, ale tam kde se mi dříve téměř stejně těžký Giottos ve větru třepal a vypadal že každou chvíli s celou tou “parádou nahoře” spadne, stojí Induro jak přibitý.

Krom robustní konstrukce samotného stativu musím pochválit twist lock zamykání nohou, které se zdá být opravdu jednoduše ovladatelné a spolehlivé. Zvlášť oceňuji těsnost tohoto systému vůči nečistotám, což znamená už žádné skřípání písku při zavírání stativu po focení na pláži. Navíc nohy stativu po zamknutí drží natolik pevně, že jsem stativ často využíval i jako oporu při šplhání po útesech. Zhruba řečeno, se stativem je radost pracovat a uvážím-li jeho pořizovací cenu, která byla o polovinu nižší, než cena původně plánovaného stativu Gitzo, nemůžu jinak než chválit.

Celá expedice probíhala v duchu honby za optickou kvalitou, kterou jsem poslední dobou posedlý. Ono je sice hezké pořídit kompozičně či atmosférou dokonalou fotku, když pak ale zjistíte, že fotce chybí pro požadovaný tisk potřebné pixely, či je při plném rozlišení vidět šum či neostrost, je celá ta práce znehodnocena. Proto jsem byl v průběhu focení přilepený na histogramu, kontroloval ostrost a kde to šlo aplikoval metodu exponování vpravo o které si řekneme více v jednom z dalších článečků krajinářské fotografie.

Nezbývá než doufat

Po 8 dnech čekání na to správné světlo se odměna v podobě 10 minut zdá být chabou satisfakcí. Člověk kouká na ty lokality s úžasným potenciálem a vidí spoustů fotografických možností které by šly realizovat, kdyby, kdyby, kdyby... Teď konečně věřím Davidu Notonovi, který tvrdí, že pro dosažení jednoho kvalitního záběru musí v oblasti často strávit týdny. Když jsem se koukal na fotky St. Michael´s Mount na stránkách Helen Dixon, byl jsem překvapen skvělým světlem, které na fotkách panuje. Když jsem ji ale v Cornallu při focení potkal, dozvěděl jsem se, že už St. Michael´s Mount fotila minimálně třicetpětkrát.

To číslo mluví samo za sebe. Narozdíl od těch co fotí ve studiu si světelné podmínky nemůžeme nastavit. Jediné co zbývá je stát vedle stativu tolik východů a západů slunce, kolik nám situace dovolí a doufat, že se jednoho dne dočkáme. Bohužel spravedlnost v tomto světě nefunguje a tak se nemůžete spolehnout, že uděláte-li všechno správně, dočkáte se sladké odměny. Nezbývá než zkoušet a doufat...

Po zkušenostech s anglickým počasím jsem se rozhodl přesměrovat svoje expedice do zemí, kde je počasí příznivější nebo alespoň lépe předvídatelné. Pro další foto expedici jsem se proto rozhodl vyměnit moře za hory v podobě jedné z nejzajímavějších lokalit v Alpách. Expedice je plánovaná na začátek srpna, tak snad mi tentokrát bude přát fotografické štěstí.