Reportáž psaná na křídle

Rozhodli jsme se navštívit Dětský den na brněnském letišti Tuřany. Program sliboval vozidla záchranné služby, ukázku výcviku policejních psů, vyhlídkové lety nad Brnem, let ve vrtulníku, a podobné atrakce. Já mám letadla moc ráda, ráda se ze země dívám, jak letí Boeing, plachtí větroň nebo akrobatuje nějaký nadšenec; vždycky zvednu hlavu, když slyším motory. Manžel Martin se taky těšil na výlet, hlavně na to, že vyzkouší svůj nový foťák v pořádných exteriérech. Oficiální program začínal v jednu, na webových stránkách letiště bylo napsáno ve dvanáct. Vyrazili jsme tak, abychom tam byli cca v půl jedné, pro jistotu.

Celou cestu na letiště jsme řešili jedinou otázku: Letět či neletět vyhlídkový let? Cena nebyla zrovna malá - 650 korun na osobu, a k tomu taky strach. Já jsem o tom ani moc nepřemýšlela, říkala jsem si, že když bude možnost, poletím. Bude to určitě velkolepý zážitek. Strach jsem samozřejmě měla, ale na pevné zemi si to zatím nějak nepřipouštíte a hlavně jsem si neuměla představit, jaké to je. Martin během cesty 3x změnil rozhodnutí a nakonec se rozhodl, že teda poletíme. A kdoví, jestli nebude takový nával, že se třeba k letu ani nedostaneme.

Tak a jsme na letišti. Tedy spíš kousek pod ním, na obrovské louce s přistávací dráhou. Na kousku země stojí pár malých letadel k prohlídce, sanitní vůz, letištní hasičský vůz, nafukovací hrad, nějaké atrakce pro děti a ukázka letištní techniky (sněhová fréza, odmrazovač, celní vozidla, apod.). Opět jsme se začali dohadovat, kde asi prodávají letenky a poletíme teda? Nakonec jsem akčně rozhodla, že ano, že půjdeme hned, než bude nával, ostatní si prohlédneme pak, a vydala se hledat prodejní místo. Našla jsem a zakoupila “letenky”. Chvíli jsme pak museli čekat na někoho, kdo poletí s námi v letadle pro tři osoby. Mezitím jsem stačila mírně znervóznět, teď už se nedá couvnout.

A je to tu. Zaměstnanec (starší, pokulhávající pán, snad to není pilot??) nás odvádí k letadélku velkému asi jako dodávka. Soukáme se s manželem dozadu na dvousedadlo a náš spolucestující na sedadlo vedle pilota (ne, není to ten kulhající, uf). Řekli nám, ať si zapneme pás a to bylo všechno (kde mám padák? To mi jako žádný nedají?? A co nějaké instrukce pro případ nouze???). Rozhlížím se po tom malém prostoru a vůbec nikde žádný padák nevidím. Vlastně vidím jen pytlík na zvracení, to je všechno, nikde nic jiného. Zavřeli za námi dveře na z mého pohledu dost ubohé tenké kličky a pilot startuje (no to je teda řev, mohli nám aspoň nabídnout v ceně špunty do uší! To bude takhle celou dobu?). Rolujeme po příjezdové cestě k startovací dráze. Pilot zastavuje a mě zacuká koutek při pomyšlení na obligátní větu spolujezdce: Zprava dobrý! Jenže zprava právě přistává jiné letadlo. Jak tak čekáme na start, zjišťuju, že se nebojím, jen si zatím tak popojíždím v letadle jak v autobuse a pohoda. Pilot zajíždí na začátek dráhy a motory nabírají na intenzitě řevu. Podíváme se na sebe s Martinem, je na něm vidět, že je taky nervózní.

Rozjíždíme se pořádnou rychlostí a najednou vím, že jsme se odlepili od země. Bylo to zcela plynulé, ale ten fyzický pocit je jiný, prostě vím, že letíme. Júúúúú! Nabíráme výšku a pořád letíme pěkně plynule. Za pár vteřin kouknu z okénka a polije mě pot, jsme hezký kus nad zemí, z letadla je vidět přímo dolů, připadám si, že visím jen tak ve vzduchu. Zabořuju se do sedačky a zavírám oči. Po chvilce zase kouknu ven. Máme slušnou výšku a pilot míří pořád nahoru. Najednou náraz, propad o pár centimetrů, zakymácení a letíme dál (ježíšku na křížku, co to bylo? Já nechci umřít! Aspoň jsem tu s manželem, umřeme spolu, měla jsem pěkný život… stihnu ještě napsat sms rodině, že je mám ráda? Co pilot, kde je pilot, panikaří, katapultuje se?) Pilot se nezdá nijak nervózní, v klidu si řídí, pohoda sama. Tak to asi bude v pořádku, vzpomínám na jakési slovo "turbulence", to bude asi ono. Přicházím na zásadní nedostatek tohoto letadla, a sice to, že nemá vůbec žádné úchyty na držení (čeho se jako mám držet?). Nakonec se chytnu své sedačky mezi koleny a druhou rukou opěradla pilota. Další zakymácení letadla, zavírám oči, tisknu se do sedačky a úporně se snažím nemyslet na padání, cuká to, hází a kymácí se pořád dál (copak je tohle normální? Proč nám nedali padák? Martin před tím říkal, že ve zprávách padají víc malá letadla než velká, ještě poletíme deset minut, to nevydržím, to byl ale praštěný nápad, letět letadlem!). Pak je chvíli klid a konečně se kouknu na město pode mnou. V té chvíli se ale pilot bohužel rozhodl, že zatočí doleva, tedy na stranu, kde sedím. Letadlo se naklonilo tak o 45 stupňů a já zpanikařila, že sklouznu po sedadle rovnou ven (okno, neokno, když vidíte křídlo jako skluzavku do prázdna pod sebou, logika není vaším přítelem). Zatnula jsem zuby, zavřela pevně oči a zaryla jsem Martinovi ruku do stehna, prsty zaklesla do jeho podkolenní jamky a držela se jak klíště (ježíši, jestli tohle přežiju, já už budu hodná! Vždyť musím zítra do práce uzavírat známky za pololetí!). Martin mě chlácholivě hladí po ruce. Pak se let vyrovnal, ale pilot pro změnu zamířil dolů. A zase turbulence, ani už nezkouším otvírat oči. Pak to přece jen zkusím. Pod námi se třpytí brněnská přehrada (dobrý, když spadneme do vody, plavat umím, ale náraz na vodu je prý stejný jak na beton, taková malá kabina, rozmlátím si hlavu… ). Pilot opět zatáčí a zase doleva, opisuje půlkruh a otáčí se směr letiště. Martinovo stehno a mé zuby opět trpí. Let se zase trochu zklidnil a vyrovnal, ukazuju Martinovi, jak se mi klepou ruce, bere mě za ně. Kouknu ven, letmo přeběhnu očima po krajině a zase je zavírám. Žaludek je v hrozném stavu, ale zvracet se mi kupodivu nechce. (jak dlouho ještě poletíme? Mám toho plné zuby, chci vystoupit! Kluk vedle pilota je v naprosté pohodě, otáčí se na pilota, něco říká… proboha nemluv na něj, nebo ztratí koncentraci a zabije nás!). Letíme dál, Martin cvaká fotoaparátem a já se zaobírám svými fyzickými pocity, je mi špatně, ale na zvracení to pořád není (jak může fotit? Vždyť má přece závratě, to mu nevadí, dívat se dolů?). Za chvilku opět kouknu ven a vidím přistávací dráhu (no konečně!). Dráha se blíží, každým metrem blíž k zemi jsem klidnější a klidnější. Dosedáme naprosto plynule a rolujeme k nástupnímu stanovišti. Martin se usmívá a říká: Jsme dobří, přežili jsme to!

Dvířka se odklápí, první vystupuje kluk ze sedadla spolujezdce (nebo spíš spoluletce), pak Martin. Ten nadšeně děkuje pilotovi, že to bylo parádní. Ven nám pomáhá zaměstnanec a ptá se, jaké to bylo? Oba dva kluci praví, že skvělé a supr, já pípnu, že příšerné. Odcházíme za vymezený prostor, nohy se mi kupodivu netřesou, ani je nemám slabé, jdu celkem rovně; zato ruce se mi klepou strašlivě a žaludek je na tom podivně. Kluk ze třetího sedadla říká, že letěl už několikrát a že tenhle pilot byl první, co mu nedovolil sáhnout na knipl (dodatečně se mi dělá mdlo, knipl, potažmo můj život, v rukou amatérského nadšence!)

Už na pevné zemi, v davu dalších návštěvníku Martin spustil nadšenou záplavu slov, jak to bylo skvělé, že to za to stálo, že musí zavolat domů a pochlubit se, že se těší na fotky, které nafotil. Pak se na mě podívá, jsem asi nějak podezřele zticha. Tobě není dobře? V odpověď vytahuju housku, co mám na svačinu, chci jíst, abych uklidnila žaludek, a ukazuju mu, jak se houska v ruce celá klepe… Martin se směje, ale pak říká, že kdyby nebyl zaměstnaný focením, že by to taky snášel hůř. Ptá se mě, jestli jsem vůbec otevřela oči. Ale jo, občas trošku. Ale stálo to za to, ne? Ne, mně ne. Nikdy už takhle nepoletím, jednou to stačilo. Martin je pořád nadšený, vykládá o tom, že už se nebude žádného letu vůbec bát, že je moc rád, že jsem to koupila, že on by chodil dvě hodiny okolo a pořád se rozmýšlel a že teď už je tam tolik lidí, že bychom se třeba nedostali na řadu a tak podobně. Nakonec to shrnuje do naprosto vystihující věty: “Bylo to skvělý, z toho budu žít ještě dlouho. A ty z toho budeš ještě dlouho umírat :-)“