Toulky Kyrgyzstánem

Kdysi jsem slíbil Tomášovi, že až přijedu z Kyrgyzstánu, napíšu alespoň krátký blog. Zprvu nebyl čas, poté se mi nezdálo, že mám dostatek fotek k prezentaci - přece jen jsem se mnohokrát víc kochal, než fotil, čehož dnes lituji, ale na druhou stranu, pokud se člověk na cestách víc soustředí na foťák než na prožitek tamější atmosféry, může o mnohé přijít. Nakonec jsem se odhodlal jít s kůží na trh.

Do Kyrgyzstánu jsem se vydal sám. Poprvé. Cestuji teprve dva roky, ale tentokrát jsem nenašel podobného blázna, co vezme 25kg krosnu a něco přes dva týdny se dokáže obejít bez teplé vody a obědů. Jelikož se vídám nejen s fotografy, ale i s cestovateli, bylo mi mnohokrát doporučeno cestovat sám. K důvodům se vrátím. I proto letos mířím do Peru, a opět sám. Někdy si říkám, že by se společník hodil, ale přišel bych o řadu výhod a hlavně bych byl donucen ke kompromisům.



Nechci psát dlouhé romány o tom, kde jsem všude byl, v kolik jsem vstával, co jsem dělal v 12:03, protože by to nikoho nezajímalo. To jsem koneckonců říkal na své přednášce v Praze na sraze Fujistů a pokud by to opravdu někoho zajímalo, stačí mě kontaktovat, případně zajít na pivo. Popíšu, jak jsem Kyrgyzstán vnímal já.

Když jsem jednou jel z Kadaně do Ostravy fotit kamarádku modelku, seděl naproti mě týpek, který si všiml, že si listuji něco o Kyrgyzstánu. Dali jsme se do řeči, říkal mi, že se mám na co těšit do chvíle, než zjistil, že jsem byl v Íránu. "V Íránu jsou nejlepší lidi na světě, takže i když Kyrgyzstán je skvělý, včetně lidí, budeš možná trochu zklamán, pokud budeš obě země porovnávat."

Tak trochu se to potvrdilo. Írán je prostě jinačí, výjimečný. Ale Kyrgyzstán byl přesto náramnou zemí. Jen je třeba zmizet z turistických míst. Byli to turisti a tyto místa jimi plnými, kteří mi ničili pohled na tuto krásnou hornatou zem. Lidé ve mně viděli jen chodící peněženku. Nedivím se jim, přesto tohle není to, co na cestách vyhledávám.

Proto jsem se rozhodl zcela překopat plány a prostě zmizet a někam jít. Někam do neznáma. Někam, kam nikdo jen tak nevkročí, protože o tom Lonely Planet nepíše (ideálně je si jej koupit a vyškrtat všechna zmíněná místa z plánu).

Odměnou mi byla pohostinnost místních. Na mnohé vzpomínám tak silně, že vím, že až se vrátím, vynahradím si chvíli, abych je zase potkal. Neumím anglicky, rusky, ani nemluvím jiným cizím jazykem. Přesto jsme si rozuměli a dokázali pohovořit o všem možným. Pokud bych cestoval ve dvou, nezažiji ani zdaleka to, co jsem prožil sám. Nikdy nejste sami, neustále s vámi někdo komunikuje. Byly doby, kdy jsem chtěl doslova klid! Ale i přesto jsem byl vždy rád, když se u mě někdo zastavil, pozval mě, nebo alespoň prohodil pár vlídných slov.

Nerad dávám místním peníze. Odměním je dárkem - třeba pohledem Kadaně, rozdal jsem své mapy, z kterých byli děti nadšené. Dokonce jsem nechal jedné slečně powerbanku. A když jsem přijel domů, vyvolal jsem desítky fotek, které jsem některým poslal. Nechci kazit místní lidi penězi. Nechci, aby dopadli jako my, kde i těžký fotoamatér vybírá peníze za rádoby workshopy. Jednoduše slovo „money“ nesnáším.

Na tyto nezištné lidi, které jsem potkal v místech, kam západní turisté nejezdí, mám nesmírné vzpomínky. Na to, jak mi přijeli na koni, když mně v dáli viděli, že mi docházejí v té nadmořské výšce síly. Na to, jak mi do mé narvané krosny dávají 2 litry kumysu a kilo kurutu a já se jen smál, že to fakt nemůžu už unést (odmítat ale nelze a jelikož kurut mi opravdu nechutnal, krmil jsem jím místní psy :) ). Či na to, jak jsem se vrátil k jedné rodině po dvou dnech trekování a dočkal jsem se ručně vyšitého dárku od jedné z dcer. Stačilo jen zmizet z turistických míst, které byly sice nádherné, ale postrádaly tu pravou tvář Kyrgyzstánu.

Nevzpomínám jen na lidi. Ale na tu panenskou přírodu, 4-6tisícové štíty, miliony koní, na které jsem se dokázal dívat hodiny. Mnozí místní mi záviděli život v Evropě (ale ne všichni, když například zjistili, kolik mám málo dovolené, nebo že platíme za vodu a mléko), a já se zase častokrát přistihl, jak závidím já jim. Tu každodenní krásu. Tu svobodu. Tu nezávislost na ostatních.

Ale život není tak prostý, jak se může zdát. Evropa i Kyrgyzstán mám své plusy a zápory. Jediné, co rozhoduje o lepším životě, jsou sami lidé. Zda dovedou hledat štěstí v tom, co mají, třebaže toho je málo, nebo ne. I proto jsem potkal šťastné i nešťastné domorodce. Stejně jako potkávám šťastné i nešťastné Čechy...

Vím ale jedno - cestování neskutečně obohacuje. Nejen tím, že si přestanete doma stěžovat na malichernosti a oceníte třeba teplou vodu, teplou postel či záchod. Ale hlavně vzpomínkami. Vzpomínkami na úsměvy dětí, které vám skáčou do stanu, na debatu s velmi charismatickým dědou, s nímž ze srandy zápasíte, kdo umí více německých slovíček, či na rodiny, které vás hecují, ať dáte kumys na ex (což jsem opravdu nezvládl).

A nejlepší na tom je, že k cestování nepotřebujete nic. Jazykem je úsměv, ruce, tužka, cestovat se dá za pár šupů, stačí počkat na akční letenky. A pak jen pár dní dovolené.

Z cestování sám jsem měl vždy strach. Nejsem zvyknutý být sám, byť jsem introvert. Ale potvrdilo se vše, co jsem slyšel. Není na tom nic. Jen překonat strach (který mám i nyní před cestou do Peru) a vyrazit, třebaže nejste urostlé postavy, ztratíte se všude, kde se dá, a jste rád, že se domluvíte ve své domovině (neumím žádné cizí jazyky).

Tak vyražte taky. Kyrgyzstán, Arménie, Gruzie, Balkán... ale bacha, je to návykové!

 Co potřebujete v Kyrgyzstánu?

Nic. Pouze letenku (s klidem do 8500Kč, v akci se dá ještě za méně). Víza nejsou potřeba. Anglicky téměř nikdo neumí, maximálně Rusky. Já mluvil česky a učil se za pochodu Kyrgyzsky a Rusky (bez slovníku, z komunikace). I tak jsem se třeba dozvěděl od jednoho taxikáře, kolik stála jeho žena (30 tisíc Kč, načež jsem mu vysvětlil, že u nás ženy vyjdou dráž :-) apod.). Na trekování je potřeba si obstarat v Biškeku pouze kartuš (nelze do letadla). A víc není třeba. Jídlo se dá sehnat, či vás místní pozvou. Doprava funguje pomocí mašrutek, nebo stopem (ale za peníze). Je dobré si zjistit ceny, pokud chcete být v turistických místech. Taxikáři zkouší z vás dostat někdy víc než 10násobek normální ceny. Jako Evropan jste bohatí a nerozumí tomu, že nejste tak bohatý jako třeba Francouz. 

Bezpečnost maximální. Za celou dobu pouze jedna srážka s jedním ožralým občanem Biškeku (co tu děláš ty zasraný amíku?!). Mimo turistické místa maximální pohostinost a radost, že si s vámi mohou popovídat. A co víc dodat? Prostě zbývá jen vyrazit a neřešit :-)