Jak jsem fotil makro!

     Doktor Vlach vždycky říká(když pan Jirotka dovolí. Pana Jirotku jsem o svolení nežádal, ale snad mi  tuto malou krádež promine. Ostatně, v tomto útlém spisku se objeví krádeží víc a jakých, protože jak se jednou člověk octne na šikmé dráze zločinu, tak neví, kdy přestat; člověk zapadá do zla hloub a hloub! Že, pane Čapku?).

     Tedy,  doktor Vlach vždycky říká,  že nejtrestuhodnější formou roztržitosti  je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Doktor Vlach je(vlastně byl) doktor, lékař a moudrý pán a tedy nebylo nejmenšího důvodu mu nevěřit. Maje na paměti tato moudrá slova, rozhodl jsem se, že si udělám radost a pořídím si mezikroužky. Koneckonců jsem je potřeboval. No, potřeboval... Víte, moje vnučka kdysi potřebovala...  

     A tak, vy neznáte mojí vnučku. Maruška je copaté, okaté a švitořivé pětileté stvoření, které si svého dědečka obtočilo kolem prstu a ještě zavázalo na uzel. Kdysi jsme spolu byli ve městě a ona mi oznámila u jedné výkladní skříně: „Dědečku, já bysem strašně nutně potřebovala tuhle panenku, víš?“  Podíval jsem se na ni a ona s naprosto vážnou tváří a s důstojností svých pěti let, na mě upírala svoje hloubavé tmavohnědé oči. „No, když potřebuješ, tak potřebuješ, to se nedá nic dělat“ povídám (protože, kdo jsem já, abych zpochybňoval nutnost této investice) a ona, protože nic jiného, než můj souhlas neočekávala, mě vtáhla do jakéhosi výběrového hračkářství. No, lidi, já se při placení prohnul, až...!  Ale to sem, koneckonců, nepatří.

     Tedy, potřeboval jsem mezikroužky.  A protože, jakmile jde o to si udělat radost, stávám se rychlým až velmi rychlým, bylo dílem několika minut si je na internetu objednat.  Přežil jsem nekonečné čtyři dny a mezikroužky jsem držel v rukou.  Sakriš, už aby byl víkend, říkal jsem si. Jistě to znáte, máte novou hračku ke svému mazlíkovi, ale ten zatr... vedoucí, to odmítal pochopit. Věřili byste tomu? Poslyšte, tihle šéfové, ti přicházejí o schopnost empatie současně s povýšením, nebo se bez ní už rodí? Myslíte, že je to dědičné?

     Konečně víkend! V sobotu jsem vstal brzy, ostatně jako vždy, anžto my, staří lidé, chodíme spát se slepicemi a vstáváme se skřivanem, protože nemůžeme dospat. Kde jsou ty časy, kdy jsme prospali celý den, protože nám  večer nedalo tolik krásných věcí spát.

     Kolem šesté jsem vyrazil. Vyzbrojen foťákem, mezikroužky a rosou v láhvi, protože, dneska není spolehnutí ani na to počasí. To za našich let nebývalo. Tenkrát...? To byla nějaká rána! To byly nějaké rosy! Tenkrát, když jste si koupili dvacet deka salámu, to bylo nějakého salámu a dneska? Hanba mluvit.

     Vyšlápl jsem si těch několik stovek metrů, zdravě cestou mé přátele a modely – koně a byl jsem v lese. Lidi, kdo neznáte les krátce po svítání a po dešti, vřele doporučuji. To je nervové sanatorium. Blázen se stává normálním a normální se musí zbláznit.  Věřte mi,  že i já se vždycky z lesa vracím, jako normální člověk.  Aspoň že mi to pak těch pár hodin vydrží. Asi je vám divné, že jsem si sebou bral rosu ve flanděře, ač bylo, jak jsem podotkl, po dešti, ale záhy poznáme, že jsem udělal dobře. Po důkladném vydýchání, protože i když je to jen pár set metrů, je to stále do kopce a já jsem již stařec a moře..., ale co to plácám, stařec nad hrobem, jsem chtěl říct, samozřejmě, jsem konečně začal vnímat okolí.

     Já vám nevím čím to je, ale poslední dobou dost zapomínám. Mluvil jsem o tom s doktorem a on mě naštěstí uklidnil. Prý za to nemohu já, ale jakýsi cizinec. Snad němec, či co! To se mi, namouduši ulevilo, to vám povím. Už jsem se bál, že mám sklerózu a on to má, to byste nevěřili, na svědomí ten němčour. Ovšem, jak je možné, že za to může ten pán to nechápu, vždyť je už téměř sto let mrtvý a ke všemu mě  vůbec ani nezná . A proč mi vlastně schovává věci a hlavně jak? Že by nějak ze záhrobí, nebo telepaticky, nebo tak nějak? Ale já mu je taky neschovávám, tak ať si to nechá.  Ptal jsem se na to pana doktora, protože je to moudrý pán a já mu věřím, ale pan doktor mi na to nechtěl odpovědět a jen se tak nějak soucitně usmíval? Je mu se to směje, jemu cizí státní příslušník věci neschovává. Jemu ne! Ovšem, rozumí se, je to kolega, tak spolu drží basu. Ale o čem jsem to chtěl...aha, už vím!

     V tom krásném lesním vzduchu jsem začal relaxovat. Kráčel jsem dílem po lesní stezce, dílem lesní travou, co noha mine nohu a užíval si. Koneckonců, nebylo ještě tolik světla, aby se dalo fotografovat, tak  jsem jen koukal kolem sebe, poslouchal ptáky a těšil se zeleně stromů, která je jen v těchto dnech tak nádherná, tak jasná, tak svěží. Nic jsem nedbal rosy, která mi již po několika metrech zmáčela kecky a  nohavice až ke kolenům. Poslyšte, ta rosa, to není obyčejná voda, to je snad zázrak. Můžu se zvencnout, když omylem šlápnu do louže a naberu se plné boty vody, ale když si promočím kecky rosou, je to něco jiného Je v tom něco mystického, něco nábožného, něco až neskutečného.

     V tomto nádherném rozpoložení jsem vyčkával vhodného světla, když v tom jsem byl vyrušen jakýmsi nezodpovědným hlemýžděm, který nedbaje skutečnosti, že je v lese, nepřiměřenou rychlostí se řítil napříč lesní pěšinou. Tykadla mu vlála a mračna prachu zvířená jeho úprkem, značila jeho cestu až do výše mých kolen. Tak na tebe si, povídám, holenku posvítím.  Tebe, kamaráde, si vyfotím a fotky předám dopravní policii města Brna. Já jsem profesionální řidič, ale tohle bych si skutečně nikdy nedovolil. Rozběhl jsem se za ním a po několika stech milimetrech, jsem ho konečně dostihl. „Tak tohle...ti,  ka...maráde,  jen tak ne...projde“ oznámil jsem mu komisně, popadaje dech. Vzal jsem ho a už jsem ho vláčel na mechem zarostlý pařez, kde jsem chtěl pořídit důkazní materiál pro policii. To víte, vzpouzel se, ale já byl neoblomný.  Posadil jsem ho na pařez a pořídil několik záběrů. "A máš to, perfidní měkkýši!"

     Na fotkách jen vystrkuje tykadla, ale hlavu má důsledně skrytu. Doufá, že ho nepoznáme.  Ale to ses přepočítal. Kryj se, srabe.  Neraduj se předčasně, proradný hlemýždi, však ona si tě spravedlnost už najde.

     Prohlížel jsem si jeho fotky na monitoru, jsou-li s to usvědčit pachatele a budou-li u soudu přijaty, jako důkazní materiál a nedával pozor na provinilce. Povídám, jen jsem na okamžik odvrátil zrak a zločinný hlemýžď byl v prrr... achu.

     Pokračuji dál, tím podivuhodným lesem, který bývá právě jen po ránu a právě jen po dešti a vyhlížím další námět. Je zvláštní, že ač je po dešti(mám přece nohavice až ke kolenům zmáčené), na listech, či na květech ani kapička. Ještě že mám rosu rosičku, dodanou mi jihomoravskými vodárnami! Tu jsem vyfotil oblíbený pupen dubu (Quercus robur), tu zase čerstvě narozený lísteček habru (Carpinus betulus), jinde drobná poupata mařinky vonné (Galium odoratum), nebo blankytně modré květy pomněnky, alias nezábudky (Myosotis silvatica), když v tom se to stalo.

     Samozřejmě, nejprve jsem ho neviděl, dokonale splýval s okolím, maskuje se naprosto stejným odstínem jarní zeleně, která, podle módních návrhářů, bude hitem letošní sezony. Střih šatů volíme ležernější a romanticky laděný. Pasé jsou sportovní střihy šatů těsně obepínající křivky ženina těla a nohou. Naopak, uličnicky a rozpustile volný střih romantických sukní dodá každé ženě na mladistvosti a půvabu. A sakra...!

     Nejprve mne vlastně zaujalo pírko, které uvízlo na čepelích listů neznámé(přinejmenším mě) byliny. Vyfotil jsem několik záběrů toho pírka, i s rostlinou, důsledně se vyhýbaje, byť jen podřepnutí, nebo, Bůh uchovej, snad pokleknutí. Kdo má potom vstávat, no ne? Prohlížel jsem si nacvakané záběry, až mne zaujalo cosi, co nějak tvarově nezapadalo do habitu rostliny. Zvětšil jsem si obrázek...já vám povím, ta padesátka fakt kreslí jak břitva,...a tu jsem ho uviděl. Seděl tam, nehýbal se, jen po mě očkem pokukoval a doufal, že mě svými mimikry ošálí. „Ale to ses přepočítal hošku“ vykřikl jsem a už jsem ležel v poloze ležícího střelce, netuše, jakého nerozumu jsem se to vlastně dopustil. Nabil jsem foťák mezikroužky 12+20mm a začal fotit své první, skutečné makro. Cože? Že vás to nebaví? Nebojte, už bude brzy konec.  Uvědomuji si, že jste se museli prokousat nezaživným tlacháním bezvýznamného cesťáka až sem, kde se konečně naplnila slova titulu. Jinak, nuda, nuda, šeď, šeď!  Ovšem, nic se nebojte. Vaše trpělivost bude odměněna. Protože to co následovalo, je hodné pera Greyova. Jen ten by dokázal popsat můj zápas o život, který jsem bojoval tváří v tvář neznámému tvoru.

     Vyfotil jsem několik záběrů toho koníka, či co to bylo. Doufal jsem, že ho někdo pozná v galerii, přinejmenším podle tváře, nebo tak...ale nic.  Tedy, vyfotil jsem několik fotografií toho fešáka a spokojen se svým úlovkem jsem se začal zvedat, jako že půjdu dál. Ano, přátelé, drama vrcholí.

    Chtěl jsem se zvednout, když v tom...!!!

Pokračování příště!

(přestávka)

     Když v tom jsem zjistil, že jsem zepředu zcela promočený rosou, což by až tak dalece nevadilo, ale že se nemůžu pohnout. Prostě záda si myslela, že relaxujeme a  zcela odmítla se zhostit svých povinností.  Abyste si nemysleli, že jsem nějaký mrzák, to tedy ne, tohle mi záda nedělají vždy, samozřejmě. Jenom když vstávám! K dovršení všeho neštěstí se mi ozvalo koleno. Nevím, co s ním mám, ale při neopatrném ohnutí, jakoby kloub vyskočil ze svého starousedlického místa a odmítal se vrátit. Tak jsem ležel v lese na mokré trávě, nepohyblivý jak Řehoř Samsa. Měl jsem dvě možnosti: Buď zatnout zuby a dostat kloub na své místo a doufat, že si bolestí necvrknu do textilu, nebo počkat, až  nezodpovědné koleno přijde k rozumu a vrátí se samo. Ovšem, do té doby, je každý pohyb spojen s palčivou bolestí.  Třetí možnost byla, kousíček po kousíčku se pokusit vstát a doufat, že se při tom bolestí nepočůrám. Zvolil jsem třetí možnost. Nejprve jsem se pozvedl na jedné paži a pokrčil zdravé koleno, dbaje důsledně, abych neohnul sebeméně koleno nemocné. Prostě zvedal jsem se, jako člověk s protézou, ovšem za neustálých připomínek mých bolavých zad. Čůrky potu se mi řinuly po tváři a já doufal, že nepůjde nikdo kolem. Mohl by se slitovat a ubít mě klackem, abych se netrápil. Tak zoufalý pohled na mě musel být.

     Přátelé, nebudu to protahovat, beztak jste už nudou okousáni na všech údech.  Po mnoha dlouhých minutách se mi podařilo dostat se do svislé polohy, t.j. postavil jsem se. Je zajímavé, že ve stoje si jak záda, tak kolení kloub vzpomenou, kde je jejich místo a jaká je jejich povinnost.  Notně hekaje a vzdychaje, ukládaje fotoaparát do brašny, současně se rozhlížeje po cestě k domovu a nevšímaje si vzácně stupidního užití právě uvedených přechodníků, vydal jsem se zpět.

     Tak to je moje dobrodružství s makrem. Byl to adrenalin. Ale má to i svoji výhodu. Prudce se mi zvýšila výtěžnost fotografií. Teď si skutečně velmi dobře rozmyslím, zda je námět při zemi natolik atraktivní, abych riskoval toto dobrodružství znovu. Věřím, že jich bude spousta.

     Proto, až mne jednou najdete ležet v lese, bez známky života, vězte, že koleno si nevzpomnělo na své povinosti a já skončil svůj nerozvážný život vyssát komáry, klíšťaty a jinou havětí. Srolujte prosím, mé tělo do ruličky, strčte do láhve od slivovice a pochovejte. Jo! A na hrob mi dejte ty mezikroužky!!!

Dobré světlo!!!

St.