Jak jsme se vypravili na "prygl"

Vzhledem k tomu, že od malého mimča se člověk skoro nehne, na výlet jsem se hodně těšila – celé volné půldne, júúú! Celý týden počasí jak z alabastru, ale ve čtvrtek se začala rýsovat změna. Výhružky meteorologů o sněhu se bohužel naplnily, naštěstí pro nás jen v Čechách, ovšem teplota dramaticky klesla všude. Znamenalo to ale, že Petr se svou ženou Jitkou nepřijedou… škoda, přeškoda. V pátek sobotní předpověď slibovala oblačno a nulu, hu, no uvidíme.

V sobotu jsme se probudili do polojasného rána s -8 stupni. No sluníčko fajn, ale ten mráz! Přimrznou nám ruce k foťáku… Martin naznačil možnost, že snad ani nepůjde, bo nemá rád zimu… moje nálada klesla ještě níž než těch 8 stupňů, sama přece nepůjdu. Naštěstí si to celkem brzo rozmyslel, nicméně svůj Pentax nechal doma v teple a vzal jen malý kompaktík. Já samozřejmě sbalila svoji žofku. K ní jsem přibalila láhev teplé vody (aby v zimě nebyla ledová), dvě krabičky od ramy s perníkem s marmeládou od tchyně na sváču, pusu Tomíkovi a hurá na autobus. Ten nás odveze k šalině a ta je za 4 minutky na místě srazu. Ano, hádáte správně, bus měl zpoždění a na místo srazu jsme přišli 14:03. Už jsem v duchu slyšela poznámky typu: Máte to nejblíž a jdete pozdě…, ale naštěstí nic takového nebylo. Na místě byl Standa s Mírou Žiškou (ano ano, podařilo se mu ho dotáhnout, bezva) a Tomáš Křišťan s ženou Janou. Vojta přijel následující šalinkou a mohlo se vyrazit. Je nás sedm.

Počasí stagnovalo opravdu kolem nuly a obloha je bílá s občasným našedlým nádechem. Fotit se dá dobře.

Nejprve jsme šli k loděnici. Vojta jakožto zasloužilý lodník II. třídy (nebo tak nějak  ) bryskně pravil, že půjdeme k lodím a on se s policajty, co tam hlídají, domluví. Nu, promluvil s vrátným a vrátil se s tím, že policajti za chvíli odjíždějí a pak tam můžem. Tak jsme chodili po kraji přehrady, fotili, rozpovídávali se a koukali, kdy už teda odjedou.

Pak Vojtu napadl úžasný nápad, že slezeme na kraj přehrady k vodě a dojdeme k lodím odspoda ze břehu. Šli jste někdy rozmrzlým jemným bahýnkem ze dna vypuštěné přehrady? Boty po pár krocích setsakra ztěžkly. Při pohledu dolů se nám dělalo mdlo, takový obal bahna se hned tak nevidí…

Očistit nebylo pořádně kde, takže jsme šli stylem pět kroků, okopat bahno o kamínky a cokoliv, co se namanulo do cesty, pět kroků, okopat bahno… Ne, Vojtu jsme do zbylé vody v přehradě nakonec nehodili.

U lodiček jsme se zdrželi asi půl hodiny. Pastva pro oči kolemjdoucích – fotografové nachumlení kolem jednoho objektu,

fotografové v možných i nemožných pózách,

fotografové dávající externí blesk na pařez, aby přisvítil, fotografové okopávající bahno z bot (to průběžně neustále).

Ve tři hodiny jsme si řekli, že se přesuneme na hráz. Zároveň ideální čas na kousek buchty, jsem solidární, nabízím všem. Vojta při své výšce dostal dvě.

Kousíček cesty uběhl a další velká zastávka v podstatě ve stejné režii jako u lodiček, včetně bahna, bo tady byla k dispozici tráva. Při pohledu dolů jsme si všimli obrovské ledové krusty u výpusti.

Nás s Martinem to táhlo dolů, stejně to bylo po cestě, tak jsme nechali zbytek nahoře a přešli dolů. Tady jsme se dokonale vyřádili, nádherný led, bouřící voda, ovšem taky jemné kapičky na objektivu a klouzačka jak svi… pardón, jako hrom.

Postupně přišli ostatní a třeba Tomáš foťák radši sbalil, aby se k jeho miláčkovi nedostala stříkající voda (Jana klidně zmoknout mohla  ). Pak jsme se sklouzli po cestičce, která vedla dál po naší vytčené trase. Sklouzli se všichni, ono to jinak ani nešlo.

Za skluzavkou jsme objevili zbytky sněhu na louce, doošoupali bahno z bot a definitivně odpustili Vojtovi. Dál po cestě jsme u řeky objevili další krásné objekty, které vykouzlila voda spolu s mrazem.

Opět někteří z nás neváhali zaujmout krkolomné pozice, jen aby urvali nejlepší snímek.

V tomto okamžiku, při několika umrzlých prstech na rukou i nohou některých účastníků, poprvé padla hříšná myšlenka, že do hospody dojdeme dřív. Už to není daleko, je sice čtvrt na čtyři, ale Jana a Marty jsou zmrzlí nejvíc, já už necítím ruku, kterou mačkám spoušť (v rukavici to prostě nejde) a Standa touží po svařáku. No dobrá, couráme se po cestě, sem tam něco vyfotíme, povídáme si. Pak přicházíme ke skupině chatek, některé rozpadlé, jiné pěkné a těch různých okýnek! Okamžitě, aniž by kdokoliv co řekl, se vrháme jako jeden muž fotit mikiovky.

To nás opět trochu pozdrží a k restauraci přicházíme malinko po čtvrté.

Vstupujeme a já se pídím po naší rezervaci. Ale jistě, račte mě následovat. Bezva, můžeme dřív! Při vstupu do rezervovaného prostoru jsme ztuhli – slavnostně prostřený stůl s ubrousky a sklenicemi na víno…

Číšník pravil: Kolega říkal, že se jedná o slavnostní večeři… Šmárjá při rezervaci se mě ptali, co to bude, a já řekla: Večeře a posezení s přáteli. Nu, snad kvůli nám nepovolali číšníky v záloze…

Každopádně jsme šťastní za teplo a okamžitě objednáváme – studené pivo. Tedy Míra, já a Martin jsme sáhli po teplých nápojích  S jídlem jsme se rozhodli čekat na Popi, které jsem napsala sms, že jsme na místě, ať pospíší. Zatím jsme si každý objednali horkou polévku - česnečku či hovězí vývar. Oboje naprosto senzační. Vojta zjišťuje, že zapomněl hotovost a ptá se, zda berou karty. Bohužel.

Ve čtvrt na šest volám Popi, zda jsou na cestě, on přece jen hlad je hlad. Padá mi brada. Dozvídám se, že před jejich garáží stojí nějaké auto bez majitele, že nemůžou vyjet a volali policii. Teď čekají, až přijedou. Hm, tak to asi s jídlem asi nemáme čekat, co? Ne, rozhodně ne. Dobrá, objednáváme, Vojta ne. Nabízíme mu půjčku, nechce, zlomil ho nakonec číšník s hrozícím prstem a slovy: Budete mít hlad, objednejte si! Skutečně si objednal. Pivo. Zželelo se mi ho a poskytuju mu druhou krabičkou s buchtami.

No a pak už se vesele jedlo (jídlo bylo výborné), klábosilo o focení, fotorádci, drbalo, smálo, vtipkovalo, plánovaly další výlety, Standa s Mírou čas od času s cigaretou v ruce odešli s průhlednou výmluvou, že jdou vyhlížet Popi. Vysloužili si přezdívku Popi-hlídka. Zpočátku nemluvný Míra prohodil taky slovo a přidal k dobru historky, zkrátka velká velká pohoda. V půl sedmé se ze Standova telefonu dozvídáme, že Popi stále čeká na policajty. Takže nakonec nás bylo na výletě místo jedenácti sedm.

V půl osmé jsme se s Martym, ač hodně neradi, zvedli, přece jen jsme hlídací babičce slíbili, že přijdeme v osm.

Bylo to strašně moc bezva, příjemné odpoledne s bezva lidičkami a už teď se těšíme, že vyjde třeba ta nadhozená návštěva zoo na jaře, či Standou navržený výlet do Boskovic v květnu-červnu, ale o tom se jistě včas něco dozvíte v diskusi