RETRO: Exotika za pár kaček? Favoritem k Balatonu (část třetí)

V minulém dílu našeho krátkého seriálu jsme si ukázali Tihanyský poloostrov pohledem pěšího turisty - fotografa. Teď se vrhneme do víru městečka samotného.

Den třetí: Městečko Tihany.

Přestože je Tihany opravdu malé, dá se tam vidět spoustu zajímavých věcí a ujít spoustu kroků. Je čas vydat se na cestu.

Ráno třetího dne bylo o poznání méně ospalé než ráno dne druhého. Změna místa noclehu nám prospěla. Hluk aut od Kossuth Lajos utca přestal být problémem. Místo, kde jsem stan postavil, bylo hezky rovné, takže se v noci nikdo nikam neodkutálel. Ideální stav.

Opět jsem se vykulil ze spacáku v době kolem svítání – spaní venku mi vždycky nastaví první budík na nekřesťansky brzký čas, ať je to při spaní pod širákem nebo ve stanu. Jsem nějak fixovaný na východ slunce.

I toto ráno bylo zamračené a občas spadla nějaká drobná dešťová kapka. Takže z východu slunce zas nic nebude. Nebe nicméně nevěštilo silnější déšť, takže jsem bez obav zalezl zpět do tepla s cílem dospat se.

Další scénář toho rána byl stejný jako rána předchozího. Snídaně, hygiena, chystání věcí na dopolední a odpolední procházku a úklid zbylé veteše i stanu do auta. Pak už až do večera nebudeme nijak přehazovat krámy v kufru, abychom se dostali k něčemu zapomenutému. Co necháme v autě pod koly, to nebudeme potřebovat.

Sjeli jsme zpět na plácek pod ptačí oblastí. Auto tam zůstane po dobu, kterou věnujeme výstupu nad Vnější jezero a druhému čajovému obřádku. Tentokrát jsme šli víc nalehko, zatažená obloha nedovolila žádné rozumné focení. Ale aspoň jsme si o to víc užili chvilky na vyhlídce. Na rozdíl od předešlého dne nebylo takové vedro, ale skála byla příjemně teplá.

Krajina pod šedivými mraky neztratila nic ze svého kouzla. Vnější jezero lákalo k procházce, vinice se zelenaly a špačci neúnavně poletovali u vinic s vidinou krádeže bobulek. Úžasná idyla.

Nicméně všechno má svůj konec. Chtě nechtě jsme se zvedli na poslední cestu dolů z vyhlídky k autu. Už jenom prozkoumat městečko, zastavit se na oběd, odpoledne projít obchody a po třetí hodině vyjet domů.

Auto jsme opět zaparkovali v uličkách městečka a pěšo vyrazili mezi lidi. A vy, milí čtenáři, přijměte pozvánku na procházku s námi.

První zajímavostí je Levendulaház stojící u Vnitřního jezera. Sídlí zde informační centrum, kde se dovíte spoustu zajímavostí o pěstování levandulí i o Tihany a poloostrově. Začíná u něj jedna z naučných stezek. Na velkém parkovišti můžete nechat auto.

Uličkami městečka, které jsou plné penzionků a hospůdek, dojdete až na náměstíčko Mádl Ferenc Tér. Zde se konají různé kulturní akce a koncerty, kterých je prý v kalendáři plno. Za zmínku stojí Pálinkaház. Co zde koupíte, to nechám na vaší fantazii. A pokud vás nezaujme Pálinkaház, vedle je jeden z mnoha obchůdků se suvenýry.
(náměstí)

Když přejdete hlavní ulici, ocitnete se pod schody vedoucími k největší atrakci – tihanyskému klášteru. My ale zatím zůstaneme na náměstíčku a u fontánky. Náměstíčko bylo před pár lety zrekonstruováno, je osazeno dřevěnými židlemi a lavičkami, na kterých se můžete pohodlně rozvalit a sledovat cvrkot. Atmosféru vám dokreslí šumění vody a vůně levandulí, kterých je zde plno.
(schody ke klášteru)

Na oběd se můžete stavit ve Stég Pizzerii, jako jsme to udělali my. Vaří opravdu výborně, domluvíte se anglicky i německy a obsluha je úžasně usměvavá. O porcích raději nemluvím, pokaždé jsem se tam přejedl.

Ke klášteru můžete vyjít buď po schodech, které stoupají v prostoru mezi náměstíčkem a penzionem Levendula Étterem, anebo uličkou, která vede za náměstím. Obé má svoje kouzlo.

U kláštera najdete další z mnoha informačních center, krásnou sochu hlídající vstup na vyhlídku a vyhlídku samotnou. Do kláštera jsme nešli, protože se tam vybírá vstupné. Ano, jsme barbaři :).

Vyhlídka vám ukáže menší část Balatonu. I tak je to obrovská vodní plocha. My jsme měli kliku, že se nám v průběhu dopoledne vyjasnilo a hladina se nádherně leskla. Opět byla posázená bílými plachtami lodí. Z vyhlídky je nádherně vidět Balatonfüred i další města na břehu, kousek pohoří Bakony, které Balaton odděluje od Veszprému a hlavně tu nekonečnou maďarskou placku, které říkají krajina. Pokud vám v kapse cinkají maďarské mince, můžete jimi nakrmit některý z dalekohledů, které vám ukážou krásy pobřeží pěkně zblízka. Pro pořádek uvedu, že vyhlídka se jmenuje Pisky Sétány.


(lidová tvořivost - plot u obchůdku na vyhlídce)

Až vás omrzí sezení na sluníčku a zevlovačka, přidejte se k nám na cestě k molu. Sejdeme uličkou Garai János Utca a Várajla Utca až k vodě. Mimochodem, na Várajla Utca je neplacené parkoviště.

U vody najdete malé tržiště nabízející hromadu různých suvenýrů, cetek a veteše. Pokud rádi nakupujete drobné dárečky, budete se zde cítit jako ryba ve vodě; nabídka je nepřeberná, od totálních kýčů typu plechový hrnek I love Tihany nebo I love Balaton až k hezkým dekoracím s motivem levandule. Na tržišti si můžete dát kafe nebo ledovou tříšť a kochat se pohledem na nedaleký parčík.
(tržiště z mola; bližší snímek nemám, ale zas je tu pěkně vidět, jak se klikatí Várajla Utca)

Od tržiště je to co by kamenem dohodil k molu, které jsme si překřtili na „autobusové nádraží“ – u něj jsme byli už v minulém díle. Lodě připlouvající v pravidelných intervalech ze svých útrob vypustí spoustu lidí a spoustu příběhů. Fanoušci street fotografie jistě najdou hromadu zajímavých tváří  v hezkých kulisách. A kdo nefandí streetu, jistě si nafotí lodičky  a nebo tihanyský kopec korunovaný klášterem.

Z přístavu můžete pokračovat po pobřeží přes parčík, pozlobit místní rybáře, posedět ve stínu stromů… fantazii se meze nekladou.

Vyšlápneme si kopec zpátky na vyhlídku. Potom máte dvě možnosti – buď se jít podívat na kopec zvaný Óvár, kde najdete vykopávky z přelomu doby bronzové a železné, anebo se nabízí procházka parčíkem u kláštera. Na Óváru jsem zatím jsem nebyl, chystám se tam příště, takže čerpám jenom z průvodce. Pokud si vás Óvár ani parčík nezíská, čeká vás sešup na Kossuth Lajos Utca a nezbytná návštěva jednoho či víc obchodů se suvenýry.

Všechno v Tihany je krásně opravené a stylizované do lidového stylu.

Nejzajímavější je Paprikaház – jak název napovídá, narazíte zde na papriku ve spoustě různých podob. Není to nic překvapivého, paprika přece proslavila Maďarsko. A když nechcete papriku, můžete chtít něco s levandulemi. Nebo salámy – veliké a výborné salámy pojmenované podle knížete Františka Rákócziho.

V Paprikaházu jsme se postarali o malou ostudu :) – zatímco moje parťačka mluvila s prodavačem anglicky, já jsem s ním konverzoval německy. A spolu jsme samozřejmě mluvili česky. Prodavač z toho měl obrovskou legraci. Ale plynule přecházel z jazyka do jazyka.

Až vás přestane definitivně bavit utrácet maďarskou měnu za suvenýry a blbosti, určitě se musíte stavit na zmrzlinu ve stánku naproti Levendula Étterem. Doporučíme čokoládovou a (překvápko) levandulovou. Zmrzka je skvělá, neošizená… hned bych si dal.

Zastavím se u jedné příjemné věci – nevím čím to je, ale Maďaři se usmívají mnohem víc než našinci. Možná je to dané lokalitou, Tihany je přece jenom turistická oblast, takže místní se nemůžou moc mračit, aby turisty neodehnali; přece jenom jsou to „kanibalové“, kteří z turistů žijí… možná je to dané tím, že Maďarsko je víc na jihu a tudíž má výrazně víc sluníčka a teplejší podnebí… ať tak nebo onak, na kyselé ksichty jsme naráželi minimálně (a většinou jejich majitelé mluvili česky). Ano, je to střelba do vlastních řad, ale návrat do ČR byl v tomhle dost rána po nose. Češi a Moraváci, vezměme si z Tihany příklad a víc se usmívejme.
Jazyková vybavenost tihanyských je výborná. Mladí většinou vládnou angličtinou, starší generace němčinou, ale domluvit se dá bez problémů.

Okružní cesta po Tihany je u konce. Vzal jsem to trochu telegraficky, ale to byl záměr. Přece vám neseberu radost ze zkoumání drobných detailů, které Tihany nabízí. Obchůdky se suvenýry jsou každý jiný a v každém najdete spoustu hezkých drobností. Určitě si jich pár projděte, usmějte se na prodavače, prohoďte pár slov… je to osvěžující. Naberete si tím sluníčka do zásoby.

Bohové, nám se nechtělo domů. Opravdu se nám nechtělo. Ale museli jsme. Zmrzlina byla snědená, v kapse zůstalo posledních 3600 forintů, třetí hodina už odbila. Nejvyšší čas jít zpět k autu, vytáhnout navigaci a zadat sekvenci příkazů „kam vést“ a „domů“. Favorit ochotně startuje a už se těší, až nás proveze přes pohoří Bakony, kolem Györu, přes Rajku, Bratislavu, Malacky, Holíč, Otrokovice a Přerov zpět do Olomouce.

Vyprovází nás slunečné a teplé odpoledne. Protáhli jsme se přes Balatonfüred, přes Veszprém, za námi zůstávají kopečky i roviny… cesta plyne svižně, ale klidně. Vzrůšo nastává až v Bratislavě, kde je naprosto mizerně značená objízdná trasa – exit z dálnice, kterým jsme měli vyjet na vedlejší cestu, je uzavřený, nikde žádné avízo… tak si to vesele svištíme po D2 a v duchu spřádáme plány, jak seřveme policajty v případě, že nás zastaví a budou po nás chtít pokutu za absenci známky. Policajti ale nikde neřádili a my jsme spořádaně opustili dálnici na dalším exitu. Ve Stupavě proběhlo střídání stráží za volantem a chvíli poté nás dostihlo psí počasí. Za Stupavou se pomalu rozpršelo.

Pobyt u Balatonu proběhl naprosto skvěle. Z ČR jsme odjeli za deště a k Balatonu přijeli do sucha, odjeli jsme za sucha a domů přijeli do deště. Někde za Otrokovicemi se mohutně rozpršelo a v Břestu u Hulína dokonce pršelo tak intenzivně, že jsme se zastavili na benzínce a počkali, až to přejde.

No a kolem jedenácté večer jsme už zastavovali v Olomouci. Ty dny u Balatonu utekly jako voda a byly jedním slovem úžasné. Přísloví „jiný kraj, jiný mrav“ se naplnilo do posledního písmenka.

A já vám děkuji za pozornost. Budu rád, pokud vás tento seriálek o poloostrově v maďarském „móři“ zaujal a inspiroval. Vydáte-li se do Maďarska, přeji šťastnou cestu a samozřejmě dobré světlo.