ISLAND 2011 - čtvrtá část

Pokračování článku Island 2011 - 3. část (závěrečná)

Úterý 30. 5. 2011

Po dvou hodinkách spánku mně kolem třetí ráno probouzí nehorázná zima. Holt do zavazadla jsem nevměstnal kvůli stativu a ostatním krámům zimní spacák, proto klepu kosu v letním. Tato zjevná nepříjemnost se však ukazuje alespoň pro tentokrát velmi užitečnou. Díky zimě, která mě ze spacáku vyhnala, zjišťuji že nám nad obzorem právě vychází slunce a prosvítá přes polojasnou oblohu. Že by konečně pořádné světlo? Úprkem běžíme k Dettifossu a cvakáme o sto šest. Stihnu bohužel jen dvě dlouhé expozice a paprsky mizí za mraky. Velká škoda že jsme tu nebyli dříve. Co už.

Dlouhé minuty ještě vyčkávám, zda se štěstíčko ještě jednou neusměje a pár slunečních paprsků nepošle, ale samozřejmě máme definitivně utrum. Skládám si nádobíčko a mířím proti proudu k dalšímu z místních vodopádů.

Sulfoss, bratr většího Dettifosu je ve tvaru podkovy. Díky příznivému větru, který vane směrem ke druhému břehu a odnáší pryč vodní tříšť, tady můžu pobýt relativně dlouho. Nasvícené mraky krásně plují po obloze, barvičky lezou z fotoaparátu při dlouhých expozicích až neskutečné. Tak přeci jen bude něco v barvě, i když Island je holt převážně stvořen pro černobílou fotografii.

Vodopád Sulfoss, Island

Balíme, vaříme, uklízíme a vyrážíme dál.

První nám do oka padla Krafla. A když říkám padla do oka, tak to myslím doslovně. Všude okolo  to kouří, čmoudí, syčí… a smrdí. Teda lidičky to vám povím, takový zápach bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Tato sopka, naposledy činná v roce 1984, má co nabídnout. Kráter Víti zaplněný vodou, geotermálními továrnami je to tu doslova poseté a nejvíc pozornost strhne asi vulkanický komplex Krafla - Leirhnjúkur. Ztuhlá láva hrající všemi barvami je stále velmi teplá, takže se zde ani v zimě neudrží sníh a jak jsme se na vlastní prsty přesvědčili, ze všech možných otvorů zde sálá ještě pořádně teplý vzduch. Stačí jít po čuchu a najdete i několik bublajících sirných jezírek.

Po krátkém přejezdu nás už z dálky poutají sloupy páry vycházející z jakýchsi bahenních sopek. Pracovní název dostaly čmoudíky. Seč se snažím, co můžu, kloudnou kompozici tu jen těžko vymýšlím. Tady se poprvé setkáváme s davy turistů. Jak to tu musí vypadat v hlavní sezoně raději ani nedomýšlím.

Kolem jezera Mývatn míříme k největší atrakci dnešního dne, kterou je mohutný vodopád Godafoss. Počasí je opět takové neslané nemastné, slunce prosvítá skrze vysokou oblačnost, na fotografování vody tedy ne moc ideální podmínky.

Padá osudové rozhodnutí. Zajedeme ještě k velkým varhanům, vodopádu Aldeyarfoss. Široká štěrková cesta, na tachometru stovka, pěkná krajinka okolo, tu a tam samota obklopená stády ovcí, nad údolím kroužící husy, prostě idylka.

Po nějakých dvaceti kilometrech se cesta podivně zužuje a začíná kličkovat mezi kopci, no ale to nám přeci nevadí, máme terénní čtyřkolku, ta musí něco vydržet. Kolega Michal s mapou v ruce nás ujišťuje, že jedeme správně, takže zůstáváme v klidu. To ovšem netušíme, co bude následovat. Že tu leží sníh všude kolem cesty, to nás již z míry nevyvádí, ovšem už se objevují i menší sněhová pole na cestě.

První v pohodě přejíždíme, další také a další… další už jak asi tušíte ani náhodou! Kratší rozjezd, řev motoru ale proč sakra stojíme? A jsme v pr…. pánové, ozve se z místa řidiče.

Rázem jsou myšlenky na fotografování ty tam. Trčíme uprostřed sněhového pole a náš Nisan si jak se říká, sedl na prdel. Hmmm a co teď? Vystupujeme a zkoušíme tlačit v bláhovém domnění, že se auto pohne. Pomalu nám dochází, že budeme muset auto ze závěje vyhrabat. To je paráda, všude kolem jen pustina a lopatu sebou samozřejmě nemáme.

Vytahujeme stativy a začínáme odhrabávat cca půl metru udusaného přemrzlého sněhu z pod auta. Jak čas běží, utvrzujeme se v tom, že tudy cesta nevede. Tedy pokud tu nechceme ztvrdnout do konce pobytu na Islandu. Následuje ještě marné snažení, kdy vykládáme ze zavazadlového prostoru všechny věci a Ivan auto opět trýzní, ale kdepak, nepohneme se ani o centimetr.

Vyndáváme hever a ládujeme pod kola kameny a prostě vše, co kde najdeme, aby se měla kola čeho chytit.

Po hodince a půl nastávají vteřiny pravdy, spojka, plyn, řev motoru a … hurá! Auto je venku. Nálada je hned samozřejmě více než výborná a okamžitě glosujeme, že kdybychom nezapadli, nebylo by to vlastně ono. Tak to bychom měli, ovšem smích nás přechází hned v další zatáčce, čeká nás další sněhové pole. Lezu ven a v roli navigátora neomylně určuji cestu. Připadám si jako Otík z Vesničky mé střediskové. Jen abychom také nedopadli podobně, jako ve zmíněném filmu.

Po pár stech metrech cesta v podstatě končí, řeka není nikde vidět ani slyšet a tak obracíme pohledy k Michalovi, který však stále trvá na tom, že už tam v podstatě musíme být. No nic. Vyrážíme po svých. Po kratším bloudění v místním labyrintu skal a vyschlých řečišť jsme konečně u cíle, vodopád Aldeyarfoss před námi. Ale něco tu sakra nehraje? Vždyť stojíme na opačném břehu! Tak to se povedlo…

Vodopád Aldeyarfoss, Island

Posléze zjišťujeme, že byla cesta v mapě nějak podivně zakreslená a z druhé strany bychom se k vodopádu dostali mnohem lépe. Tak třeba příště.

Po návratu ke Godafossu se v místním penzionu ptáme na ubytování, mají však obsazeno a ceny jak se dozvídáme nekřesťansky vysoké, proto stavíme v začínajícím dešti stany kousek od vodopádu.

Středa 31. 5. 2011

Lije celou noc, proto si spánku dopřáváme opravdu víc než dost. Budíme se až dlouho po desáté a ospalým krokem se loudáme k vodopádu, kde svádíme tak jako dny předcházející boj s vrtochy počasí.

Vodopád Godafoss, Island

Co je na programu dnes? Další laskomina a to sice Hvítserkur.

Přes horský průsmyk se dostáváme k fjordu Eyjafjörður a dál do největšího města v severní části Islandu jménem Akureyri. Odpovídá našemu menšímu okresnímu městu. Zajímavostí pak může být, že se nacházíme již jen pár desítek kilometrů od severního polárního kruhu. Podle toho to tu také vypadá, zeleně je pomálu, jen rozlehlé holé pláně a nad fjordem se tyčící zasněžené hory převyšující tisícimetrovou hranici. Po doplnění zásob nás čeká přejezd dalšího z mnoha sedel a sjezd podél několik kilometrů širokého řečiště k pobřeží. Potkáváme první čistě průmyslové, rybářské městečko Sauðárkrókur. Čím se na Islandu lidé živí je tak trošku záhadou. Průmyslové podniky tu k vidění nejsou, rybářských vesnic je pomálu jenom chov ovcí a koní je v rozkvětu.

Už jen menší sedlo nás dělí od Hvítserkuru. Tady nás čeká další, nutno říci že milé překvapení, které bychom v této divočině nečekali. Pár stovek metrů od skalního masivu Hvítserkur totiž potkáváme farmu předělanou na penzion, to je paráda. Je tu nezvykle živo, především spousta francouzů, teprve posléze si domýšlíme, že sem jezdí fotografovat tuleně. Michal vyjednává s místním svérázným a očividně věčně rozesmátým majitelem pokoj za krásných 3500 ISK. Je to sice s vlastním spacákem a bez snídaně, ale to nám vůbec nevadí.

Protrhaná obloha dává tušit barevnému západu slunce, proto neleníme a vydáváme se přímo na pláž.

Jestli se příroda někde opravdu vyřádila, tak právě tady. Skalní masiv Hvítserkur jsme okamžitě přejmenovali na trojzubec, no řekněte sami, zda si toto jméno právem nezaslouží. Bohužel je zrovna příliv na svém vrcholu a všechny kameny na pobřeží jsou pod vodou, přesto fotíme jako o závod. Mraky krásně plují po obloze, takže není co řešit. Co čert nechtěl, jak se blíží západ slunce, obloha se zatahuje víc a víc, a tak chtě nechtě velíme k ústupu. Ráno moudřejšího večera.

Plníme ještě žaludky a hurá na kutě. Budíček odsouváme ze třetí hodiny ranní na pátou, přeci jen si chceme postelí alespoň trochu užít.

Skalní masiv Hvítserkur, Island

Čtvrtek 1. 6. 2011

Ráno nás čeká pobřeží odhalené díky odlivu natolik, že se dá v podstatě suchou nohou dojít až přímo ke Hvítserkuru. Na to však není čas, člověk by skoro nevěřil, jak rychle voda stoupá, proto rychle fotografujeme krásně zvlněné nánosy písku, které vytváří na fotografiích perfektní popředí a dávají snímku hloubku.

Plánujeme další program, protože nám oproti původním předpokladům zbývá více času, než jsme čekali. Vyrážíme tedy na západ Islandu, kam původně ani nebylo v plánu jet, ne snad proto, že by zde nebyla zajímavá místa, ale právě z časových důvod.

A jak je z předchozích řádků patrné, přejezdy mezi jednotlivými lokalitami jsou na severním pobřeží mnohem delší, než je tomu na jižním konci ostrova. Čekalo nás proto opět několik hodin jízdy Islandskou pustinou. Samozřejmě se ale tu a tam zastavovalo a cesta šla poměrně pomalu. Pastva pro oči to byla především v druhé polovině úseku, kde jsme opět objížděli po pobřeží fjordy, hluboko se zařezávající do pevniny. Krajina zde velice nápadně připomínající Skotsko.

Zamířili jsme k turisty a fotografy zatím opomíjenému vodopádu Dynjandi poblíž stejnojmenné osady. Především díky své poloze není tolik navštěvovaný, přesto jde opět o velkolepé dílo přírody. Z výšky více než sta metrů zde padá voda v kaskádách a vytváří lichoběžníkový vodopád.

Fjord u vodopádu Dynjandi, Island

Cestou zpět se zastavujeme v Brjánslaekuru, odkud jezdí trajekt do Stykkishólmuru. Objednáváme si místo na zítřejší den, ušetříme tím spoustu kilometrů a času. Finančně to vyjde podobně, jako bychom se trmáceli autem.

Naším dnešním posledním lákadlem je osamělý vrak na pláži ve fjordu Patreksfjörður. Jde o norskou loď jménem Gardar, která zde ztroskotala roku 1981.

Po příjezdu následuje to, v co jsem doufal před odletem na Island, že nás potká častěji. Téměř hodinu fotografujeme rudý západ slunce. Tak jak je v našich zeměpisných šířkách obloha zbarvená při západu slunce pár minut, tak je tady více než hodinu. Prostě jedním slovem paráda. Především pro všechny odpůrce kýčovitých západů by to tu bylo dost traumatizující.

Jako vhodné místo na spaní se jevilo křoví opodál, když jsme k němu zajeli, abychom postavili stany, vyběhnul z něho chlapík a začalo vysvětlování. Nakonec mělo vše poměrně humorný konec. Jednalo se o místního, jak sám říkal, lesníka. Už jen to samotné slovo vybízí na Islandu k zamyšlení. Na ostrově, kde roste jen tráva a keříky… Že prý ať se zde klidně uložíme, že budeme pěkně za větrem, jen ať mu nezničíme jeho „les“. Bylo to milé zpestření dalšího povedeného dne.

Pátek  2. 6. 2011

Celá noc jak jinak než propršela. Ráno potom máme co dělat, abychom stihli domluvený trajekt. Nakonec vše dobře dopadlo, bez problémů se naloďujeme a plujeme vstříc rybářskému městečku Stykkishólmur. Na půli cesty ještě zastavujeme na malém ostrůvku, kde mimo jiné přistupuje i početné skupina wildlife fotografů. Zřejmě zde hnízdí papuchalci a podobně. Na to, co se dělo potom budeme myslím všichni dlouho vzpomínat. Vlny rozhoupávaly trajekt takovým způsobem, že v nás byly opravdu malé dušičky. Když už kymácení lodě začalo přerovnávat i veškeré vybavení kuchyně a místní kuchař z okének v restauraci začal sledovat, co se děje, krve by se v nás neodřezal…

Nicméně je zřejmé, že jsme i tento nemilý zážitek přežili, ale opakovat bych jej opravdu nechtěl.

Ze Stykkishólmuru už to bylo jen kousek ke známé hoře Kirkjufell. Na Islandu je jen málo podobně osamocených a fotogenických kopců, spíše jsou tu všude jen kompaktní horská pásma. Vodopád Kirkjufellsfoss se nám náramně hodil do kompozice, mraky opět spolupracovaly a přesto, že nám čas od času poslaly na hlavu spršku deště, pro focení byly takřka ideální, no posuďte sami.

Hora Kirkjufell, Island

Poslední delší přejezd, který nás čekal, byl po pobřeží k Národnímu parku Thingvellir. Na Islandu jde vůbec o jedno z nejnavštěvovanějších míst a je tomu hned z několika důvodů. Vznikl tu jeden z nejstarších parlamentů světa, byl založen roku 930. To, co však návštěvníky láká zřejmě mnohem více je tektonický zlom americké a euroasijské litosférické desky, který prochází celým Islandem, ale právě zde je nejpatrnější. Národní park Thingvellir byl také zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

V místním, tou dobou ještě uzavřeném, kempu trávíme poslední noc.

Mysteriozní Islandské krajina

Kostelík, Island

Sobota 3. 7. 2011

Ráno balíme, jdeme se ještě podívat k jezeru Thingvallavatn a místu, kde se již zmíněný parlament scházel a pomalu obracíme svou pozornost k návratu domů. V Rejkjavíku měníme peníze zpět na eura a už nás čeká jen několikahodinové čekání na mezinárodním letišti v Keflavíku na náš let.

Tak zase brzy nashledanou Islande!

Island – fakta

Doprava: Hlavní tepnou ostrova je silnice číslo 1, po které se dá Island obkroužit a spojuje většinu nejznámějších lokalit. Je z větší části asfaltová, ale i štěrkové úseky projedete bez problémů jakýmkoliv osobním autem. Obecně všechny hlavnější cesty, i přesto že jsou štěrkové, tak jsou v dobrém stavu a neměli byste mít problém. Ten by mohl nastat až v odlehlejších místech, či ve vnitrozemí.

Čerpací stanice jsou v každé vesnici. Téměř v každé je i rychlé občerstvení, takže se dá i něco zakousnout. Obecně na Islandu tvoří benzínové pumpy centrum veškerého dění. Nepraktické je čerpání pohonných hmot na čipové karty s předem nabitým kreditem.

Ubytování: Tak jako téměř ve všem, i za ubytování budete muset šláhnout hlouběji do kapsy, než jak jste zvyklý u nás. Tu a tam jsou penziony nebo kempy. Spaní ve stanu není absolutně problém vůbec nikde, pokud nevlezete přímo někomu na zahradu. Což vzhledem k mizivému osídlení ostrova snad ani nehrozí.

Potraviny: Hledejte je blízko čerpacích stanic. Ve větších městech potkáte menší markety podobné těm našim. Ceny opět vyšší než u nás, řádově o polovinu.

Počasí: Kapitola sama pro sebe. Rozhodně nečekejte žádnou opalovačku. Kvalitní goretexová výbava je nutností. Při fotografování je nutností deštník. Vítr vane na Islandu prakticky pořád. Noční teploty mohou i přes léto klesnout k nule. Přes den Vás žádná vedra nečekají.

Více fotografií na webu: www.michalbalada.com