Brand

ISLAND 2011 - druhá část

Pokračování článku Island 2011 - 1. část

Sobota 28. 5. 2011

Mé kacířské přání bylo vyslyšeno, budíme se až kolem sedmé ráno východ nevýchod a hned oceňujeme vydatnou snídani, i to že jsme tu díky začátku sezóny v podstatě sami. Teprve až když už pupky nepobírají další příděl dobrot, zvedáme kotvy a ještě jednou zajíždíme ke Gullfossu. Skrze polojasnou oblohu dokonce prosvítá slunce, takže už jen naposledy shlédneme toto dokonalé místo, v duchu se rozloučíme a míříme k dalším dnešním cílům, které jsou neméně lákavé, ba naopak.

Po místních štěrkových cestách, které jsou na Islandu v drtivé převaze nad těmi asfaltovými, nutno říci, že jsou na místní klimatické podmínky v bezvadném stavu, míříme za dnešním menu, které je opět převážně vodopádové, v čele s asi nejpůsobivějším Skógafossem. Já se těším jako malé děcko na lízátko, je to totiž můj favorit číslo jedna a po shlédnutí Gullfossu, od kterého jsem tolik ani nečekal, jsem ve velkém očekávání.

Po několika desítkách kilometrů jízdy se opět napojujeme na hlavní silnici, po které s malými odchylkami plánujeme celý ostrov objet. Náš drobeček není zrovna úsporný, proto tankujeme u první čerpací stanice. Tady už se v dálce také rýsují první vrcholy pokryté ledovcem. Nejde o žádné bezvýznamné kopečky, ale o známou Heklu a další vulkány ukryté pod čepicí věčného sněhu a ledu.

Chlapi ještě míří navštívit místní Vínbúdin. Na Islandu zakoupíte alkohol jen ve specializovaných obchodech pod tímto názvem. Máme opravdu štěstí, zrovna je otevřeno. Jsme zvyklý, že v našich končinách je téměř všude otevřeno 24 hodin denně, zde je tomu naopak. Otevřeno je jen pár hodin. Jak jsem si mohl myslet, Plzničku tu bohužel nemají…

Mezitím se poměrně slušně vyčasilo. Oproti včerejšímu dni je to až neuvěřitelná změna. Cestou autem ještě na iPadu prohlížíme snímky vodopádu Seljalandsfoss, ke kterému míříme a zatím již v duchu komponujeme.

Tou dobou už jsme od sopky Eyjafjallajökull téměř co by kamenem dohodil. Kdo si představuje majestátný vulkán, ten bude zklamán. Oblý kopec s výškou přibližně jako naše Sněžka opravdu nebudí příliš velký respekt. Vršek pokrývá stejnojmenný ledovec, takže vlastně ani netušíte, kde má vulkán vrchol. A to má kráter průměr několik kilometrů.

V následujících chvílích už nás však nějaká sopka příliš nezajímá, na obzoru totiž spatřujeme slabý proužek vody padající z hrany jednoho z místních zlomů. Jak se přibližujeme a vodopád mohutní, začíná nám být jasné, že se opravdu jedná o Seljalandsfoss. I on vypadá ve skutečnosti lépe než na fotografiích.

1.jpg

Hrana vodopádu Seljalandsfoss, Island

Nemalý problém nám opět dělá vodní tříšť, kterou vítr úspěšně roznáší do dalekého okolí a znepříjemňuje fotografům život. Tady už je také rušněji, pěkné počasí přilákalo další turisty, a tak se utěšuju tím, že aspoň budeme mít na fotografiích měřítko, jak je Seljalandsfoss ve skutečnosti mohutný. Fotografické snažení ještě ke všemu ztěžuje ostré slunce. Včera jsem nadával na déšť, ale co bych nyní za zataženou oblohu dal.

2.jpg

Vodopád Seljalandsfoss, Island

Po chvíli rezignuji na vymýšlení nějakého neokoukaného záběru a snímám prakticky ze stejných míst, jako většina fotografů přede mnou. Těžko tu něco nového vymyslet, když je toto místo již tolikrát nasnímané a ještě k tomu na to máte jen pár desítek minut.

Slunce sice nevykouzlilo duhu, ale oblaka rychle plující po nebi si přímo říkají o nasazení šedého filtru a snímání dlouhých expozic.

Před odjezdem se nám ještě konečně pěkně zatáhlo, zmírnily se kontrasty a tak jsme udělali i pár snímků proti čelu vodopádu. Jak s odstupem času zjišťuji, zdají se mě lepší než ty ze stran, no posuďte sami.

3.jpg

Čelo vodopádu Seljalandsfoss a moje maličkost v popředí, Island

V autě pak zhltneme něco k jídlu a pokračujeme ke zlatému hřebu dnešního programu. Není jím nic jiného, než známý Skógafoss, jeden ze symbolů celého ostrova. Ať vezmete do ruky jakéhokoliv průvodce po Islandu, určitě bude Skógafoss jednou z prvních fotografií, která na Vás vykoukne.

Kdyby měl člověk čas, bylo by cestou podél pobřeží pořád co fotografovat. Na jedné straně černé lávové pláže, na straně druhé vysoké hory s čepičkami čerstvého sněhu, tu a tam usedlost obklopená stády místních koní a ovcí.  Cestu občas protíná ledovcová řeka s řečištěm úctyhodných rozměrů. To když si nějaká z místních aktivních sopek usmyslí, že dá lidem o sobě vědět a rozpustí část ledovce nad námi, musí se tu dít doslova boží dopuštění. Také nabýváme dojmu, že zřejmě nejžádanější a nejuznávanější zaměstnání na ostrově musí být bagrista. V každém řečišti stojí alespoň jeden bagr nebo nakladač a neustále usměrňují toky místních řek tak, aby se držely ve svém korytě a nevzaly útokem hlavní cestu na pobřeží, která je tu jedinou spojnicí.

4.jpg

Vodopád Skógafoss, Island

Po pár kilometrech už se nám ukazuje vodopád Skógafoss v celé své kráse. Je to zvláštní pocit. Dlouhé měsíce prohlížíte weby známých fotografů a obdivujete toto místo a teď tu najednou stojíte, tváří v tvář té úžasné mase vody, řítící se nezadržitelně dolů do hlubin z útesu vyššího než 60 metrů. S klidem už teď můžu říct, že ten zážitek dojde člověku až s odstupem času, protože v tu chvíli nad ničím moc nepřemýšlíte, popadnete prostě svoje fotonádobíčko a cvakáte o stošest.

Nezastavuji se na notoricky známém místě pod vodopádem, ale jdu si jej nejdříve celý pěkně prohlédnout a cestou zpět teprve fotografuji, což se ukazuje jako velmi dobrá volba. Ještě než vystoupím nad vrchní hranu vodopádu, odbočuji na úzký výběžek, tyčící se přímo nad ním. Jako na zavolanou průrvami v mracích v tu chvíli slunce vykouzlilo perfektní duhu ve vodní tříšti pode mnou. Parádní zážitek.

5.jpg

Vodopád Skógafoss, Island

Samozřejmě pak následovalo fotografování Skógafossu ze všech možných stran a úhlů a došlo i na klasický záběr ze spodu, který je ať chci nebo ne, jeden z nejpůsobivějších. Ani tento vodopád nezklamal, naopak!

A protože je jižní pobřeží Islandu na fotografické lokality nejbohatší, čekal nás přesun k majáku na Dyrhólaey. Jde zároveň o nejjižnější cíp celého strova. Ale ani tady nás světe div se, žádné tropy nečekaly. Jen velmi nemilé zjištění, celá oblast byla totiž pro auta uzavřená z důvodu právě probíhajícího hnízdění ptáků.

Co naplat, obtěžkáváme se stativy a foťáky a vyrážíme na pochod. Spíše jsme však nabrali tempo hlemýždí, protože nás hned vedle cesty zaujaly skalní útvary, podobné spíše bílé poušti v Egyptě.

Mezitím se počasí opět rozhodnulo, že nám výšlap zpestří kvalitní sprchou, opravdu paráda. Hlavně když zjišťuji, že mám deštník v autě. No nic, goretex od Tilaku to v pohodě vydrží a fotoaparát je přeci voděodolný. Odliv dovoluje fotografovat na odhalené pláži, dlouhé snad několik kilometrů až k jehlám Reynisdrangar. Konečně přišel také čas k nasazení delšího objektivu.

6.jpg

Pláže u Dýrhólaey, Island

Co Vám budu povídat, stále bylo co fotit a jen škoda, že se nedostávalo více času. Počkat si tu na zajímavější mraky, nebo východ slunce, to by teprve byla fotografické extáze.

7.jpg

Jak se fotí na deštivém Islandu, pláže u Dýrhólaey, Island

Na zdejších útesech se také poprvé setkávám s Papuchalky (Fratercula arctica). Tito ptáci jsou opravdový klauni a jejich nemotorný pohyb po zdejších útesech prostě musí vykouzlit úsměv na tváři každému.

8.jpg

Pláže u Dýrhólaey, Island

Další laskominou je maják Dýrhólaey. Potemnělá obloha, déšť, 120 metrů vysoké útesy, rozbouřené moře, křik racků, nikde ani živáčka, atmosféra, která se člověku dostane pod kůži.

10.jpg

Maják Dýrhólaey, Island

Tento nejjižnější mys Islandu je jak jinak než velkolepý. Tvoří jej mohutný lávový útes, ve kterém voda vykotlala dvě skalní brány nebývalých rozměrů. A tu a tam ještě z moře vyčnívají obrovské skalní bloky, které vzpurně odolávají mohutným vlnám, které se o ně neustále tříští.

9.jpg

Skalní oblouk u Dýrhólaey, nejjižnější cíp ostrova, Island

Člověk tady úplně ztrácí pojem o čase, divím se proto, že je již půlnoc a proto pomalu začínáme hledat vhodné místo, kam složit hlavy. Stavět stany se nám v dešti opět příliš nechce, proto zbývá jediná možnost. Při příjezdu k Dýrhólaey jsme si všimnuly jeskyně v jednom z místních útesů. Po krátkém průzkumu je rozhodnuto! To se příliš nelíbí rackům, kteří všude okolo hnízdí a tak nám to celou noc dávají svým křikem patřičně najevo.

Pokračování v dalším článku již brzy.

Více fotografií na webu: www.michalbalada.com

Michal Balada

Michal Balada je cestovatel a fotograf na volné noze, zabývá především krajinářskou fotografií. Mnohaleté zkušenosti potom předává účastníkům svých workshopů a fotoexpedic, pořádaných v České republice i v zahraničí.

Více o něm, jeho tvorbě a nabídce fotografických workshopů naleznete na webu www.michalbalada.com.

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Cestopisy

Všechny články kategorie

Monsanto a Sortelha - klenoty Portugalska

Portugalský venkov je plný malých a útulných vesniček. Každá z nich má svoje specifické kouzlo. Dnes vám představím ty, které mě…

29.7.2020

Miroslav

Z Cabo da Roca do hor

Když se na svých cestách neohlížíte na čas, máte možnost poznat místa známá, ale i ta, o kterých se v tištěných průvodcích…

24.6.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (II. díl)

Už jen dny dělí Mirka od příjezdu na nejzápadnější mys Evropy. Přečtěte si, co zajímavého lze vidět v okolí Lisabonu.

13.5.2020

Miroslav

Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Cabo da Roca je nejzápadnějším pevninským mysem Evropy. Z portugalského Algarve se na něj můžete dostat nejrůznějšími cestami.…

1.4.2020

Miroslav

Potápění na Raja Ampat, 2. část

Obří hejno kranasů plave okolo nás, bleskurychle mění směr a tvar. Velké barakudy se pohybují v modré a občas se objeví menší…

31.1.2020

Petr Peterka

Grónsko - krajina půlnočního slunce

Je druhá polovina července a já s radostí dávám vale vyprahlému a rozpálenému Česku a přes Kodaň letím na území, které je z 85%…

20.1.2020

Michal Balada