ISLAND 2011 - první část

Ten ostrov musí být snem snad každého fotografa krajináře a ani já nebyl výjimkou.

Delší dobu jsem po severu Evropy spíš jen nesměle koutkem oka pošilhával, než abych se plně soustředil na jeho konkrétní návštěvu. To se však zlomilo na začátku roku 2011, kdy jsem dostal šanci podívat se tam s partou dalších zkušených fotografů. A v tu ránu bylo okamžitě rozhodnuto!

Termín odletu byl zvolen na konec května, proto následoval dostatek času na veškeré přípravy, hledání informací, vhodných lokalit na fotografování a podobně. Několik měsíců před startem foto expedice člověku ani příliš nedocházelo, co jej vlastně čeká. Nebo alespoň v mém případě tomu tak bylo. A znáte to jistě dobře sami, když se na něco příliš těšíte, můžete být zklamáni, proto jsem se raději držel zpět.

Ta pravá cestovní horečka nastala až pár týdnů před odletem, kdy jsem začínal shánět vše potřebné, aby mě na místě co nejméně věcí překvapilo, nebo dokonce zaskočilo nepřipraveného.

Letenky byly dlouho dopředu zaplacené, proto jsem žil v domnění, že cestě na Island může zabránit už snad jen něco fatálního, jako nemoc a podobně.

Intenzivním prohlížením galerií všech možných fotografů, kteří Island již navštívili, ani mému oku nemohly uniknout perfektní fotografie erupce sopky Eyjafjallajökull, která na jaře minulého roku zasypávala sopečným popelem Evropu a ochromila tak na několik týdnů letecký provoz nejen nad starým kontinentem.

A jak už to bývá, dělám si hned legraci z toho, že by se něco podobného mohlo opakovat, až budeme na místě, protože takové snímky člověk jinde v Evropě přeci nepořídí. Když nás sopka na ostrově uvězní, o nic přeci nejde, ba naopak, bude víc času na fotografování.

A co čert nechtěl, Island se opravdu otřásl…

Hrozba jménem Grímsvötn

V neděli ráno 22. 5. 2011 registruji v agenturních zprávách první zmínky o tom, že se na Islandu cosi děje. Probudila se sopka Grímsvötn!

Okamžitě začínám shánět informace, co se vlastně stalo a jak je to vážné? To je snad déjà vu… Jde o vulkán sousedící se sopkou Eyjafjallajökull, která dělala paseku před rokem. I tato je skryta pod ledovcem a hned první den chrlí popel do výšky více než 20 kilometrů.

Dlouho na sebe nedává čekat ani zásadní informace, mezinárodní letiště v Keflavíku, na které máme za pouhé čtyři dny dosednout, zastavuje pro veškerou leteckou dopravu provoz až do odvolání. Média již tou dobou chrlí záběry z jižního pobřeží Islandu, kde se den změnil v noc, popel pokrývá silnou vrstvou krajinu a dohlednost je jen pár metrů. Okamžitě všichni srovnávají tuto erupci s výbuchem Eyjafjallajökull minulý rok a dělají neveselé prognózy dalšího vývoje.

Následující dny je ve mně opravdu malá dušička. Sopka vesele chrlí popel dál, letiště postupně uzavírá Skotsko a vítr nese prach nad kontinentální Evropu. Za nedlouho se množí informace o uzavírání letišť na severu Německa. Opravdu paráda, v Berlíně máme přesedat.

Tou dobou, cca dva dny před odletem se s výpravou na Island pomalu ale jistě loučím a začínám plánovat náhradní program, když však začínají meteorologové na Islandu hlásit slábnutí erupce sopky Grímsvötn a také vítr již vane příznivějších směrů. Jiskřička naděje je vykřesána a začínám se opět modlit, aby se vzduch do čtvrtka 26. 5. 2011 stihnul vyčistit.

Letiště v Praze Ruzyni oznamuje, že koncentrace prachu nad Českou Republikou je oproti původním předpokladům tak malá, že letecký provoz neuzavře, hurá! Zbývá už jen sledovat znovu otevření německých letišť, které na sebe též nenechává dlouho čekat.

Čtvrtek 26. 5. 2011

Ráno s úlevou začínám věřit, že opravdu odletíme. Vzduch nad Evropou je čistý a ze sopky Grímsvötn dle dostupných informací již stoupá jen pára. Také všechny pro nás klíčové úseky silnic na Islandu by měly být podle zpráv otevřeny.

Vše je zabaleno, několikrát překontrolováno, můžeme vyrazit!

Po strastiplné cestě Prahou, sužovanou nesnesitelným vedrem, se na letišti setkávám se všemi účastníky naší výpravy.

Odbavení probíhá bez problémů a tak v podvečer vyrážíme vstříc berlínskému letišti Tegel. Mírné obavy, zda se stihneme přesunout přes celé město na letiště Schonefend, jsou rozptýleny po půlhodince jízdy taxíkem. Vše šlo naštěstí hladce a ještě skoro tři hodinky čekáme v liduprázdné odletové hale na své letadlo na vytoužený ostrov. Po jedenácté večerní se pak můžeme odlepit od země a zamířit vstříc cíli naší cesty. Na Schonefeldu při odbavení sklidily také nemalý úspěch moje Hanwagy, přeci jen takového exota, který leze do letadla v podobných botách asi dlouho neviděli. Samo sebou nemůžu natěšením ani oka zamhouřit, a tak sleduji, že jak se blížíme k Islandu, začíná se znatelně rozednívat a mraky pod námi náhle hrají všemi barvami. Na ostrově je díky jeho poloze v tuto roční dobu světlo po celých 24 hodin a právě toho chceme využít při fotografování. Plán je tedy následující, v noci fotografovat, přes den se prospat a přesunovat mezi jednotlivými lokalitami.

Pátek 27. 5. 2011

Po půlnoci místního času se přibližně čtyři tisíce metrů nad pevninou noříme do neprostupné oblačnosti, ze které se v podstatě spolu s hustou mlhou nedostáváme ani po přistání. To, před čím varují všichni, kdo na Islandu již byli, stává se skutečností. Nad letištěm v Keflavíku panuje šero způsobené hustou oblačností, nepříjemně prší a, to vše ještě umocňuje vítr a teplota jen pár stupňů nad nulou. Rychle na sebe vrstvíme oblečení a nasedáme do zapůjčeného Nisanu Pathfinder. Rudý východ slunce nás dnes jistě nečeká.

Co nás tedy čeká a nemine je zápas s místními vrtochy počasí hned od prvních minut pobytu.

Z letiště míříme k jehlám vystupujícím z vody na poloostrově Reykjanes. Jedná se o poutavé skalní útvary čnící z moře, na pobřeží by se pak měl nacházet též maják, tak snad se počasí umoudří.

Pohled přes okénko auta, neustále zkrápěného provazy vody, mě dokonale zaráží. Cestu lemují lávová pole připomínající doslova měsíční krajinu. Původně jsem si dokonce myslel, že jsou kolem cesty nasypané hromady suti, které tu asi zůstaly po jejím vybudování. Jak se však rozednívá, je vidět okolní krajina v plné parádě. Pro středoevropana něco neuvěřitelného. Ani kousek zeleně, kam oko dohlédne jen černá suť a rozpraskané lávové desky.

Geotermální elektrárna, polostrov Reykjanes, Island

U pobřeží se kouří z až mysteriózně vypadajících geotermálních elektráren, které se hned také stávají naším prvním fotografickým úlovkem. Po chvíli se již přesouváme dál na pobřeží, kde nás čeká první z hlavních bodů dnešního programu.

Jehly na poloostrově Reykjanes, Island

Člověk tady neví co dřív, zda fotit, nebo neustále otírat kapky a vodní tříšť, kterou silný vítr žene na čočku fotoaparátu. Ani deštník nepomáhá, spíše překáží. Zprvu se snažím filtry průběžně otírat a leštit, avšak je to jako boj s větnými mlýny a po nějaké době každý z nás rezignuje a sází na kartu záběr za záběrem i přes zmáčené filtry, však ono to nějak dopadne, pomyslím si.

Poloostrov Reykjanes, Island

Po tomto více či méně úspěšném snažení pokračujeme dál po štěrkové cestě k hlavnímu městu Islandu, Rejkjavíku. Krajina okolo nás je opravdu neskutečná a stále je na co se dívat. Geolog si tu musí přijít na své. Teprve před Rejkjavíkem se objevuje první zeleň v podobě malých keříků, mechů a podobně.

Samotné město mě tedy opravdu příliš nevzalo, architektura vůbec neoslovila a vrcholem všeho je místní kostel z betonu… spíše připomíná studený pomník, než místo pro setkání věřících.

Sháníme a nakupujeme vše potřebné a rychle ujíždíme pryč z civilizace.

Jehly na poloostrově Reykjanes, Island

Cestou k vrcholu dnešního dne, ještě zajíždíme ke Geysiru, který dal název všem ostatním gejsírům. On sám se však již odmlčel, údajně chrlí vodu jen velmi zřídka. Zato jeho menší a mladší soused pojmenovaný Strokkur prská do okolí vařící sloupec vody v méně či více pravidelných intervalech každých pár minut. Fotoaparát zde ani nevytahuji, stále prší a tak jen nasávám atmosféru, takové divadlo se přeci jen nevidí každý den. Všude to bublá, tu a tam se kouří, zvláštní to pohled.

Poté co chlapi dofotografují, míříme již nezadržitelně vstříc Gullfossu. Osobně jsem napnutý jako kšandy. Dlouhé týdny jsem sledoval fotografie všech možných vodopádů na Islandu, proto jsem byl zvědavý, zda jsou i na živo tak atraktivní.

To, co následuje po příjezdu na parkoviště, však předčilo očekávání a to nejen moje, ale celé výpravy. Jako zkušený potůčkář, zvyklý však tak maximálně na vodopády na Černém potoce v Jizerkách, hledím na tu valící se masu vody s pusou dokořán.

Čelo vodopádu Gullfoss, Island

Není na co čekat, okamžitě vykládáme z auta vše potřebné a uháníme k vodopádu. Hlavně nezapomenout deštník, který je tu při fotografování téměř stejně nutný jako stativ. Když pak člověk stojí na hraně tohoto vodopádu, uvědomuje si teprve jak je v této krajině maličký. Běháme po břehu dlouhé desítky minut a snažíme se alespoň částečně toto divadlo přírody zaznamenat.

Na hraně, vodopád Gullfoss, Island

Vodopád Gullfoss, pozorní z Vás si všimnou i postavy fotografa, Island

Únava se však zákonitě začíná projevovat, a tak po pár hodinách začínáme hledat ubytování. Stany po probdělé noci v tomto počasí měníme za jediné ubytování v okolí, které těží ze své polohy jen pár set metrů pod vodopádem, a proto rozhodně není z nejlevnějších. Každý pěkně vysázíme z kapsy rovných 7500 ISK (nějakých 1200 Kč).

Po půlnoci místního času uléhám po dvou dnech bez zamhouření oka do postele a ani moc nedoufám, že bude při východu slunce obloha protrhaná. Znamenalo by to totiž pouhé tři hodinky spánku.

Pokračování v dalším článku již brzy.

Více fotografií na webu: www.michalbalada.com

Panorama vodopádu Gullfoss, Island