ISLAND 2011 - třetí část

Pokračování článku Island 2011 - 2. část

Neděle 29. 5. 2011

Vstávání na východ slunce se opět nekonalo, kolem sedmé lezeme ze spacáku do jak jinak než deštivého rána.

Balíme, loučíme se s kolonií racků „uřvaných“ a uháníme přímo na pobřeží k již zmiňovaným jehlám Reynisdrangar.

Od parkoviště nás doprovází dvojce místních pasteveckých psů. Plemeno bych však odhadoval na čistokrevného Islandského voříška. Stádo ovcí je zřejmě mnohem nudnější, než tlupa natěšených fotografů, ohánějících se stativy a deštníky. Očividně tu doprovázejí každého, kdo tu zastaví a čekají, jaká laskomina z turistů vypadne. No u nás mají teda smůlu, sami máme bohužel málo.

Jehly Reynisdrangar, Island

Déšť neustává, mohutné mraky však vytváří na fotografiích perfektní atmosféru, proto tentokrát nebrblám a pomalu ale jistě plním další paměťovou kartu.

Na svých workshopech všechny účastníky vždy nabádám, aby si každý záběr pečlivě rozmysleli a necvakali bezhlavě jeden záběr za druhým. Žel bohu tady to snad každého chvílemi strhne. Jsme od jehel jen pár desítek metrů, až právě tady vynikají jejich úctyhodné rozměry. Opravdu báječné místo, ta atmosféra tady se Vám vryje do paměti.

Teprve když už kručení v břiše přehlušuje i burácení vln o zdejší černé pláže, krok sum krok zahajujeme ústup zpět k autu. Zdlábneme poslední zbytky a přes menší horské sedlo přejíždíme do vesničky Vík-í-Mýrdal, kde doplňujeme naftu pro našeho čtyřkolého miláčka a potraviny pro nenasytné žaludky. Máme velké štěstí, regály v místním minimarketu sice z poloviny zejí prázdnotou, ale co bychom v nedělním dopoledni čekali ve vísce o sto obyvatelích. Je vůbec s podivem, že mají otevřeno. Obecně jsem čekal mnohem větší potíž s nakupováním potravin a benzínu, ale pokud se budete držet na hlavní silnici, nemusíte mít strach, že byste zůstali na holičkách. Čerpacích stanic je na zdejší poměry celkem dost.

Jehly Reynisdrangar u vesnice Vík-í-Mýrdal, Island

Taky počasí dnes náramně spolupracuje, mraky které zkrášlovaly snímky ráno, se totiž mezitím protrhaly a vykouklo dokonce slunce, proto neleníme a opět běžíme na pláž. Ne, ani tentokrát to není kvůli koupání, ale za fotografováním.

Jehly Reynisdrangar u vesnice Vík-í-Mýrdal, Island

Místní potok vlévající se do moře krásně meandruje v černém písku a nabízí nám další nevšední kompozice. Jehly Reynisdrangar mám již nafocené snad ze všech úhlů, proto vybrat snímky ke zveřejnění není vůbec jednoduché, publikování by si zasloužila většina z nich. Obzvláště, když se počasí tak rychle měnilo a z každé fotografie vyzařuje jiná atmosféra.

Dále už nás čeká mnohem delší přejezd, než v dnech minulých k více než 200 kilometrů vzdálenému vodopádu Svartifoss v Národním parku Skaftafell. Pohodlně se usazuji na zadní sedadlo našeho Nisanu a kochám se neustále se měnící krajinou. Stále jedeme na dohled od pobřeží, na druhé straně vystupují vysoké zasněžené hory, jejichž špičky halí husté mraky, tu a tam se některým údolím plazí ledovec. Kolem silnice jen nekonečné lávové pole, tu porostlé mechy a lišejníky, tam zas jen holé bez sebemenších známek života. Krajina hraje až nečekaně pestrou paletou barev díky přeháňkám, mezi kterými se na chvilku ukazuje slunce.

Po menším bloudění zastavujeme na parkovišti poblíž Svartifossu. Na Island je tu až nezvykle zeleno. Prodíráme se keříky jakýchsi zakrslých bříz vzhůru k těmto malým varhanům, jak se také s oblibou vodopádu říká. A jak tomu tak bývá, v polovině výšlapu míjíme parkoviště, o kterém jsme neměli ani tušení. Odkud proudí všichni turisté. No co už, aspoň jsme zocelili ochablá těla, když většinu dne prosedíme v autě.

Vodopád Svartifoss v Národním parku Skaftafell, Island

Vodopád vypadá přesně tak, jak jsme si jej představovali. Nezbývá než fotit zleva, zprava, ze spodu a pak ještě z vrchu a hurá dál. Nijak zvlášť mně neohromil. I když nebudu ohrnovat nos, co bych za něho v našich končinách dal!

Otevírá se nám tu také parádní pohled na nejvyšší horu Islandu Hvannadalshnjúkur (2119 m.n.m.) obklopenou největším ledovcem na ostrově, Vatnajökull. Zde si za nemalý finanční obnos můžete vyzkoušet ledovcové výstupy, lezení v ledu, prostě vše co Vás napadne.

Tyto legrácky si s radostí necháme ujít a ujíždíme dál k dnes poslední lokalitě. Není jí nic jiného, než ledovcové jezero Jökulsárlón.

Po cestě se postupně dostáváme do míst, která byla nejvíce zasažena spadem popela z nedávné erupce sopky Grímsvötn. Hnědý, nikoliv černý prach, jak jsem čekal, žene vítr z vnitrozemí přes cestu a dál po rozlehlých pláních až do moře. Přesto že od erupce uplynul týden, přesto že zde téměř neustále prší, přesto je tu popela ještě dost a dost a brát tady fotoaparát ven z auta by byla dosti riziková záležitost. O výměně objektivů nemluvě. Při představě, že by se prach dostal do aparátu a v půlce expedice by vypověděl službu, mě okamžitě choutky na jakékoliv dokumentování této spouště přecházejí.

Při průjezdu kolem jezera nám všem zvedne náladu množství ledů, povalujících se na pláži, a protože je obloha opět jak se říká plechová, ani nezastavujeme a pokračujeme dál sehnat nějaké to ubytování. Přeci jen už je čas trošku se opláchnout a dobít baterky.

Tentokrát máme štěstí, narážíme na nocleh se snídaní za příjemných 5500 ISK. Chlapi si dávají k večeři nějaké zdejší mořské potvory, já osobně zůstávám věrný těstovinám z vlastního rendlíku.

Spokojeně po půlnoci uléhám a pochvaluji si průběh celého dne. Když si člověk uvědomí, že tolik fotografií, co tady udělá za jediný den, nepořídí doma za několik měsíců, je to hřejivý pocit. Na druhou stranu přijedu domů tedy dost zmlsaný.

Pondělí 30. 5. 2011

Ledové kry na pláži u jezera Jökulsárlón, Island

Ráno neztrácíme zbytečně čas a u snídaně sedíme jako první. Ve chvíli kdy se do restaurace začínají trousit první turisté, tak už odjíždíme k jezeru Jökulsárlón. Využíváme brzké hodiny a zajíždíme nejdříve na blízkou pláž, na které jsou po odlivu vyplavené ledové kry z jezera. Je to opravdu paráda, na toto jsme se těšili jako malý kluci. Jsme jako u vytržení, tu fotografujeme ze břehu, tu lezeme do vody, prostě fotografické extáze. Ledové kry fotografujeme dobré dvě, tři hodinky a nejraději bych tam zůstal ještě déle. Tohle prostě jinde v Evropě jen těžko uvidíte.

Ledové kry na pláži u jezera Jökulsárlón, Island

Samotné jezero je trošku zklamáním. Díky popelu ze sopky Grímsvötn je většina ledových ker téměř černá, jen tu a tam vykoukne krásně modrý kousek ledu. Rozměry těchto obrů jsou však opět impozantní. Když si člověk uvědomí, že nad hladinu vykukují kry o velikosti panelového domu a tudíž je pod vodou nějakých 85% objemu těchto ledových obrů, je to až neskutečné. Neustálou zásobárnou ledových ker je ledovec s čelem dlouhým několik kilometrů. Proti němu jsou ledovce například v Alpách úplní drobečci.

Kolem poledne už se okolí jezera až nepříjemně začíná plnit, proto zvedáme kotvy a vyrážíme dál. Půjde o nejdelší přesun na jeden zátah během našeho pobytu na Islandu. Zprvu je to docela idylka. Slunce prosvěcuje krajinu, která je na Island až nebývale příjemná. Okolí je porostlé krásně zelenou travou, všude se prohání stáda ovcí a koní, fjord za fjordem ukrajujeme z dnešní porce kilometrů. Dokonce zastavujeme u jednoho stáda koní a pomalými krůčky se snažíme přiblížit. Po chvíli však zjišťujeme, že se zdejší koně vůbec lidí nebojí a po pár minutách již máme tyto krásné tvory tak blízko, že to ani širokáče nestíhají. Není problém si pohladit ani klisnu s hříbětem. Perfektní zážitek, co Vám budu povídat.

Koně na pobřeží, Island

Ale musíme dál. Následuje obvyklé kolečko v místní vesničce Höfn (benzínka, potraviny, Vínbúdin) a v dalším fjordu odbočujeme na prašnou cestu směrem do vnitrozemí. Zbohem jižní Islande.

Charakter krajiny se okamžitě dramaticky mění. Vystoupali jsme nějakých 700 výškových metrů a ocitli se na nekonečných pláních, pokrytých sněhem a ledem. Po nějaké zeleni ani vidu ani slechu. Šotolinová cesta je přesto ve výborném stavu, jen tu a tam menší výmol, takže se dá uhánět poměrně svižným tempem. Spatřujeme tu také poprvé další fenomén tohoto ostrova, kterým jsou tisíce divokých hus. V takové pustině bych je tedy opravdu nečekal. Jak již teď vím, budou nás provázet téměř až do konce naší cesty. Člověk by ty ladné ptáky vydržel pozorovat snad do nekonečna. Mimochodem nejsou to žádní drobečci, co se do velikosti týče, hravě by strčily do kapsy naše labutě. Projíždíme jedním z mála městeček zvaným Egilsstaðir, přes jezero Lagarfljót  a poté už jen další širé pláně pokryté sněhem. Poletující vločky a teplota okolo nuly mě příliš nemotivují, abych vylezl z vyhřátého auta a alespoň dokumentačně neodfotil stáda Sobů polárních, kteří se zde pásli.

Vnitrozemí, Island

Pokud se mně zdála nehostinná krajina hned první den v okolí Keflavíku, pak tento kus Islandu se jí hravě vyrovná. S tím rozdílem, že zdejší pusté pláně jsou mnohem rozlehlejší a podnebí ještě drsněší.

Po několika hodinách konečně přijíždíme k řece Jökulsá á Fjöllum. Odtud už je to jen pár desítek kilometrů po proudu k nejmohutnějšímu vodopádu Evropy. Jak již někteří tušíte, dnešní den zakončíme u Dettifosu.

Vodopád široký 100 metrů a padající do hloubky 45 metrů je impozantní. Díky tomu, že jsme dorazili na jaře a ještě netají ledovce, není jeho průtok až tak veliký, možná právě proto se dá dostat až do jeho těsné blízkosti. Když si pak stoupnete na hranu propasti, do obličeje vám vítr vmete vodní tříšť, tak to Vás opravdu zamrazí.

Přesto že je již opět po půlnoci a únava se hlásí ke slovu, nedá nám to a ještě fotografujeme. Stany stavíme za drobného sněžení přímo na parkovišti, v tuto noční hodinu sem jen těžko někdo zabloudí.

Článek o poslední části naší cesty v příštím týdnu.

Více fotografií na webu: www.michalbalada.com