Brand
Blog

Jak jsem nevyhořel

Nikdy by mne nenapadlo, že by mne něco podobného někdy mohlo potkat. Syndrom vyhoření není nijak dobrý pro každého, kdo dělá alespoň trochu kreativní práci. V našem oboru je to vcelku jistá smrt nápadů a myšlenkových pochodů. Naštěstí u mě k tomu nedošlo do konečných závěrů, ale byl jsem na kraji vyčerpání. Je pravdou, že už jsem zvažoval, že bych vše opustil.

Jako svatební fotograf jsem začínal někdy v roce 2011, nikdy jsem svatby fotit nechtěl. Nelákalo mne to, spíše jsem fotil portréty, nebo krajinu. Přece jenom jsem měl Českosaské Švýcarsko doslova za rohem. Jako rodák z obce Staré Křečany, kde část území je součástí parku, mě vždy lákalo do těchto míst zavítat, kdykoliv byl volný čas. Nikdy v té době mne nenapadlo, že jedna otázka změní můj život. Když jsem v roce 2009 nastupoval jako grafik do redakce časopisu Koktejl a splnil si tak sen pracovat v redakci a po čase si splnit sen o první výstavě, měl jsem pocit, že to jako fotograf krajinář někam nakonec dotáhnu a budu moci i ten náš kraj trochu prezentovat. Začal jsem poslouchat rad velkých fotografů. Když jsem někdy v roce 2010 uskutečnil svoji první výstavu, dostal jsem se trochu do podvědomí lidí jako fotograf. Až do roku 2012, kdy jsem se věnoval výstavám krajin, později také výstavě portrétů. To asi možná byl takový nemířený start k něčemu úplně novému.

Pamatuji si dodnes, jak mne kamarád žádá s dotazem, zda bych mu svatbu nenafotil. Mohl jsem to odmítnout, ale z nějakého důvodu jsem to bral jako výzvu. Nejenže to byla svatba kamaráda, říkal jsem si, proč by ne a proč to nezkusit. Co je na tom těžkého, proč se toho bojím a proč to nezkusit. Neměl jsem v té době nikoho nablízku, kdo by mi řekl co a jak, co fotit a co nefotit. Byl jsem zvyklý, že jsem začínal jako fotograf reportér a tím tedy i krajinář. Dříve pro různé malé novinové plátky a podobně. Aniž bych nějak tušil, že takový styl existuje, rozhodl jsem se první svatbu nafotit jako reportáž, jinak jsem to neuměl. Inspiroval jsem se na internetu fotografy, ze snímků, co se zhruba tak fotí, abych nezapomněl, co všechno bych měl zachytit. Z jedné otázky se stal koníček a později obživa.

Ze začátku jsem fotil svatby kamarádům, kolegům a až v roce 2012, kdy jsem si založil živnost v oboru grafika a fotografa, se pouštím do focení svateb pro širokou veřejnost. Nikdy jsem na školení svateb nebyl, učil mne sám život. Vždy jsem chtěl, aby se lidem fotky líbily a aby měli na co vzpomínat. Jsem tak trochu možná i divoký a bláznivý, ukecaný. Naučil jsem se za tu dobu s lidmi komunikovat tak, abych je vždy rozesmál a měli tak pocit pustit emoce, bez toho, aby se přede mnou styděli. Chtěl jsem, aby se cítili v mé blízkosti dobře. Nejen, že mají u sebe fotografa, ale také kamaráda. Od roku 2011 jsem nafotil 60 svateb, není to možná moc, ale začínal jsem postupně. Neřešil jsem, zda nafotím pět svateb ročně nebo deset. Fotil jsem jich tolik, kolik jich bylo. Focení svateb i přesto, že jsem to nikdy nechtěl dělat, mne baví doteď. Dokonce jsem se pomalu a jistě stal poradnou pro svatebčany. Je to pro mne útěk od reality a hlavně mám rád společnost lidí. Nejvíc mne baví vnímat emoce lidí, svatebčanů a dětí…

Když jsem se začátkem roku těšil, až bude zase setkání svatebních fotografů, nečekal jsem, že i tento ročník mě změní. Ten první ročník mi ukázal, co všechno mohu lidem nabídnout a že styl focení, který mám, není jen bláznivý styl, ale že to opravdu existuje. Brát tedy svatbu jako jednu velkou životní reportáž. Když jsem začínal, neměl jsem nijak velké vybavení, jen 450Dčko, dva objektivy a jeden blesk a vystačil jsem si s tím. Neřešil jsem, zda budu největší frajer s velkým dělem, ale bral jsem to, že jdu fotit a musím si umět poradit s tím, co mám. Až později jsem se rozhoupal a nakoupil lepší a lepší vybavení. Až do doby, než jsem si začal psát s člověkem, kterému patří dík za to, že nejenže jsem přesedlal na jinou techniku, ale také za to, že reportáž má svoji velkou váhu a měl bych u ní zůstat. Je to člověk, kterého beru za inspirátora a velkého rádce. Je jím pro mne reportážní fotograf Vojta Hurych, který se podle mne ničeho nebojí. Tak jsem tedy přešel na Fujifilm, na setkání svatebních fotografů jsem mu za to poděkoval rozhovorem. Byl jsem rád, že ze dnů, kdy jsme si psali na sociální síti, jsem měl možnost s ním osobně mluvit. Sice na krátký čas, ale bylo to pro mne důležité. Asi jako kdybych se setkal s celebritou, o které člověk sní celý život. Vojta je u mě člověk, který také musel začít a nejen on. Cením si také Petra Wegenknechta, ale také slečny Romany Marie Jokelové… Jsou to lidé, které jsem už potkal na prvním setkání. Vnímám jejich práci a vše, čím se prezentují, cením si hlavně toho, že jejich cesta ze začátku také nebyla nejjednodušší a snad si říkám, že se také někam takhle daleko dostanu.

Když už jsem na setkání svatebních fotografů přijel do Litomyšle a seznámil se s několika dalšími fotografy, naplnilo mne to až po okraj informacemi, které jsou pro mne velmi cenné. I ty, kde jsem slyšel výtku na svou osobu. Ano, každý klad i zápor má svoji jedinečnou cestu vývoje. Neříkám o sobě, že jsem profík ani pan dokonalý, jsem tak trochu samouk, ale baví mne to. Po určité jedné výtce jsem se ale dostal na hranu svých sil, a pomalu začal přemýšlet, že svoji cestu svatebního fotografa vzdám. Když jsem tam tak stál a pozoroval všechny ty fotografy, kteří mají možná i lepší výbavu než já, viděl jsem v té chvilce jejich nadšení. Zmocnil se mne i možná strach, že dál cesta nepovede. Poslouchal řečníky a hledal odpověď na vnitřní otázku, co dál… Najednou se ve mne probudil pocit bodu mrazu, došel jsem na konec toho všeho, je čas dělat něco jiného. Vždy mne zajímalo, kde hledají klienty a je pravdou, že jsem využil snad všechny možnosti. Strach mne hnal kupředu, že je to málo… I přesto, že mi chodí měsíčně 2-4 objednávky…

Po návratu z Litomyšle se mne pocit nepustil a tři dny po tom jsem dlouho přemýšlel, co a jak dál, ano, druhé setkání mi otevřelo oči. Nejde ani tak o řečníky. Ale o to, s kým vším jsem mluvil na té akci. Dostával jsem se do bodu mrazu, když ztratím cokoliv, co mě v této cestě za fotografem vede stále kupředu. Ty tři dny jsem procházel svoje fotografie, četl články jiných fotografů, koukal na nabídky práce a přemýšlel, zda neskončit nejen jako fotograf, ale i jako grafik. Oba obory jsou mým živobytím a takovým tím motorem toho pracovního života. Nevyhořel jsem, ale našel jsem se včas. Byl jsem na hraně vyhoření, ale poslední myšlenka ze setkání mě vrátila zpátky na začátek. Řekl jsem si, že i ti ostatní měli takovou tu hranu a určitě to vzpamatování přišlo v pravou chvilku. Stačí jedna věta, která vám pomůže. Může to být jen podání ruky nebo jedno slovo. Já měl hlavu a myšlenky zatemněné honbou za přízrakem. Která to byla slova, co mě dostala zpátky? Buďte sami sebou…

Když jsem byl doma, připomněl jsem si přednášku Vojty Hurycha o tom, jak vyhořel. Prakticky jsem se nedobrovolně dostal pomalu do podobné formace. Až když jsem slyšel přednášku Honzy Martince o tom, že bychom měli být sami sebou, jsem si uvědomil, že moc dávám na okolí. Jak kdo fotí, za kolik fotí a tak podobně. Rozhodl jsem se, že pustím otěže a nenechám se okolím ovlivňovat. Strach z toho, že nikdo nepřijde, je silný. Neposlouchat věčně, jaký bych měl být, abych něčeho dosáhl a stále poslouchat, že jako fotograf musím být profesionál ve svém oboru. Že jsem moc levný nebo naopak jsem moc drahý. Proč nefotím jako konkurence. Všechno to ze mě poslední den spadlo, seděl jsem a usmíval se. Řekl jsem si, že když jsem začínal, neměl jsem žádné zábrany a neohlížel se na okolí. Ano, asi přijde hodně změn, a čekám, že ti, co mě měli rádi za to, že se nenechám ovlivnit, určitě ztratím. Jsem sám za sebe, baví mě fotit emoce, bláznivé svatby, chci fotit lidi. Jsem taky člověk, který nemá rád život na lajně, ale život spontánní. Kolikrát jsem se rozhodl ze dne na den, že jedu fotit.

Těžko se mi píše o myšlence, kterou jsem do toho článku chtěl dát, ale věděl jsem, že to musím nějak napsat, i když to možná nebude dávat rozum. Je to takový ten článek, který píše o tom, jak jsem začal a co mne změnilo, nebo je to jen zápis myšlenkových pochodů. Ano, změnilo mne v životě asi dvakrát setkání svatebních fotografů. Změnil mne Vojta Hurych, slova Honzy Martince, ale i mnoha jiných, které jsem tam potkal. Ujistil jsem se, že svou práci dělám dobře a bude jedině plus navíc, když se všem otevřu a řeknu jim, kdo jsem, jaký jsem a co fotím. Nenutit se lidem a čekat, že mi budou stát u nohou… Nebo, že se jim zavděčím, když udělám něco navíc. Fotím pro lidi, fotím život a jsem jeho takovým průvodcem… Snad tento článek někomu pomůže, ale cesta fotografa nikdy nekončí, stále ta cesta jde dál kupředu, konec určujeme jen my podle toho, jaký je náš směr. A já jdu samozřejmě dál, na hranu už jsem se dostal a zjistil jsem, že vždycky je čas se vzpamatovat…  

Moje další kroky budou stejné, bude to dál a dál jako svatební fotograf. Možná změním logo, webové stránky, ale to není to hlavní, co změním. Prvním mým krokem bude, že tak, jak už jsem otevřený všemu, se otevřu víc. Povím všem, kdo jsem a proč to dělám, doposud jsem jen ukazoval, jak fotím a co fotím, ale určitě lidem ukáži, že jako fotograf nemusím být jen ten člověk na jeden den, ale mohu být vaším přítelem na celý život… Je jen na vás, zda budu ten pravý pro vás…   

Ten syndrom vyhoření mě stále provokuje, ale snažím se vzdorovat. Těší mě, že lidem nafotím svatbu a mají radost. Teď momentálně jsem si našel novou zálibu. Jako fotograf a grafik pracuji ve svém oboru dál, ale abych zamezil podivnému myšlení a spekulacím, začal jsem pracovat jako realitní makléř. Neříkám, že jím budu na celý život, třeba mi to ani nepůjde, ale důležité je, že jsem udělal změnu, a dostanu se víc k lidem. I kdybych nebyl makléřem, ale vím, že jsem a budu stále reportážním svatebním fotografem. Věřím, že brzy bude seminář, foto workshop, přednášky nebo školení či cokoliv jiného. I kdybych jako makléř měl vydělat na své sny nebo je plnit i při své práci. Svůj život nechám osudu, ale vím, že na tu hranu se už nikdy nedostanu. Děkuji všem velkým kolegům, že mohu tady být taky a plnit sny těm, kteří jsou jeho součástí…

Diskuse

Nikdo zatím nenapsal žádný komentář. Buďte první!
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Další články z kategorie Inspirace

Všechny články kategorie

Jak získat fotografickou zakázku

Nedávno jsem publikoval článek o tom, jak nacenit fotografickou zakázku. Dnes se vrátím o krok zpět a poradím vám, jak vůbec…

4.10.2017

Tomáš

Rádi fotíte lidi? Víte že potřebujete jejich souhlas?

Fotíte rádi lidi a pak svou práci publikujete na sociální sítích nebo na webu? Víte, že potřebujete jejich souhlas? Znáte možné…

6.9.2017

Jiří

Jak nacenit fotografickou zakázku

Znáte ten pocit, kdy vám konečně do mailu přijde poptávka na focení, a vy zajásáte? Ale pocit radosti záhy vystřídá nejistota až…

17.7.2017

Tomáš

Jak jsem nevyhořel

Nikdy by mne nenapadlo, že by mne něco podobného někdy mohlo potkat. Syndrom vyhoření není nijak dobrý pro každého, kdo dělá…

13.7.2017

Lukáš

Mont Blanc - nejkrásnější hora Alp

Na internetu najdete různé žebříčky nejkrásnějších hor světa, Evropy, nebo jen samotných Alp. Většinou se v nich vysoko umisťuje…

12.6.2017

Michal Balada

Z Chiang Rai do Zlatého trojúhelníku Thajska

Nádherná provincie se stejnojmenným hlavním městem, která je součástí Zlatého trojúhelníku Thajska, to je Chiang Rai. Do města…

6.6.2017

Redakce Fotorádce.cz